Potřebujeme inovace, ne levná místa
Martin Říman
Hospodářské noviny, 30.09.2005
Před pár lety jsem se před jedním Angličanem podivil, jestli jim nevadí, že po jejich silnicích prakticky nejezdí britská auta, což vzhledem k slavné tradici automobilového průmyslu v této zemi není zvlášť povzbudivé. Velmi udiveně se na mne podíval. Vysvětlil mi, že oni (Angličané) vyráběli v různých obdobích historie všechno jako první, a to, že dnes už nedělají auta, je stejné, jako když v Manchesteru netkají látky a ve střední Anglii nekopou uhlí. Zato jsou opět první v sektorech, které dominují ekonomice z hlediska množství přidané hodnoty, například ve finančních službách. To je perspektivní, to vede k bohatství. Auta, ať jim klidně vozí Němci.
Česká republika je samozřejmě ve značně odlišné pozici než Velká Británie (i když i tato země si prožila své smutné znárodňovací období). Nicméně tento příběh je poučný minimálně v tom, že restrukturalizace ekonomiky není jednorázový projekt vynucený přechodem od komunistické k tržní ekonomice, ale nikdy nekončící proces, který úspěšně zvládnou jen ti, kteří soustavně inovují, hledají novinky na trhu a nebojí se rozloučit s málo produktivní výrobou.
Podíváme-li se těmato očima na zahraniční investice posledních let a jejich dopad na ekonomiku, pak nemůžeme být spokojeni. Zejména investice na zelené louce, tedy realizace zcela nových výrob, vykazuje všechny znaky produkce, která české ekonomice přináší jediné - dočasné vytvoření určitého počtu nekvalifikovaných, mizerně placených pracovních míst.
A i tento faktor není nijak průkazný, neboť často dochází k přetahování zaměstnanců z okolních podniků. Koneckonců, setrvalá míra nezaměstnanosti hovoří jasně. Tyto firmy velmi omezeně "vrůstají" do české ekonomiky. Neopírají se o zde vytvořené technologie a inovace, málo využívají místní dodavatelské sítě (s výjimkou podpůrných služeb a logistiky), v těch nejhorších případech se stávají přímými konkurenty místních firem se stejným nebo velmi podobným sortimentem.
Jde zhusta o prefabrikované montovny, úmyslně navržené a provozované tak, aby je bylo možno bez problému umístit v kterékoliv části světa s minimálními náklady. Technologická linka pochází do posledního šroubku z mateřského vývojového závodu, v chodu ji udržují, případně "upgradují" lidé zvenčí, dokonce i vstupy pocházejí od globálního dodavatele. Na nás zbývá obsluha montážních pásů. Český import pak sice historicky roste, ale stejně tak i repatriace zisků. Bohužel, statistický úřad již léta nesleduje hrubý národní, ale pouze hrubý domácí produkt.
To všechno by nakonec nevadilo, protože zdravá ekonomika postavená na volné hře tržních sil si dlouhodobě poradí i s takovými dočasnými deviacemi, v tomto případě zřejmě způsobenými diskontinuálním společenským vývojem. Pokud by sem tyto montovny byly umisťovány jako výsledek podnikatelského rozhodnutí při relativně dobré infrastruktuře a levné pracovní síle postkomunistické země, nic proti tomu.
Problém začíná, když se do ekonomické kalkulace vloží vláda a vytvoří investičními pobídkami pokřivené prostředí, které zvýhodňuje některé podnikatelské aktivity. Vytváří se tak nepřirozená hospodářská struktura, vnitřně nestabilní. Příkladem není jen hypertrofie na automobilový průmysl zaměřených aktivit (která může být brzy velmi riskantní strategií vzhledem k dění v Asii), ale hlavně rychlý pokles podílů českých firem na exportu.
Zatímco v roce 2002 podíl firem se zahraniční majetkovou účastí na vývozu tvořil necelou polovinu (48 procent), loni to již bylo 59 procent. A zatímco v korunovém vyjádření vývoz českých výrobců stagnoval, u zahraničních vzrostl o polovinu. Jsou snad čeští výrobci tak neschopní? To jistě ne. Je to alarmující důsledek zvýhodňování.
Za prvé: tuzemští výrobci si svými daněmi platí svou konkurenci. Za druhé: ekonomika se stává závislejší na dočasných investicích.
Zahraniční investice potřebuje každá ekonomika, nejen česká. Pro úspěšný hospodářský rozvoj však nejsou podmínkou postačující. Historie západních investic třeba do zemí Latinské Ameriky to ukazuje přesvědčivě. Daleko podstatnější jsou stabilní politické instituce a rozumná regulační a daňová politika. Hlavně to druhé by u nás potřebovalo "pobídky".
