Mýty o novomanželských půjčkách

Marek Loužek

MF Dnes, 28.8.2004

Plán na zavedení novomanželských půjček, s nímž přišla vláda Stanislava Grosse, znamená návrat před listopad 1989. Je s podivem, že je podporuje lidovec Jiří Karas (MF Dnes, 26.2004), jehož programem by měl být konzervativismus. Půjčky manželům jsou zbytečné, nákladné a zázračné propopulační efekty nepřinesou.

První, kdo na Západě zavedl novomanželské půjčky, byl Adolf Hitler. V roce 1933, kdy se nacisté dostali k moci, byl zaveden program štědrých novomanželských půjček: mohly být získány bezúročné půjčky do 1000 marek, měsíční splátky tvořily 1 % z půjčky a doba splácení činila osm let.

Opatření německé pronatalitní politiky zahrnovaly výstavbu bytů, dotace rodinám s nejméně třemi zdravými dětmi, přídavky na děti do 14 let (a nižší do 21 let), zavedení penzí pro staré rodiče, kteří přivedli na svět určitý minimální počet dětí, speciální daně na nesezdané, peněžní pomoc během těhotenství a po porodu.

Důsledky nacistické populační politiky byly katastrofální. Milióny nešťastných lidí byly zavlečeny do koncentračních táborů. Jiné milióny – šťastnějších příslušníků árijské rasy – plodily děti a vylepšovaly populační křivky. Díky této zkušenosti získala „populační politika“ v SRN po druhé světové válce špatný zvuk.

Propopulační politika se vyvinula také v Itálii. Přáním Mussoliniho bylo, aby Itálie zůstala na slunci. Vůdce tvrdil, že demografická moci podmiňuje politickou, ekonomickou i morální moc jednotlivých zemí. 40 miliónů Italů proti 90 miliónům Němců a 200 miliónům Slovanů bylo málo. Proto omezoval emigraci a zpřísňoval potraty.

Jiří Karas se mýlí, tvrdí-li, že pronatalitní politiku dnes provádí mnoho zemí. Pronatalitní politiku prováděly v minulosti totalitní a autoritativní režimy, které měly ambici pro řízení celé populace. V demokratických zemích se populační politiky hodné toho jména prakticky neobjevují.

Z komunistických zemí zavedly aktivní pronatalitní politiku Rumunsko, Československo, Bulharsko, NDR, zčásti Polsko. Když na počátku 60. let v Rumunsku počet interrupcí převyšoval počet živě narozených čtyřikrát, zpřísnila na konci roku 1966 rumunská vláda interrupční zákon a zakázala dovoz antikoncepce. Porodnost se z roku na rok zdvojnásobila, ale poté začala opět klesat.

Reakce Bulharska a Československa byly méně brutální. Následkem pronatalitních opatření, k nimiž patřily rodinné a mateřské přídavky, jesle, porodné a novomanželské půjčky, se porodnost na pár let zvýšila, ale poté opět pokračovala v tradičním sestupném trendu. Lidé, kteří si najednou pořídili děti kvůli štědrým sociálním dávkám, je neměli později.

Novomanželské půjčky, které zamýšlí Grossova vláda znovu prosadit, lze samozřejmě zavést i bez jakéhokoli demografického ospravedlnění. Stačilo by poukázat na jejich sociální potřebnost: Česko má málo bytů a je jich třeba stavět mnohem více než dnes. Skutečnost je však jiná.

Podle mezinárodních statistik má dnes ČR 424 bytů na tisíc obyvatel, což je tolik, jako mají USA. V počtu bytů na tisíc obyvatel nás předstihne SRN či Švýcarsko, za námi jsou např. Velká Británie, Rakousko, Irsko. Česko patří z hlediska počtu bytů v Evropě k lepšímu průměru. Víra, že u nás existuje málo bytů, je mýtus.

Nejlepší cestou ke zvýšení dostupnosti bydlení pro mladé rodiny nejsou novomanželské půjčky, nýbrž dokončení deregulace nájmů. Bez deregulace nemá smysl o nedostatku bytů hovořit. Narovnání nájmů je zásadním předpokladem pro to, aby se byty uvolnily pro všechny, zejména ty, kdo nebydlí.

Novomanželské půjčky jsou příkladem líbivé sociální dávky, která bude hrazena z daní nás všech. Kdyby vláda myslela podporu rodinám skutečně vážně, musela by především snižovat rozpočtové schodky, které budou dnešní dvacátníci či třicátníci splácet i s úroky. Novomanželské půjčky jsou jen populistickou vějičkou.

6. září 2004