Nejodpornější" člověk pro KSČ v letech 1945-1948
Otto Drexler
To také v učebnicích dějepisu nebylo
Zatímco pan Krystlík se zaměřuje na málo známé černé okamžiky českých dějin, tak já jsem se zas dnes zaměřil na málo známý lesk českých dějin – tím leskem je prof. Otakar Machotka (ročník 1899). Narozdíl od ostatních demokratických politiků si byl plně vědom komunistického nebezpečí, a na rozdíl od ostatních politiků, kteří uměli proti komunistům vystoupit jedině u řečnického pultu, po celé tři roky dělal proti komunistům účinnou práci. Za to si vysloužil od komunistů nálepku „nejodpornějšího“ politika.
Vše začalo již pražským povstáním v květnových dnech roku 1945. Machotka byl místopředsedou nekomunistické České národní rady, s níž Němci již před příjezdem Rudé armády podepsali kapitulaci. To bylo v očích komunistů nepřijatelná věc, neboť komunisté si činili v domácím protinacistickém odboji výsadní právo. Když pak 10.5. část vlády – především ta komunistická – přijela do Prahy, museli si Fierlinger, Gottwald a spol. vychutnat triumfální jízdu jásající Prahou společně s Machotkou – sám Machotka jejich postoj, který byl vůči němu očividně rezervovaný, charakterizuje slovy: „ostražitost a chlad“. Sami komunisté pak po desítky let zatajovali pravdu o povstání. Už však 11. 5. 1945 Fierlinger, ostatně člen NKVD, pravil: „Sovětská vojska nejen Prahu osvobodila, nýbrž uchránila toto krásné historické město před zničením německými vandaly“.
Pro komunisty však bylo ještě něco horšího – Machotka byl zástupcem vědní disciplíny (studoval sociologii ve Francii i v USA). Věda, a zvlášť ta sociologická, to bylo pro komunisty něco odporně prohnilého, pavěda ze Západu. Právě vědecká argumentace byla pro komunisty holé neštěstí. Svůj program totiž nebyli schopni nějak vědecky podložit – zakládala se pouze na populistických heslech. Stejně tak, když proti nim někdo zaútočil schopnou argumentací, na nic se nezmohli – jedině tak jej označit za fašistu – což v případě Machotky příliš nesedělo, když se jako vrcholný představitel domácího odboje účastnil pražského povstání. Z toho důvodu Machotku nesnášeli ještě více.
Machotka znovu dopálil komunisty začátkem července 1945. Jako delegát národních socialistů se zúčastnil porad o rekonstrukci Vysoké školy politických a sociálních nauk – jako fundovanému odborníkovi se mu podařilo zabránit celkovému ovládnutí školy komunisty, o což komunisté velmi usilovali, protože vychovat komunisticky smýšlející mládež byl základ pro úspěšnou budoucnost... Krátce po válce byl na Karlově univerzitě jmenován profesorem a na již zmiňované škole přednášel sociologii. Za národní socialisty byl v letech 1946-1948 rovněž místopředsedou Zemského národního výboru – zde se opět pouštěl do dalších konfliktů s komunisty. Chodilo mu spoustu žádostí o intervenci proti nařízením národního výboru. Machotka vždy, když si ověřil, že se jedná o komunistickou svévůli, nařizoval nápravu věci a intervenoval ve prospěch stěžovatele – tím si pochopitelně vysloužil další komunistické útoky.
Otakar Machotka byl hlavní ideolog národních socialistů – straníci si jeho velmi cenili, v podstatě pro každou radu šli za ním: vypracovával nejrůznější odpovědi na otázky, na které chtěla mít strana jasno, byl hlavním kontrolorem volebního programu, psal stranické publikace. A právě tohoto Machotkova postavení komunisté využívali, když prostřednictvím kritiky Machotky, automaticky poškozovali i národní socialisty, nejvýznamnější nekomunistickou stranu poválečných let, která v třetím exilu získala výsadní postavení. Průtrž kritiky z řad komunistů se na něj strhla po tom, když v Radě československých žen přednášel na téma Sociolog a populační politika. Machotka se tehdy zamýšlel nad problémem vzrůstu počtu dědičně zatížených a degenerovaných lidí. Jako o možném řešení mluvil o sterilizaci, která však umožňuje delší pohlavní život. Komunisté se toho hnedle chytli, a mluvili, že Machotka chce vykleštit dělnictvo, chce zbavit národ zdravé mládeže. Komunisté ho označili za nepřítele pracujících. Na to Machotka fundovaně reagoval ve Svobodném zítřku. Na jeho článek odpověděli komunisté typickým způsobem: označili ho za křísitele fašismu. V listopadu 1947 byl pozván Columbijskou univerzitou, aby zhodnotil vybavení a způsob školení na vysokých školách politického a sociálního charakteru.
Když se v prosinci vrátil do Prahy, čekali ho již jen tři měsíce života v jeho vlasti. Během únorové vládní krize, 24. února, je znám Machotkův výrok. Když toho dne ve dvě hodiny odpoledne na zasedání Zemského národního výboru přišel jeho předseda, komunista Ladislav Kopřiva, řekl: „Zahajuji schůzi rady Zemského národního výboru a zbavuji všechny volené referenty jejich funkcí. Přejímám veškerou moc v zemi české do svých rukou.“ Na to Machotka reagoval slovy: „Pane předsedo, to je puč.“
Od té doby myslel Machotka na útěk za hranice. Neměl to však snadné. Od samého počátku převratu byl střežen příslušníky StB a navíc chtěl, aby s ním šla celá rodina. Detaily jeho útěku známy nejsou, víme však, že do Německa utekl 13. března 1948, ale bez rodiny. Začátkem dubna se naštěstí podařilo uprchnou i zbytku jeho rodiny. Z Německa přesídlil prof. Otakar Machotka do USA, kde přednášel sociologii na Universty of Chicago, Syracuse Univesity a posléze na State University of New York. Byl také členem výboru Rady svobodného Československa. Zemřel v New Yorku v r. 1970. Před jedenácti lety byla jeho urna uložena na vyšehradském hřbitově.
Stal se jedním z největších sociologů naší historie, bohužel, jeho rozsáhlé dílo je značně nedoceněno. Je autorem mnoha sociologických studií, např.: Mravní problém ve světle sociologie , Sociálně potřebné rodiny hl. m. Prahy , Americká sociologie a Amerika, její duch a život. Po r. 1989 nebyly však mnohé vědecké Machotkovi práce ani znovu vydány. K bližšímu seznámení tak jedině mohu doporučit knihu Mezi domovem a exilem, která je stále k dostání (nakl. Maroli). Na závěr tak mohu panu Krystlíkovi vzkázat, že k jakési historické pravdě se dá dojít jen tehdy, pokud se nebude některá její část zametávat pod koberec.
Otto Drexler