Česko čeká antidiskriminační zákon. Máme se bát?
Ondřej Šlechta
REVUE POLITIKA 6-7/2007
Vláda v minulých dnech přijala takzvaný antidiskriminační zákon. Připomeňme, že podobný návrh loni neprošel Senátem. K přijetí takového typu legislativy jsme však nuceni institucemi Evropské unie. Konkrétně se jedná o směrnici 2000/78/ES, která stanovuje obecný rámec pro rovné zacházení a obecný rámec pro boj s diskriminací, a směrnici 2000/43/ES, která zavádí zásadu rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Nedávno proto návrh zmíněného zákona opět zamířil na jednací stůl, přičemž vláda projednávání předlohy v půlce května přerušila s tím, že se k ní vrátí později. Antidiskriminační legislativu měla Česká republika přijmout již v roce 2004 při vstupu do EU. V případě nepřijetí hrozí Evropská unie sankcemi.
Je diskriminace skutečně nežádoucí?
V dnešní době módní snaha postihovat všechny možné i nemožné typy diskriminace hraničí mnohdy až s rovnostářským šílenstvím. Zastánci antidiskriminační legislativy argumentují buď nutností chránit práva "utiskovaných menšin" (za situace, kdy podle nich neexistuje dostatečná legislativa zajišťující rovnost a rovnoprávnost), nebo potřebou přijmout jednotnou legislativu, která bude přehlednější a snadněji zajistí stejný standard pro všechny oběti diskriminace (to za situace, kdy zmíněná legislativa existuje, ale je podle nich nedostatečná).
Otázku problematiky diskriminace a případného boje proti ní charakterizuje tak jako například v otázce imigrace a multikulturalismu nezdravý posun v diskusi. Automaticky se zde vytváří dojem "bigotní a netolerantní většiny" utiskující bezbrannou menšinu (nebo rovnou několik menšin). Snaha "vytvářet" utiskované menšiny vede k tak absurdním situacím, že například o "antidiskriminační realitě" v USA se říká, že sečetli-li bychom procentuelně všechny "diskriminované" skupiny, dostali bychom bezmála 150 % procent obyvatelstva. Kdo tedy koho diskriminuje?
Nejprve je třeba se zeptat, co to diskriminace vlastně je. Levice (která v drtivé většině antidiskriminační legislativu podporuje) vytváří dojem, že společnost je prosáklá diskriminací, již je třeba potřít. Mýlí se však ve dvou podstatných věcech. Tou první je, že společnost "diskriminací" (v pejorativním slova smyslu) prolezlá zkrátka být nemůže už jen proto, že se jedná o společnost svobodnou a demokratickou. Za druhé se mýlí (či spíše mlží) proto, že definuje diskriminaci jako jakýsi umělý, vytvořený a negativní jev. To však není pravda, protože diskriminace v pravém slova smyslu je, jak si na následujících řádcích ukážeme, naprosto přirozené lidské jednání.
Diskriminace znamená jinými slovy "upřednostňování". Je zločinem něco nebo někoho upřednostňovat? Jistěže ne. Diskriminace přece od kolébky po rakev umravňuje lidskou společnost, dává najevo, co je slušné, co se smí a co nikoli. Společnost rozhodně není (a také by neměla být) řízena jen a pouze zákony; měla by se řídit také například jistými mravními imperativy. Známe to od školky. Rodiče nám neustále vtloukají do hlavy: "S tou a tou partou se nesmíš bavit." Jednají tak nepochybně na základě předsudku a myslí na dobro svého dítěte. Ano, ve svém hodnocení oné skupinky dětí se mohou mýlit, ale tím, že dopředu diskriminují zmíněnou partu (nechtějí, aby se jejich dítě s takovou stýkalo), jednají na základě zkušenosti a chtějí ochránit svého potomka. V tom je podstata diskriminace: jednáme vždy na základě předsudku, naprosto přirozeně, a tedy lidsky. Můžeme se ve svém hodnocení mýlit, ale chráníme tak sami sebe. Pokud se mýlíme a diskriminujeme, můžeme něco ne-získat, avšak nikoli ztratit (vyjma situace na trhu práce, k čemuž se dostanu později). Jakákoli snaha diskriminaci ve vztazích mezi lidmi potírat je de facto činem proti přirozenosti, zbavuje společnost svobody a míří k její naprosté glajchšaltaci.
