Zasedá-li Paroubek, není si jist nikdo ničím
Lucie Talmanová
Zaorálek to docela schytal, že u Ústavního soudu citoval Gottwaldovo oblíbené moudro: “Když se kácí les, létají třísky”. Ale jeho stranický šéf Paroubek se krvavou historií inspiruje často a se zjevnou chutí. Zvláště dobou, kdy svištěly gilotiny. Nyní i dobou Olivera Cromwella, který toleroval parlament, jen když sloužil jeho zájmům.
V pátek si Paroubek ve Sněmovně utahoval ze známého výkřiku madame du Barry na popravišti: “Ještě chviličku, pane kate, maličkou chvilku”. Bylo to nevkusné hned ze dvou důvodů.
Za prvé Marii-Jeanne du Barry semlelo v roce 1793 revoluční násilí první novodobé totality, předzvěsti “lidových soudů” za nacistů a bolševiků. Hraběnku nezachránila před gilotinou ani petice bývalých poddaných, kteří oceňovali její dobrosrdečnost a milosrdenství, což jistě nebylo v té době právě běžné.
Poslední slova madame du Barry bývají citována jako symbolické vyjádření existenciální úzkosti a strachu ze smrti, třeba v díle Fjodora Dostojevského. Pokud u někoho vyvolávají ironický pošklebek, případně jsou důvodem k nadšenému potlesku poslanců ČSSD, pak je to nedostatkem kulturnosti a dobrého vkusu. Nebo naopak přebytkem něčeho daleko horšího?
Za druhé, sám Paroubek nyní vyslyšel volání svých poslanců “ještě chviličku, pane předsedo, ještě chviličku”. A zastavil jejich popravu – samorozpuštění Sněmovny, kvůli kterému by na tři měsíce přišli o plat a poslanecké výhody.
Paroubek již dříve proslul častým citováním hraběnčina současníka, knížete Talleyranda. Toho gilotina nečekala. Naopak dokázal přežít doslova všechno. Ač biskup, požadoval během revoluce znárodnění církevního majetku. Stal se pak ministrem zahraničí. Později přešel k Napoleonovi a udržel si tak svou funkci. Pak ho zradil a zůstal ministrem i po nástupu Ludvíka XVIII. A znovu při další změně vlády a instalaci krále Ludvíka Filipa. Cynického a bezzásadového Talleyranda Paroubek obdivuje. Naivní madame du Barry, která nikdy nikomu neublížila, pohrdá. Zjevně pohrá i vlastním slovem, protože ještě v pátek na rozpuštění Sněmovny přísahal, nyní ho zarazil.
“Bylo to horší než zločin, byla to chyba”, říkal kníže Talleyrand, když se něco nepovedlo. Po něm to rád opakuje Jiří Paroubek. Teď by se ale spíš hodilo, aby použil citaci svého nemilovaného stranického předchůdce Zemana. Ten si vybral výrok Olivera Cromwella: “Zasedá-li parlament, není si nikdo jist majetkem, ani životem”. Jak známo, někdejší anglický Lord protektor parlament střídavě rozpouštěl a zase svolával podle toho, zda to vyhovovalo jeho mocenským zájmům. Zejména po něm vyžadoval, aby za něj dělal špinavou práci, likvidoval soupeře a v době krize posvěcoval rozpočet pro jeho záměry…
Vraťme se ale k Talleyrandovi: Když Paroubek porušil dohody a odmítl rozpustit Sněmovnu, byl to zločin, nebo chyba? Paroubek zjevně doufá, že hlavně ne to druhé. Stejně jako u jeho spolčování s komunisty či nadbíhání velmocenským zájmům Ruska. A že by to mohl být zločin? To je pro člověka, který se pohybuje ve společnosti Kočků, Dimunů a Tvrdíků zjevně relativní pojem. Zasedá-li Paroubkovo grémium ČSSD, nemůžeme si být jisti nikdo ničím.
Lucie TalmanováPoslankyně PSP ČR (ODS)