Vyjednávání se severokorejským režimem nic neřeší
Luboš Zálom
Svět se od prvního jaderného testu severokorejského režimu stal opět o trochu nebezpečnějším místem. Je smutné, že za to nese vinu především politika appeasementu a naivní důraz na diplomatický postup, který předvádějí světové mocnosti v čele s USA. Severní Korea po léta zkoušela, co všechno si může dovolit a co všechno jí může projít – provedení testu jaderné zbraně je důkazem, že se po celou tuto dobu s tímto režimem, právem označovaným za součást osy zla, jednalo chybně. I teď však to, co se nejčastěji ozývá z úst významných světových politiků, je zdůrazňování, že je třeba přimět Severní Koreu k návratu k jednacímu stolu.
Ekonomická situace Severní Koreje je katastrofální, a řadí se k takovým „úspěchům“ kolektivistických vlád, jako byly hladomory ve stalinském Rusku nebo maoistické Číně. Bizardní severokorejská hospodářská doktrína čučche měla za cíl vytvořit naprosto soběstačný systém, který bude schopný zásobovat stát všemi statky a službami, ve skutečnosti byl jeho výsledkem naprostý krach a všeobecnou bídu. Jako pomník výsledkům této vize může sloužit nedostavěné torzo hotelu Rjungjong, které se tyčí nad šedivým Pchjongjangem. Severokorejské hospodářství nejen že nedokázalo tuto stavbu dokončit, ale nezbývají dokonce ani prostředky na její demontáž. Kusé zprávy z Koreje svědčí o nevýslovné bídě tamních lidí (viz například dokumentární film „North Korea - Children of the Secret State“, momentálně je dostupný na serveru Google Video), kteří však jsou každodenně masírováni vládní propagandou o hospodářských úspěších severokorejského státu a jasnozřivosti a genialitě diktátora Kim Čong Ila, který zemi vede správným směrem. Není těžké si představit, že mnozí Severokorejci skutečně věří, že jejich země je soběstačná a jejich milovaný vůdce Kim Čong Il je politický génius, případně že jejich hlad je způsoben přírodními katastrofami, stačí si přečíst Orwellův román 1948, aby si člověk o účinnosti takové propagandy udělal obrázek. Realita však musí být severokorejským vládcům patrná, a vědí, že jejich režim je možný udržet jen za pomoci síly. Je jim jasné, že pokud by hladomor zasáhl i armádu, bezpečnostní složky a zástupy loajálních špiclů a agentů, může se právě tato jejich pojistka obrátit proti nim.
Ve své knize Umění vládnout uvádí Margaret Thatcherová Kim Čong Ilův citát: „Nemůžeme vyhrát žádnou válku nad nepřítelem, když armáda nemá co jíst. Je neomluvitelné, že nedokážeme naší armádě opatřit jídlo… Armáda by měla mít jídlo bezpodmínečně zajištěné.“ Proto se snaží severokorejská vláda opatřit si prostředky všemi dostupnými způsoby, a jako loupežník, který ožebračil svoje občany, se chová i k celému světu. Požaduje potraviny, humanitární pomoc a suroviny výměnou za to, že omezí svoji válečnou produkci. Válečný průmysl je to jediné, co v této zemi funguje a dokáže mít nějaké výsledky, jak tomu v militantních diktaturách bývá, veškerý možný potenciál je využit ve prospěch zbrojení. Například dlouhé dálnice, které zejí prázdnotou, byly očividně projektovány s cílem vytvořit komunikaci pro co nejrychlejší přesun vojsk. Je zřejmé, že severokorejské bandě zločinců, která se nazývá vládou, vůbec nejde o blahobyt nebo alespoň snížení utrpení obyčejných Severokorejců, ale především o to, aby nakrmila svoji armádu a uspokojila potřeby svého vojenského průmyslu.
Není třeba pracně pátrat v paměti, jak toto vydírání probíhalo, tato historie je všeobecně známá. Poprvé se Severní Korea pokusila vydírat USA v roce 1994, kdy vyšla najevo její snaha získat jaderné zbraně. Za zastavení jaderného programu Severní Korea požadovala uhrazení výstavby dvou reaktorů na lehkou vodu a půl milionu ropy ročně, a bylo jí vyhověno. O čtyři roky později Severní Korea oznámila, že jaderný výzkum bude pokračovat, a roku 1999 prohlásila, že by tomu mohla zabránit jen částka miliardy dolarů ročně jako náhrada ztrát. Během dalších let vyzkoušela několik svých raket, vystrašila Japonsko, když jednu z nich nechala přeletět nad jeho územím, a v roce 2003 konečně od všech smluv odstoupila. Mnozí však jako by tyto známé události přehlíželi nebo záměrně vymazali ze své paměti.
