Euroústavu je nutno odmítnout

Marek Loužek

MF Dnes, 22.6.2004

Ačkoli média vykreslovala Vladimíra Špidlu jako bojovníka za práva menších zemí, ve skutečnosti neudělal český premiér pro malé státy nic. Dohodnutý kompromis o způsobu hlasování v Radě EU je jen slabou náplastí na krvavé rány státní suverenitě, které z přijetí evropské ústavy vyplývají.

Český premiér zradil národní zájmy už tím, že rok opakoval v médiích, že evropská ústava je pro ČR lepší než smlouva z Nice. Opak je pravdou. Hlasovací matematika je jednoznačná: čím více získají na hlasech velké země, tím méně zůstane na země menší či střední. Je ostuda pro českou vládu, že se o zájmy menších států popraly v prosinci Polsko a Španělsko.

Zda bude většinové hlasování v Radě takové, že pro rozhodnutí bude muset být alespoň 55 % zemí zastupujících 65 % obyvatel, jak vyplývá z euroústavy, nebo poměr 55:55 či 60:60, je úplně jedno. Jakýkoli systém, který ruší staré hlasy podle Smlouvy v Nice, je pro menší a střední země typu ČR krajně nevýhodný. Nice nebo smrt, to mělo být heslo pro české vyjednavače.

Pojistka, že pro schválení návrhu v Radě musí být nejméně 15 států a naopak blokovat nemohou méně než čtyři země, je kosmetická. Výhodné postavení podle smlouvy v Nice, na základě které čeští občané hlasovali v loňském referendu, se v každém případě ztrácí.

Požadavek, aby hlasování v Radě více zohledňovalo počet obyvatel, není oprávněný. V konfederacích a zejména federacích, do níž EU tlačí právě Němci a Francouzi, je navíc zcela běžné, že slabší členové jsou ve vládě či komoře parlamentu početně zvýhodněni. To platilo jak v bývalé ČSFR, dnešní SRN a všech dalších federacích. Přistoupit na přiblížení hlasů v Radě podle počtu obyvatel bylo pro malou a střední zemi čirý národní masochismus.

Zda bude křesťanství v preambuli ústavy, není zásadní. V některých ústavách se zmínky o Bohu či křesťanství vyskytují, v jiných nikoli. Podstatnější jsou instituční otázky. Přerozdělení komisařů je věc, se kterou neměl stát a padat svět. Osudové jsou však snahy po jednotné hospodářské a sociální politice, která činí z národních států jen bezvýznamné provincie.

Návrh evropské ústavy přisuzuje Evropské unii atributy státu v míře dosud nevídané. Jeden prezident, jeden ministr zahraničí, jedna zahraniční politika, jedna měna, společné základní zákonodárství v budoucnu i společná obrana jsou naplněním odvěké touhy všech federalistů.

Je dobře, že stále více evropských vlád připouští o evropské ústavě referendum. Tak přelomový krok, jako je vznik společného státu v Evropě, nebo alespoň symbolické nakročení k němu, by rozhodně měli schvalovat občané v lidovém hlasování. Nepřipustit referendum znamená nedůvěřovat základním demokratickým postupům.

Závazná referenda se musejí konat v Dánsku a Irsku, neboť to vyplývá z národních ústav. Referendum však uskuteční i Portugalsko, Nizozemí, Lucembursko a Velká Británie. Zejména britské referendum může být pro stoupence evropské ústavy těžkou ranou. Zuřivé trvání na unifikaci kontinentu narazí na odpor.

Červnové volby do Evropského parlamentu ukázaly, že evropští voliči nedůvěřují největšímu volenému orgánu v Unii. Tím spíše nedůvěřují všem ostatním institucím – Komisi, Radě, Evropskému soudnímu dvoru či centrální bance. Unifikace kontinentu by přijetím euroústavy nabyla nebezpečných rozměrů. Jedinou správnou reakcí je její razantní odmítnutí a trvání na smlouvě z Nice.

28. června 2004