V jednom pytli s Pobaltím

Pavel Kohout

MF Dnes 25. 2. 2009

Ekonomiky střední a východní Evropy mají problémy s dluhy. Hospodářský růst tohoto regionu byl během let 2002-08 založen na rychlém růstu úvěrů. Mnohé podniky si braly úvěry v euru, rodiny pak hypotéky v euru a švýcarském franku.

Ať už to bylo Maďarsko, Polsko, Rusko, Pobaltí či jiné státy bývalého Sovětského svazu, tato praxe zde v různé míře zdomácněla.

Když v západní Evropě udeřila finanční krize, dostupnost úvěrů v cizí měně prudce poklesla. Zároveň nastal výpadek exportu na Západ. Pokles reálné ekonomiky byl jen otázkou času.

Již na podzim 2008 se na rozumové úrovni o těchto problémech vědělo. Na pocitové úrovni si je trhy odmítaly připouštět. Vítězství citu nad rozumem však bylo pouze dočasné.

V únoru 2009 se naopak problémy východní Evropy staly dalším oblíbeným strašákem. Podívejme se na tento úryvek z posledního vydání časopisu The Economist. Článek s příznačným názvem Argentine on Danube (Argentina na Dunaji) obsahuje tuto větu: „Země jako Polsko a Česká republika snížily úrokové sazby, aby zmírnily bolest - to však mělo za následek pád jejich měn, což zhoršilo agonii domácností, které měly hypotéky ve švýcarském franku nebo v euru.“

Tato zmínka o české ekonomice není v článku dále nijak upřesněna, takže prestižní londýnský časopis vyvolává ve svých čtenářích dojem, že české domácnosti úpí a kvílí pod břemenem hypoték splatných v cizích měnách, které posilují. To je samozřejmě nesmysl, jak ví každý, kdo alespoň povrchně zná český trh.

The Economist předvedl brilantní ukázku novinářské fušeřiny.

Díky, alespoň si můžeme více vážit českého tisku.

Bohužel většina mezinárodních investorů, spekulantů a obchodníků skutečně věří, že česká ekonomika je vystavena podstatnému měnovému riziku v podobě úvěrů v cizí měně.

Ekonom Vladimír Pikora k tomu uvádí: „Řada investorů začala klást rovnítko mezi Česko, Maďarsko či Ukrajinu, když upozorňují na zadlužení v cizích měnách a nutnost přítoku kapitálu. Ale tito lidé zapomínají, že zadlužení v cizích měnách není český problém. To bylo v létě roku 2008 v případě domácností na úrovni 0,1 procenta celkového zadlužení, zatímco například v Estonsku přesahovalo 82 procenta a v Polsku se blížilo 30 procentům. V těchto zemích je riziko skutečné. V Česku kvůli nízkým domácím úrokovým sazbám nebyla velká poptávka po zadlužení v nízkoúročených měnách. Naopak slabší měna je u nás ozdravnou kúrou pro průmysl. Dříve či později se někdo v Londýně podívá na statistiky a pochopí, že není možné házet všechny země do jednoho pytle. Česká republika na rozdíl od některých zemí netrpí zásadní nerovnováhou.

Je to skutečně tak: česká ekonomika je nezaslouženě házena do jednoho pytle nejen s Polskem a Maďarskem, ale i s Ukrajinou, Ruskem a pobaltskými státy. Česká ekonomika však není zatížena špatnými úvěry a netrpí měnovým rizikem. Pokud jde o měnové riziko dluhů domácností, je téměř na nulové úrovni. Úvěry podniků v cizí měně představují 18,4 procenta z celkového objemu, což je snesitelné.

Pokud jde o veřejné finance, celkový objem státních závazků v cizí měně (tj. v euru) tvoří jen asi deset procent - znamená to, že celková suma veřejných dluhů v euru je poblíž úrovni tří procent hrubého domácího produktu. Riziko, že česká ekonomika bude postižena vlnou platebních neschopností kvůli oslabení koruny, je tudíž malé.

Česká koruna zčásti oslabuje kvůli poklesu exportu a průmyslové výroby. Je to přirozený adaptační mechanismus, který postrádá například Lotyšsko - a jeho absence je příčinou nejen finanční, ale i hospodářské krize v této zemi. Lotyšsko a jiné pobaltské státy by nutně potřebovaly oslabit měnu, ale pevná vazba na euro to vylučuje.

Koruna však oslabuje více, než je zdrávo. Jediným důvodem je „nálepka“ východoevropské země, které se jen tak snadno nezbavíme.

Navzdory skutečnosti, že český bankovní sektor doposud stále kupodivu zůstává ostrovem stability mezi Západem a Východem.

Kdo by to byl před takovými deseti lety řekl!