Policejní vyšetřování:věc veřejná?

Dušan Šrámek

51PRO

Zveřejňování částí vyšetřovacích spisů, případně odposlechů pořízených v rámci vyšetřování trestních caus se stalo dennodenní záležitostí. Neuplyne skutečně pomalu jeden den, v němž bychom nebyli ve sdělovacích prostředcích zasypávání nejrůznějšími výtahy z policejních spisů, a´t již důkazů v písemné formě, či zachycených odposlechů. Něco tady asi není systémově v pořádku.

Začalo to fotbalem
Když se objevily přepisy telefonních hovorů mezi fotbalovými bafuňáři, celý národ se bavil. Dokonce vznikla divadelní hra na toto téma. Je otázkou, zda se bavila tehdejší sociálně demokratická vláda. V každém případě neudělala to, co měla – zahájit okamžité vyšetřování úniku informací. Sranda už začala mrznout na rtech, kdy fotbalové odposlechy krátce na to byly rozšířeny o zveřejněné odposlechy hovoru tehdejšího vůdce opozice a dnešního premiéra Mirka Topolánka se svým poradcem Markem Dalíkem v cause Kořistka. Mohlo – li být zveřejnění fotbalových odposlechů ještě bráno jako věc veřejná, nemluvě o hatmatilce, která jednoznačně ukazovala spojení funkcionářů a rozhodčích s korupčním jednáním, o zveřejnění Topolánkových odposlechů se to v žádném případě říci nedalo. Už proto, že z celé nahrávky nevyzněl ani náznak žádného trestněprávního jednání obou zúčastněných osob. Ani tehdy ovšem vláda proti šířitelům úniků nezasáhla, což ovšem jenom zesílilo podezření, že byly v podstatě z vládních míst iniciovány.
Samostatnou kapitolou pak bylo zveřejnění Kubiceho zprávy před volbami. I když vyšetřování potvrdilo, že se jejím úniku nepodílely žádné policejní složky, včetně samotného plukovníka Kubiceho, leccos to v tomto případě svědčí o osobní mravní integritě toho z poslanců výboru pro obranu a bezpečnost, který zprávu vynesl. Bohužel svou negativní roli tehdy sehráli i politici ODS, kteří se zveřejněnou zprávou mávali socialistům před očima.

Dobré špatné úniky?
Od té doby se dají úniky, cynicky řečeno, dělit na „dobré“ a „špatné“, a to podle toho, zda a jak mohou sloužit záměrům té které politické garnitury a názorům jejich ideových příznivců. Stačí se podívat na dva příklady z posledního říjnového týdne. Zatímco socialistická opozice mávala jako s muletou únikem z vyšetřovacího spisu Jiřího Čunka, který zveřejnila Česká televize, politici ODS pro změnu argumentovali přepisem odposlechů mezi bývalým náměstkem NBÚ Martinem Hejlem, a zavražděným mafiánem Františkem Mrázkem. Odhlédneme-li od osobních sympatií či antipatií, nezbývá než konstatovat, že obojí je stejný průser. Myslí-li svůj boj proti únikům ODS opravdu vážně, měla by jak verbálně, tak věcně zakročit i proti těm únikům, které jí hrají do not, a které diskreditují její politické oponenty. Od opozice a především od předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který se pochopitelně snaží využít, či zneužít jakoukoli možnost, jak vládu zdiskreditovat, se nedá očekávat, že by svůj postoj k „našim“ únikům změnila. O to více je povinností ODS, aby se tomuto nešvaru postavila, a to bez ohledu „qui bono.“

Zpitvořelá hra na spravedlnost
Těžko se lze vžít do motivace těch státních úředníků, kteří úniky umožňují, či je dokonce sami iniciují. Mnohdy jde možná jenom o snahu ohřát se, byť oklikou na mediálním a politickém jevišti, ale to nebude úplná pravda. Většina „únikářů“ bude mít nepochybně pocit, že koná službu veřejnosti, že skutečnost, že někdo posuzuje jejich závěry jinak, souvisí nepochybně s jakýmisi temnými politickými tlaky. Zveřejnění pak vnímají jako svůj osobitý přínos v boji za nalezení pravdy a spravedlnosti. Spravedlnosti – jejímiž vykonavateli se však jmenovali oni sami. Bez toho, aby dali možnost své oběti se k předloženému prefabrikátu vyjádřit, bez možnosti hájit se podle pravidel, která stanovuje trestní řízení a další zákony tohoto státu.

Pocit z toho, že se děje nějaká nepravost ještě neopravňuje žádného státního úředníka, ať již policistu či státního zástupce k tomu, aby vzal právo do vlastních rukou a pasoval se do role samozvaných soudců. Úniky by pochopitelně byly k ničemu, kdyby po nich na straně politických elit a médií neexistovala poptávka. Těžko lze vyčítat novinářům, že sáhnou po jakémkoli žhavém tématu. Měli by si však vždycky uvědomit a sami před sebou zodpovědět, proč zrovna oni byli vybráni mezi zasvěcené, co jim, případně veřejnosti chce dotyčný státní úředník sdělit, pokud riskuje svou dobrou pověst i kariéru tím, že porušuje svou zákonnou povinnost mlčenlivosti. Na straně politiků dnešní vládní garnitury pak zůstává udělat vše po stránce administrativní i personální, aby se konečně s tím nešvarem skoncovalo. To ovšem znamená, jak již bylo řečeno, přestat stát na oné pomyslné poptávkové straně barikády.