Ekonomický pohled na diskriminaci
Říci, že diskriminace je fér, přirozená a správná v každé situaci, by nebylo spravedlivé a hlavně ne správné. Musíme rozlišovat v zásadě dva typy diskriminace. Jedná se o diskriminaci v soukromých vztazích a diskriminaci ze strany státu. První je v pořádku, nebo alespoň, jak jsem poznamenal výše, přirozená, druhá nikoli. Stát se v jednu chvíli zavázal, že v přístupu k základním právům nebude mezi lidmi (obyvateli) dělat rozdíly. Proto by si obyvatelé měli být před zákonem a v přístupu k základním lidským právům rovni. Rovnoprávnost a rovnost příležitostí, to jsou atributy, na které by stát měl jako na jediné dohlížet. Jakmile se pokusí intervenovat do soukromoprávních vztahů, překročí onu pomyslnou linii a vydává se na cestu rovnostářského konstruktivismu.
Je to právě ekonomický pohled na diskriminaci, který ukazuje, jak se postupem času vžilo pejorativní vnímání tohoto pojmu. Hovoří-li se dnes o diskriminaci, slovo samotné vyvolává odpor, máme pocit, že se zde děje cosi nekalého, nemravného, něco, co by se mělo zakázat. Ekonomie se na diskriminaci nedívá prizmatem morálních či hodnotících soudů, ekonomové raději popisují, jak a proč dochází k určitým jevům na trhu a jaké důsledky má regulace na chování lidí. Uvažme, že kupující má právo na to koupit výrobek všude za stejnou cenu. Prodávající by ale měli mít možnost prodávat své výrobky za jakékoli ceny, které vzniknou dohodou s kupujícími. Pokud určitý prodávající (řekněme hoteliér) přistoupí například na cenovou diskriminaci německých turistů, jistě jej k tomu nevedou nějaké zlé pohnutky, nýbrž vidina zisku. Bohatší turisté (v tomto případě Němci) reagují na zvýšení cen menším snížením poptávky než domácí turisté. Toho hoteliéři zkrátka využívají.
Obdobně je to s diskriminací na pracovních trzích. Již světoznámý ekonom Gary Becker vyvrátil obecně přijímané schéma, že příčinou diskriminace na pracovních trzích jsou rasistické nebo jiné předsudky zaměstnavatelů. Dokázal to na dnes už notoricky známém příkladu "o černých číšnících". Představme si situaci, kdy existuje rasistický zaměstnavatel, (vlastník restaurace), který bude chtít zaměstnávat pouze bílé číšníky (předpokládejme přitom, že bílí číšníci odvádějí stejně dobrou práci jako černí - v opačném případě by nemohlo jít o rasovou diskriminaci). Jestliže si restauratér dovolí tento luxus rasistických předsudků, poptávka po černých číšnících klesne, což by znamenalo, že zároveň klesne i jejich mzda. Jenomže potom by každý restauratér, který rasovými předsudky netrpí, zaměstnal černé číšníky, což mu logicky za výše nastíněné situace zvýší zisky, bude vydělávat víc než restauratér s rasovou předpojatostí a porazí jej v konkurenčním boji. Jiná věc je, pokud by rasovými předsudky trpěli hosté - pak by byly restaurace s bílými číšníky plné, zatímco ty s černými prázdné. Pokud je tedy někdo zdrojem diskriminace na pracovních trzích, nejsou to zaměstnavatelé, nýbrž spotřebitelé. Pokud by taková realita skutečně existovala, těžko však s tím cokoli dělat.
Stejným případem jsou hojně medializované kauzy, kdy nebílí občané nebyli vpuštěni do restaurace a zpětně se odvolávali u soudu odškodnění za "rasovou diskriminaci". Kde však média a ochránci lidských práv brali a berou tu jistotu, že je takový čin automaticky rasistický? Pokud majitel zábavního podniku nechá vyvést špinavého, pohoršení budícího bílého hosta pod vlivem drog, nikdo se nad jeho činem nepozastaví. Pokud to samé udělá v případě stejného hosta, který bude dejme tomu romské národnosti, ihned je terčem antidiskriminační palby. V tomto případě jsou to ale všichni ti, kteří používají těžké kalibry rasismu, diskriminace a rovnosti, kdo se chová "rasisticky", neboť v případě vyhazovu neukázněného hosta, který je jiné než bílé barvy pleti (právě proto) argumentují údajným rasismem a diskriminací. Jejich rétorika tedy automaticky implikuje, že něco se týká jen určité skupiny lidí (v tomto případě Romů).
