Rodina jako ohrožený druh

Ivan Turnovec

Ve svém projevu propagujícím volební program ČSSD za klíčové volební téma premiér Paroubek považuje podporu rodin. Kdyby to myslel vážně, tak mohla být situace podstatně jiná, než s jakou se dnes v rodinné politice setkáváme.

Přístup k rodině jako základní společenské jednotce se v poslední době mění a to negativně a velmi výrazně. Zatím co v počátečních fázích lidského vývoje byla společenským základem rodová (rodinná) společenství, dnes se stále výrazněji prosazuje absolutní individualismus. Při hodnocení současného společenského vývoje evropské civilizace používají filozofové, sociologové, psychologové, ale i mnozí další často výraz „krize". Jsou tak v rozporu s mnohdy spokojenými ekonomy a dalšími technokraty vyznávajícími pouze zisk. Kdo má pravdu?

Mezigenerační rodinná solidarita je zpochybňována stejně jako monolitnost rodiny tvořené ženským a mužským prvkem a s tím spojená vzájemná zodpovědnost členů rodiny vůči sobě navzájem. Konzervativní pojetí rodiny vycházející z předpokladu, že teprve manželské společenství rodičů a dětí je základní a úplnou společenskou jednotkou s hospodářskou, sociální a výchovnou autonomií je zatlačováno názorem, že každý člověk, tedy každý muž a každá žena, je zcela izolovaným jedincem a jeho sociálním partnerem je stát.
Rodinné vztahy jsou interpretovány jako záležitost přechodná, pomíjivá a nezajišťující sociální jistotu. Rodina jako instituce je zpochybňována a pozvolna se rozpadá. Kromě jiného o tom svědčí nejen zřetelný nárůst manželských rozvodů, ale i stále se zvyšující počet dětí rodících se mimo manželství přesahující 20%. Negativní přístup významného podílu mladé generace k manželství a rodině je opravdu alarmující. Příčinou tohoto stavu je kulturně-společenská atmosféra. Prezentace ženy jako nezávislé manažerky vlastního života (viz ženské i mnohé další časopisy a televizní pořady), jejímž cílem je spotřeba a nikoli investice do rodinných vztahů, ovlivňuje značnou část populace. Reklamní medializace ženské nezávislosti má mnohem větší dopad, než stále agresivnější hnutí feministek. Navíc problém povýšení spotřeby nad rodinnou zodpovědností je stejně záležitostí populace mužské jako té ženské.

Alarmující hlasy upozorňující na krizi rodinného života se čas od času ozývají. Neustálé snižování porodnosti v těch skupinách obyvatel, kteří by měli být základem společnosti (tj. střední třídy) na úkor vrstev nepřizpůsobivých, je nepříjemným důsledkem rodinné krize. Kritiku si zaslouží vztah státu k rodině, je s podivem, že neprojevuje výraznější snahu nakupené problémy řešit. Při tom některé návrhy řešení existují. Dovolím si na tomto místě citovat Michaelu Freiovou, pracovnici Občanského institutu:

„Vztah státu k rodině ovlivnit lze: ale chceme-li tento vztah ovlivnit, musíme mít stále na zřeteli, že stát je jenom jednou z institucí veřejné sféry a jeho politika je spoluurčována jejím klimatem. Tím chci říci, že i když v řadě otázek, jako je konkrétně nedostatek levných bytů, je stát institucí klíčovou, není jedno, jaké klima mu pro jeho práci vytvoří veřejná sféra jako celek. Zda to bude klima socialistické, kde se bude na rodinu pohlížet jako na instituci a priori podezřelou a vyžadující stálou kontrolu, nebo klima libertariánské, podle něhož představuje rodina a děti jakési soukromé hobby, které má význam pouze pro její členy ...., nebo klima konzervativní... Rodinnou politiku totiž můžeme koncipovat tak, že se zaměříme na podporu autonomie rodiny a jejích vnitřních vazeb, že budeme respektovat individuální uspořádání v jejím rámci, že jí umožníme co největší hospodářskou nezávislost."

K tomu ale zatím nedochází. Stát si totiž uzurpuje právo zasahovat do individuálních vztahů tím, že se zaměřuje nikoli na rodinu jako celek, ale na jednotlivé její členy. Řeší se práva dítěte a to někdy v rozporu se základním smyslem rodiny. Není to tak dávno, co se vedla v parlamentu zcela vážně debata o tom, že by v novém Občanském zákoníku neměla být formulace, že „dítě je povinno ctít své rodiče". I tento paradox potvrzuje, že v současné společnosti došlo k destrukci hodnotového žebříčku.

Chybou je převádět vše jen do roviny finanční nákladovosti. Funkční rodina totiž není sociální problém, vychovává nejen děti, ale postará se i o své seniory. To co rodina ve společnosti potřebuje je hlavně podpora morální a její společenské ocenění. Vláda ani poslanci si to zatím ve všech souvislostech neuvědomují. Problém je v tom, že ohrožen je samotný pojem rodinná politika.

Žádná finanční ani organizační opatření ze strany státu nemohou vyvážit výkon, který podávají rodiče ve fungující rodině při výchově svých dětí. Naopak některé státní zásahy, zvláště finanční „sociální dávky", mohou být kontraproduktivní. O skladbě porodnosti, která je vážným problémem jsem se stručně zmínil. Jaké bude v příštích letech postavení rodiny, a jaká bude státní rodinná politika, lze dnes jen těžko odhadnout, souvisí to s celkovým vývojem naší společnosti. Osobně se domnívám, že premierova vyhlašování nic nezlepší, ale mohou naopak situaci ještě více zkomplikovat. To ostatně už některými schválenými úpravami ke komplikacím dochází. Co si o tomto problému myslíte vy?