Memento Unie svobody
Josef Mlejnek jr.
Lidové noviny 17.01.2008
V těchto dnech je tomu deset let, co vznikla Unie svobody. Dnes je v podstatě mrtvá. Příběhu strany, jež se prezentovala jako naděje pro českou politiku, tedy schází happy end. Přesto, nebo spíše právě proto, jde o příběh poučný.
Unie vznikla v důsledku sledu událostí, jemuž se říká sarajevský atentát, a jakožto strana víceméně odštěpenecká se vymezila především vůči „macešské“ ODS, jak jinak než negativně. Sebeprezentace „jiná, lepší ODS“ či „ODS, ale bez Klause“ nepředstavovala nic nového - léta se tak snažila získat stabilní místo na politickém trhu nedávno definitivně zaniklá Občanská demokratická aliance. Ale mezi ODA a US existoval jeden důležitý rozdíl: ODA se daleko více profilovala ideově, jako strana konzervativnější a vlastně pravicovější než ODS. Což naráželo jak na názory převážné části voličstva, které se nacházelo poněkud směrem vlevo od stranického vedení, tak, hlavně později, na aféry spojené s financováním strany. Pochybné úvěry od pochybných lidí se přece ke konzervativcům lpějícím na dobrých mravech a dobré dýmce jaksi nehodí. Bez „vázaného“ elektorátu Osud ODA tak vlastně předznamenal osud Unie svobody. Oběma stranám zlomil vaz příliš velký rozpor mezi programovými deklaracemi a provozovanou politickou praxí, mezi slovy a činy. Mohla-li se však ODA ještě vykázat programovým konzervatismem, US byla postavena především na morálních deklaracích. Je hezké lákat voliče hesly „Normální je nelhat“, nicméně po prvních pár zalháních čelních politiků takové strany, k nimž po relativně krátkém čase ve vysoké politice zákonitě dojde, hrozí, že se jí voliči rozutečou.
Zvláště tehdy, pokud je ke straně silně neváže sociální původ, sociální status či nějaké pevné přesvědčení.
Takto „vázaný“ elektorát mají lidovci, a proto, byť křesťané, mohou normálně lhát, a s elektorátem to ani nehne. Strany získavší voliče pomocí moralistních deklarací (či konzervativního pobafávání z dýmky) jsou mnohem zranitelnější.
Zvláště když má jejich vedení přehnané ambice a nedobrý přehled o vlastní pozici na volebním trhu. US tvořila jeden z pilířů Tošovského vlády, chovala se však, jako kdyby zapomněla, že tento kabinet mohl vzniknout jen díky faktické podpoře ČSSD. Unie spoléhala na to, že jí angažmá v Tošovského vládě vynese růst preferencí k dvoucifernému výsledku začínajícímu přinejmenším dvojkou. V tom se však zklamala, když v předčasných volbách 1998 skončila pod hranicí 10 procent. A daleko za ODS. Když se pak měla „tošovská konstelace“, tedy koalice ČSSD, KDU-ČSL a US, zopakovat, postavil si předseda US Jan Ruml hlavu a pravil: „Se Zemanem nikdy!“ Nepřímo tak přispěl ke vzniku opoziční smlouvy a US odsoudil do role opoziční strany.
Těžko říci, zda jí tím pomohl, nebo ublížil. Opoziční role totiž -zdá se - seděla unionistům daleko lépe než vládní zodpovědnost. Čtyřkoalici rostly preference pouze tehdy, pokud se vymezovala proti opoziční smlouvě. Když měla dát dohromady pozitivně formulovaný společný volební program, lidovci a unionisté si v zájmu nezbytného kompromisu museli vzájemně umazat své hlavní programové body. Před volbami 2002 bylo také všem jasné, že opoziční smlouva tak jako tak skončí. A měla-li ji Koalice KDU a US jako hlavního nepřítele (a de facto jako hlavní programový bod), mohla být ještě ráda za výsledných 14 procent. Pověstné „překroužkování“ řady unionistických kandidátů ukázněným lidoveckým elektorátem pak US polopaticky vysvětlilo, k čemu je také dobré míti početnou členskou základnu a hustou organizační síť.
Poslední hřebík do rakve Před volbami 2002 se rovněž říkalo, že pokud po nich US nevstoupí do vlády (a tedy ke zdrojům), bude to znamenat její smrt. US do vlády vstoupila, ale v daleko slabší kondici, než v jaké se nacházela v roce 1998. Stala se trpným - byť matematicky nezbytným - pasažérem Špidlovy koalice a její předseda Pavel Němec veřejnosti názorně předvedl, jak lze také nakládat se zdroji, k nimž se vládní strana dostane. Morálním základům US tak ale vrazil poslední hřebík do rakve. Zapalování pšouků, jímž se US předváděla ve volební kampani 2006, tudíž nutno vnímat jako Němcův cynický škleb nad vším, co bylo jeho straně deklaratorně svaté.
Avšak „US story“ zatím zdaleka nepatří jen do historie. Velmi podobné až identické rysy totiž vykazuje i Strana zelených - nepočetnou členskou základnu, spíše řídkou organizační síť, neujasněný ideový profil, nezakotvenost v nějaké jasněji vymezené sociální skupině, hlad po vládních zdrojích a moralistní vymezování se vůči dosavadní politické elitě. Odchod z vlády by patrně vedl k rozpadu SZ, zůstat však asi lze jen za cenu „spolknutí Čunka“. Lehké to zelení opravdu nemají...
Josef Mlejnek jr.Autor působí na IPS FSV UK Praha.