Navíc jestliže skutečně existuje takový majitel zábavního podniku, který si na vstupní dveře vyvěsí nápis "Černé neobsluhujeme", pak není důvod pro žádné státní zásahy, neboť takový podnikatel se opět zlikviduje sám (resp. jej zlikviduje trh). Nedovedu si představit, že slušní (byť bílí) lidé budou do takového podniku chodit. Já osobně, i když jsem tvrdým odpůrcem egalitaristických snah a antidiskriminační politiky, bych se takovému podniku obloukem vyhýbal.
Antidiskriminační zákon odporuje ústavě
Pro zvláštní antidiskriminační zákon není důvod. Obecný zákaz diskriminace stanovuje už Listina základních práv a svobod. Ta ve svém článku 3 říká, že "základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu, nebo sociálního postavení". To je dostatečná úprava zabraňující nerovnému zacházení. Navíc v uplynulých letech socialistických vlád byly například do zákoníku práce včleněny další, podrobnější úpravy zákazu diskriminace, včetně například sexuálního obtěžování.
Chystaný antidiskriminační zákon dramaticky rozšiřuje výčet "diskriminací". Oproti ustanovením z Listiny se má bojovat proti diskriminaci z důvodu věku, manželského a rodinného stavu, členství v odborových organizacích či "vztahu k osobě určité rasy či víry" nebo "přítomnosti mikroorganismů v těle" (sic!). Nechci se dožít chvíle, kdy budu jako zaměstnavatel obžalován z diskriminace proto, že odmítnu zaměstnat člověka se závažnou infekční chorobou.
K další kolizi s ústavou dochází také tam, kde nový zákon přenáší zákaz diskriminace do téměř všech soukromoprávních vztahů - ať již jde o školství, zdravotnictví, činnost v profesních komorách nebo přístup k službám včetně bydlení. Bude zajímavé sledovat situace, kdy vlastník domu bude zažalován proto, že odmítl ubytovat dejme tomu problémové občany nebo místní narkomany.
Jedním z nejhorších a nejzávažnějších projevů rovnostářského šílenství, které návrh antidiskriminačního zákona předznamenává, je uzákonění zvráceného právního přístupu presumpce viny. Pokud bude někdo obviněn z diskriminace, nebude již povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat jeho vinu, jak tomu doposud bylo a je ve standardních demokratických právních státech, nýbrž dotyčný bude muset prokázat svou nevinu. Jinak je vinen. Dokázat, že jste něco "neudělali", je však velmi často prakticky nemožné. Jakou bude mít dejme tomu vlastník restaurace šanci prokázat nevinu ohledně obvinění z rasové diskriminace v případě nevpuštění opilého a agresivního romského zákazníka, když se zde bude ze zákona automaticky předpokládat zlý úmysl a diskriminace z důvodu barvy pleti?
Antidiskriminační zákon je sám o sobě diskriminační
Návrh antidiskriminačního zákona je plný legislativních nejednoznačností a volně vykladatelných forem. Naprosto tak popírá zásady, kterými by se měl každý správný zákon řídit - být stručným, přesným, věcným a jasným. Paragrafy antidiskriminačního zákona jsou naprostou antitezí výše zmíněných atributů. Dělají vše možné, jen nejsou jasné a výstižné. V případě svého přijetí tak bude tento zákon dávat do rukou mocnou zbraň různým úzkým zájmovým skupinám.
Patrně nejzáludnější věcí, kterou si na nás tvůrci antidiskriminačního zákona připravili, je však princip pozitivní diskriminace, jenž je v návrhu zákona sofistikovaně skryt pod názvem "pozitivní opatření". Paragraf 6, článek 1, který ustanovuje "pozitivní opatření", říká, že "pozitivní opatření musí být ukončeno, pokud již splnilo svůj účel". Další nejednoznačná forma: kdo určí, kdy opatření dosáhlo svého cíle?
