20.12.2003

Propopulační politika – drahý nesmysl

Marek Loužek

Je pokles porodnosti nebezpečný? A mohou štědřejší sociální dávky zvrátit tento trend? Na obě otázky je odpověď záporná. Pokles porodnosti v západních zemích není žádnou tragédií. Tragédií spíše je, že štědrá sociální politika, do níž mnozí nadšenci vkládají velké naděje, má v dlouhém období tendenci snižovat, a nikoli zvyšovat porodnost.


Palcové titulky ohlašující vymírání národa se staly mediálním folklórem. Obava, že se rodí stále méně dětí, a že to je dokladem hrozící demografické katastrofy, je stejně rozšířená jako falešná. Neexistuje žádný optimální počet dětí, které se mají každý rok narodit. Rozhodování o počtu dětí je soukromou záležitostí, kterou posuzují svobodní muži a ženy. Představa, že existuje „ideální“ míra porodnosti, je technokratická.

Strach ze stárnutí populace je zbytečný. Připusťme, že počet obyvatel v nějaké zemi klesá. Je důvod ke smutku? Nikoli. Lidé se dále žení, plodí děti a rozvádějí, jak byli dosud zvyklí. Chodí do kina, jezdí na dovolenou, pracují a odpočívají. Vláda – pokud je chytrá – může ušetřit peníze na školství a zdravotnictví. Na několik desetiletí musí řešit deficit v průběžném penzijním systému, než silné populační ročníky odumřou. Poté se strom života dostává opět do rovnováhy a koloběh pokračuje dál.

Naděje, kterou propopulační nadšenci vkládají do některých sociálních dávek, jsou krátkozraké. Populační účinky – pozitivní nebo negativní – mají nejen obvykle sledované porodné, mateřský příspěvek či daňové úlevy na děti, ale i dědická daň, daňové zatížení dětí či rodičů, povinné či dobrovolné důchodové pojištění a především celková ekonomická úroveň.

Vytrhávat z této palety jednu konkrétní dávku a představovat si, že vyřeší „problém“ porodnosti, je neupřímné. Nízká porodnost v moderních společnostech je výsledkem klesající poptávky po dětech. Západní blahobyt bohužel (nebo bohudík) nabízí jiné volby, jak utrácet čas a peníze. Spotřeba a zábava soutěží s plozením a výchovou dětí. Představa, že rafinované nástroje sociálního státu zvrátí dlouhodobé trendy v plodnosti, je iluzorní.

Zkušenosti s populačními účinky sociálních dávek jako přídavky na dítě, porodné či příspěvek v mateřství ve světě jsou nevalné. Ačkoli tyto sociální dávky kryjí část nákladů na děti, jejich účinek na porodnost je spíše krátkodobý než dlouhodobý. Existuje navíc riziko, že lidé, kteří si děti pořídí kvůli vyšším sociálním dávkám, je nebudou mít později (efekt vytlačování).

Některé sociální dávky, které mají údajný propopulační účinek, jsou nejen nákladné ale i zbytečné. Příkladem jsou univerzální přídavky na děti, které chce u nás znovu zavést ministr Škromach. Ty jsou nesmyslné z daňového hlediska: pokud je bere každý, kdo má děti, je levnější řešit věc daňovým systémem. Přídavky na děti jsou však principiálně nespravedlivé, neboť diskriminují ty, kdo děti nemají, nechtějí nebo mít nemohou.

Propopulační politika často přináší určité paradoxy. Štědré příspěvky v mateřství mohou zvýšit podíl svobodných matek a destabilizovat klasické rodiny (tak se to stalo např. ve Švédsku). Rodina se svou přirozenou solidaritou je přitom ideálním prostředím pro dospívání a výchovu dětí. Umělé zvýšení porodnosti za cenu destabilizace rodiny může být krátkozraké a v dlouhém období se vládě nevyplatit.

Největší tragédií je, že sociální stát – ačkoli tomu mnozí nevěří – má v dlouhém období tendenci snižovat a nikoli zvyšovat porodnost. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker ukázal, že povinné důchodové pojištění prohloubilo nízkou porodnost, neboť zničilo přirozenou mezigenerační solidaritu uvnitř rodiny: lidé počítají s tím, že se o ně ve stáří postará stát, a nikoli jejich děti.

Chce-li někdo zvýšit porodnost v dlouhém období, má k tomu účinnější prostředky: privatizovat důchodový systém, odstranit „výdobytky“ sociálního státu a vrátit se k přirozené mezigenerační solidaritě uvnitř rodiny. Takový konzervativní program může působit staromódně. Na rozdíl od sociálních dávek je však nejen účinnější ale i levnější.