Každé smířlivé a diplomatické jednání se Severní Koreou ji jen utvrzuje v tom, že její politika vydírání je úspěšná. Logickým vyústěním této situace je současný jaderný poplach, který očividně povede opět jen diplomatickému jednání a polovičatými řešeními v podobě sankcí OSN. Američtí a evropští pacifisté hledají jakoukoliv záminku, aby mohli bagatelizovat hrozbu severokorejského režimu a prohlašovat, že nejlepším způsobem řešení situace je diplomacie. K tomu jim jistě nahraje páteční setkání Kim Čong Ila s čínskými diplomaty, na kterém vyjádřil politování nad provedení jaderného pokusu a slíbil, že pokud Amerika ustoupí od hospodářských sankcí, žádný další se už konat nebude. Přitom ještě před několika dny zněly ze Severní Koreje mnohem neohroženější hlasy, že jakékoliv sankce bude pokládat za vyhlášení války a potrestá je tvrdým a rozhodným úderem, a že jaderné zkoušky budou pokračovat k zabezpečení režimu před „imperialistickými nepřáteli.“ Teď tedy hrozby a silná slova vystřídala ochota k vyjednávání a vyjádření lítosti. Je možné si představit, že by Kim tak rychle změnil názor, aniž by ho k tomu vedly jiné okolnosti, než starost o mír? Můžeme si představovat, že se severokorejským vojenským technikům nepodařilo připravit vše potřebné k úspěšnému provedení testu, můžeme si i domýšlet, že veškerý jaderný potenciál byl vyčerpán na provedení prvního testu, a páteční obrat v Kimově názoru je jen z nouze ctnost. Bylo by však krátkozraké brát tento obrat vážně a nechat se jím ukolébat.
Dodávky potravin a surovin jsou jediným prostředkem, jak může Kim Čong Il udržet svůj stát před úplným kolapsem. Měli bychom si uvědomit, že tato pomoc nijak neulehčí život obyčejných Severokorejců, ale jen pomůže komunistickému režimu získat čas a užívat si neomezené vlády. Je to jako by si Amerika sama vychovávala a krmila svého nepřítele. S každým dalším ústupkem je severokorejský režim troufalejší a troufalejší. Hospodářské sankce jsou sice ničivé pro severokorejské obyvatelstvo, jenomže její situace se dodávkami potravin příliš nezlepší – ta by se mohla změnit jen pádem komunistického režimu. A ten nepřijde, pokud bude severokorejský vládce mít stále dostatek prostředků na financování své armády.
To však neznamená, že by nás neměl osud obyčejných Severokorejců, ožebračených a zotročených nelidským režimem, zajímat. Nelze ale obětovat zájem o naší bezpečnost, o bezpečnost svobodných občanů, starosti o lidi, kteří jsou odpovědni za svou vládu, a musí nést následky toho, co tato vláda způsobila. A není možné, aby americká vláda posílala do Severní Koreje humanitární pomoc na náklady svých daňových poplatníků, a na oplátku je za to ještě vystavila nebezpečí ze strany severokorejská vojenské mašinérie, čerstvě dosyta nakrmené za americké peníze.
Severokorejská otázka se od například situace s Irákem nebo Íránem liší v jedné zásadní věci: v oblasti má svoje zájmy Čína, která nedovolí žádné vojenské zásahy. Je otázka, nakolik by se s Čínou dalo o případných vojenských akcích jednat, nebo jaká by byla její reakce v případě amerického rychlého a efektivního náletu na severokorejské vojenské základny, elektrárny a zařízení schopná vyrábět zbraně. Neměly by se Spojené státy namísto jednání se severokorejskými militanty, která nikam nevedou, raději orientovat na jednání s Čínou a zmapovat důkladně jejich stanoviska v této věci a snažit se je přesvědčit, že diplomacie není to, co na Severní Koreu platí? To je ovšem ve hvězdách.
Neoddiskutovatelné však je, že by Amerika měla okamžitě odmítnout jakékoliv vydírání a dát Severní Koreji najevo, že jakákoliv její agrese bude nejenom neodměněna humanitární pomocí, jako tomu bylo dosud, ale tvrdě oplacena. A důsledně trvat na přísném embargu. Severokorejskou vládu by k ukončení jaderného programu měla motivovat hrozba tvrdé odplaty, a ne úplatky. Pokud by náhodou Kimovy výhrůžky nebyly jen směšným plácáním do vody a skutečně by se odhodlal k nějakému zoufalému útoku (což je myslím velmi nepravděpodobné - pokud má nějaké zbytky smyslu pro realitu, musí si uvědomovat, že protiúder by byl ničivý a znamenal by konec jeho neomezené vlády, a stejně tak mu musí být jasné, že v takovém případě by se za něj patrně nepostavila ani Čína, která sice není žádným milovníkem práv, svobody a míru, ale momentálně je natolik pragmatická, aby pochopila, že si nemůže dovolit stavět se do role obhájce agresorů), který by jen těžko mohl mít nějaký drtivý dopad, znamenalo by to konečně vystřízlivění pro všechny pacifisty, kteří věří, že s diktátory je možné diplomaticky jednat a tak nad nimi zvítězit. Nikdo by si po severokorejské vojenské nebo teroristické akci nemohl dovolit tuto zemi podporovat. A protiútok koalice, která by se po takové události snad vytvořila, by mohl celý problém Severní Koreje vyřešit jednou pro vždy.
Luboš Zálom