Autoři zákona a antidiskriminační legislativa obecně v tomto bodě předvádějí naprosto ukázkový příklad popírání sebe sama. Návrh zákona tak navíc groteskně činí v jednom jediném textu. Na jedné stránce hovoří o věci, kterou o několik stránek později pomocí paragrafu neguje. Jak je možné, že v paragrafu 2, odstavci 1 je za rovné zacházení označeno "právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon", když paragraf 6, odstavec 2 říká, že "za účelem rovného zacházení mohou fyzické nebo právnické osoby zavést pozitivní opatření" (jinými slovy diskriminaci posvěcenou státem)?
Rovnost před zákonem buď je, nebo není, stejně tak jako chceme diskriminaci buď potírat, nebo ji v soukromoprávních vztazích považujeme za přirozený jev, který nebudeme regulovat. Autoři a předkladatelé antidiskriminačního zákona však přichází se třetí, důmyslnou, avšak zhoubnou variantou. Diskriminaci v soukromoprávních vztazích hodlají potírat, regulovat přirozený běh života, ale přitom požadují protěžování různých skupin lidí (většinou jde menšiny, ať ty dané, nebo uměle vytvořené - a že jich není málo). Pokud tento zákon projde a bude přijat, nebudou největšími diskriminujícími zaměstnavatelé, lidé s rasistickými předsudky ani "bigotní politici", nýbrž stát. Jak prosté!
Kde se zapomněla "pravice" ?
Antidiskriminační zákon znamená nejenom atak na svobodný trh, nýbrž také pokus o útok na svobodu jako takovou. Je souborem zbožných přání socialistů všech barev o tom, jak by společnost měla vypadat dle jejich představ. Po loňském zamítnutí návrhu zákona Senátem měla ODS v případě vítězství ve volbách šanci nastolit odlišný kurz a tímto zákonem se buď vůbec nezabývat, nebo přijmout legislativu v takové podobě, která by nebyla v rozporu se zásadami svobodné společnosti. Volby však skončily patem a pravicová ODS, která se v drtivé většině stavěla k tomuto návrhu skepticky, utvořila vládní koalici s lidovci (jejichž postoj k tomuto zákonu není jednotný) a zelenými (kteří jsou jasně pro). V takové konstelaci je jistě těžké, ba přímo nemožné podobný zákon zamítnout. Z naší největší konzervativní strany však není vůči tomuto zákonu (který velmi závažně narušuje hodnoty, jež by měla každá konzervativní nebo liberálně-konzervativní politická strana hájit) slyšet prakticky žádná kritika. Částečně zaznívá pouze z řad liberálních think-tanků (CEP) nebo z pravicových zpravodajských a jiných nonkonformních webů a časopisů. Pravicové politické strany však mlčí. To je obrovská škoda.
Svobodu, nebo antidiskriminační zákon? nebo sankce?
Obávám se, že veškerá kritika a varování před přijetím podobného zákona je nošením dříví do lesa. Česká republika je nyní v prekérní situaci. Otázka antidiskriminačního zákona je úzce spjata s fungováním uvnitř Evropské unie. Máme na výběr: buď přijmout antidiskriminační zákon, který nám nařizuje EU a okleštit již tak dost okleštěnou svobodu, anebo se hrdě postavit proti. Pak je otázkou, zda EU skutečně udeří se svými sankcemi, nebo nám to "projde". S tím je však svázána další otázka: EU své sankce s největší pravděpodobností aplikuje a potom hrozí nebezpečí, že toho bude ze stran levice využito směrem k obyvatelstvu jako pádného argumentu vůči odpůrcům tohoto zákona; k přijetí budeme po čase tak jako tak donuceni a navíc budeme ještě poškozeni zmíněnými sankcemi. Přesto si myslím, že by konzervativci na obranu svobody měli být ochotni obětovat mnoho (ne-li všechno). Otázka antidiskriminačního zákona je zároveň také blízkou k otázce členství ČR v EU, resp. k tomu, zda má pro nás toto členství smysl a zda se vůbec vyplácí.
Ondřej ŠlechtaAutor je šéfredaktor stránek www.eportal.cz
Osobní stránky