Paroubek nemá problém - občané ano

Ivan Turnovec

Už jsem dospěli do stádia, kdy začíná frontální útok proti snahám vyrovnat se s minulostí. Výročí 17. listopadu to jen výrazně připomnělo. Naše křehká demokracie má namále. Zažili jsme před několika měsíci palácový převrat a vytvoření podivné „staro-novo" koaliční vlády. Při jejím vzniku vzaly za své veškeré zbývající ideály. Z úst ministerského předsedy Paroubka slyšíme jen populistická vyhlášeni a vidíme jeho komediální gesta v podobě masově masivních (a ne zcela smysluplných) tu policejních, tu jiných akcí. On ví, že většina národa jeho koalici ani vládě nevěří, jemu ani jeho nejbližším to ale nevadí, své posty si udrží za každou cenu, a forma našeho vládnutí, tedy zastupitelská demokracie mu to umožňuje. V kabinetu má třetinu bývalých soudruhů. S řadou dalších spolupracuje. Člověku trochu přebíhá mráz po zádech. Koketování s komunisty a jejich obhajování člověku připomíná (a to i některými výroky) „normalizaci" po okupaci v roce 1968. I tehdy se z vládních postů mluvilo o demokracii (centralizované) a na přání národa se zvysoka kašlalo. Je tedy legitimní otázkou, zda je vývoj naší politické scény normální nebo problematický, a jak to vypadá se současnou zastupitelskou demokracií. K tomu, aby se demokratické principy ve společnosti vžily, je totiž třeba vyrovnat se s tím co bylo. A k tomu nikdy nedošlo. Problém je v tom, že místo vyrovnání si značná část národa ucpává uši a zavírá oči když se jí připomíná minulost, a když se diskutuje o legitimnosti komunismu jako takového. Na tomto místě si dovolím ocitovat pár slov ze studentského časopisu Babylon z 21. listopadu, kde Josef Mlejnek jr. velmi přesně popsal současnou situaci v komentáři nazvaném Konstantní epitaf, ze kterého si dovolím ocitovat úvodní dva odstavce: „Seděli jsme s přáteli v restauraci. Bylo to velice příjemné. Neměli jsme vůbec tušení, co se děje,''' odpověděl na otázku, jak trávil 17. listopad 1989, premiér Jiří Paroubek. Muž z Ráje tak nevědomky do jedné věty shrnul celou svou politickou osobnost a vlastně i prozradil tajemství svého politického úspěchu. Paroubek je totiž syntetický schizofrenik, osoba dvou tváří. Tou první je malý český člověk (MČČ), který si vysedává na pivku, čučí na fotbal a radši ani nekouká po tom, kde co lítá. V práci to nějak poctivě ošulí, s kámoši se šábne při malých výměnných obchodech s malými věcmi typu nové pneumatiky na škodovku, a jinak už jen pivečko, fotbálek, chatička, zahrádka. Potlačované vědomí ponížené existence si vybíjí pouze v chlapáckých historkách z vojny a pak hlavně doma na zanedbané manželce. U kuchyňského stolu se MČČ mění v pravého hulváta, z něhož však mají kromě drahé polovičky strach už jen mouchy na mucholapce či kukačka v nástěnných hodinách. Také už nemohou nikam uletět. V tomto bodě se však premiér Paroubek mění v hulváta celorepublikového formátu, který si arogantně vydupe svou či dokonce pošle zkopat a zdupat partu mírně extravagantní mládeže, neboť ví, že strach je nakažlivý. Rostou-li preference ČSSD, je to hlavně tím, že lidé se s první tváří identifikují, kdežto druhé se bojí a zároveň ji podvědomě respektují, neboť jim důvěrně připomíná komunistické „řídící pracovníky , jejichž způsobům ani šestnáct let po Listopadu nestačili odvyknout. A zvyk, zvyk je železná košile.
Nebude proto vůbec divu, když sedmnácté výročí sametové revoluce oslavíme pod společnou vládou Paroubkovy pragmatické ČSSD a Filipovy lehce zdemokratizované KSČM. „Seděli jsme s přáteli v restauraci. Bylo to velice příjemné. Neměli jsme vůbec tušení, co se děje," mohou pak svého premiéra citovat překvapení občané. Odborně by se to mohlo nazvat kontrarevolucí zdola, v běžné mluvě nenapravitelnou zabedněností. Po letech chaosu a víření, které pád komunismu vyvolal, jakoby vše zase sesedalo na své původní místo. Gravitace triumfuje, hmota poráží ducha. Revoluce skončila, zapomeňte.

Co vlastně komunistická ideologie skutečně hlásá bylo řečeno již v Manifestu v roce 1848, a je s podivem, že to premiérovi a dalším z jeho blízkých nevadí:
„Proletariát, nejnižší vrstva nynější společnosti, se nemůže pozvednout, se nemůže vzpřímit jinak, než že bude vyhozena do povětří celá nadstavba vrstev, které tvoří oficiální společnost." - „Při líčení nejvšeobecnějších fází vývoje proletariátu,(!) sledovali jsme více méně skrytou občanskou válku (...) až do chvíle, kdy propuká v otevřenou revoluci a kdy proletariát násilným svržením buržoazie zakládá své panství." - „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů může být dosaženo jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí!"
Všichni komunističtí vůdcové tato slova opakovali, a tezi o světové revoluci se snažili (a budou snažit i nadále) realizovat svými, tu více, tu méně krvavými puči. Podle projevů předsedy vlády Jiřího Paroubka to ale vypadá, že pro něho a jeho nejbližší, komunistická ideologie neexistuje. Souvisí s tím patrně i jeho přátelství se spolupracovníky StB. Pro něho jsou komunisté logickými spolupracovníky. Proto vytáhl do boje s lustračním zákonem. Pragmaticky se sice na základě protestů trochu stáhl. Svou halasnou podporu zrušení lustračního zákona vzal zpět, prozatím a to s výhradou několika nejbližších let. Zkrátka zkouší co si může dovolit a to je jen dalším projevem jeho bezpáteřnosti. Je prototypem člověka, který proplouval reálným socialismem a komunistické manýry má v krvi. Nejhorší je, že to dává najevo jako svou přednost, a je ochoten spojit se s kýmkoli, jak sám prohlásil „třeba i s Marťany“.
Vyhovuje mu, že značná část společnosti pokrytecky předstírá, že minulost je již něčím odbytým a nemá cenu se jí zabývat. Dělící čára normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech neprocházela totiž jen mezi komunisty a nekomunisty, ale i mezi občanskou ctí a ochotou obětovat tuto čest a slušnost kariéře, nejrůznějším výhodám a privilegiím. Je mnoho těch, kteří si uvědomují své „máslo na hlavě“ a proto je jim pan „soudruh premiér“ blízký, je jim totiž podobný.
To čemu říkáme „sametová revoluce" znamenalo sice významnou společensko-hospodářskou změnu. Mělo to viditelné a jásající vítěze, ale chyběla totální kapitulace komunistické vlády a jejích hlavních představitelů. Naopak totalitní nomenklatura vymezovala mantinely pro dělení národního majetku. Na vyrovnání s minulostí se v hektickém budování prvotního komunistického kapitalismu pozapomnělo. Dialektický marxistický materialismus byl nahrazen ještě primitivnějším materialismem spotřebitelským. Filozofické kategorie jako morálka a ideály byly pro vznikající hospodářskou i politickou „elitu" zbytečné, ke transformaci majetku se nehodily. Minulost tak zůstala nevyrovnaným morálním dluhem společnosti a je s podivem, že neexistovala a dosud neexistuje širší politická síla, ani morální vůle tento nedostatek napravit. S touto realitou se v žádném případě nelze smířit, nicméně je třeba stále si jí uvědomovat a upozorňovat na ní. Lovec nacistických zločinců S. Wiesenthal končí svou knihu „Spravedlnost nikoli pomsta" slovy „Zabránit vytvoření nové generace pachatelů lze jen neustálým zabýváním se minulostí". Má zajisté pravdu. Nelze připustit, aby se bagatelizoval historický vývoj a to platí nejen pro období komunistické diktatury, ale i pro chyby uplynulého desetiletí.