Legislativní loupež za bílého dne
Rozhovor s poslancem a stínovým ministrem zemědělství Jiřím Papežem o novele transformačního zákona, situaci soukromých zemědělců a perspektivách českého zemědělství v rámci společné evropské zemědělské politiky
Pane poslanče, 24. září 2004 dolní komora Parlamentu, převážně díky hlasům poslanců ČSSD a poslanců KSČM, schválila novelu Zákona o vypořádání majetkových nároků osob v zemědělských družstvech. Jak se novelizace tzv. transformačního zákona z roku 1992 dotkne těch, kdo ještě 15 let po pádu komunismu stále marně čekají na plné vrácení náhrady majetku vyvlastněného v době kolektivizace ve prospěch vznikajících JZD?
Schválená novela tzv. transformačního zákona se velmi zásadně dotkne lidí, kteří marně čekají na vrácení svého majetku vloženého či jinak ukradeného prostřednictvím JZD. Pokud novela začne platit, to znamená, že ji ještě schválí Senát a podepíše prezident, bude muset oprávněná osoba, to je bývalý vlastník, opět písemně požádat o vydání svého majetku. Podotýkám, že již jednou uznaného a řádně odsouhlaseného svého majetku. Povinná osoba, to jsou bývalá JZD, musí tento požadavek vypořádat převodem vlastnického práva k věcem nebo jinému majetku družstva. Potíž je v tom, že z těchto družstev byl často lukrativní majetek převeden na jiné obchodní společnosti, které s ním čile podnikají, a na vypořádání s oprávněnými osobami zbyly nepotřebné a bezcenné silážní žlaby, polní cesty či několik metrů meliorací. Podle dosud platného zákona mohou oprávněné osoby požadovat vydání svého majetku formou vyplacení. To schválená novela ruší. Navíc v novele je ustanovení, které říká, že nepřijme-li oprávněná osoba nabízený majetek, připomínám, že většinou bezcenný, jako vypořádání svého majetkového podílu, nárok na vypořádání zaniká. Jednoduše řečeno, majetek, který někdo kdysi vzal, nyní nevrátí zpátky, pokud si poškozený nevezme nabízenou náhradu. To je loupež za bílého dne a největší facka lidem na vesnici od dob kolektivizace. S definitivní platností dnes komunisté a socialisté vzkázali na venkov, že se s minulostí vypořádat nechtějí a postup v padesátých letech považují za správný a neměnný.
Zástupci Zemědělského svazu a družstev se ale často ohrazují argumentem, že dle novelizace má být věřitelům vrácena náhrada v "přiměřené" tržní hodnotě, takže návrat nefunkčních a nepoužitelných náhrad podle nich údajně nehrozí.
To ale vědomě neříkají pravdu. V novele je uvedeno, že se vypořádání provede tak, aby odpovídalo svou majetkovou skladbou skladbě majetku družstva podle účetní závěrky za kalendářní rok bezprostředně předcházející uplatnění nároku na vypořádání. Přitom v předchozím odstavci té samé novely se říká, že k vypořádání vyzve oprávněná osoba družstvo do 30. září 2004, jinak její nárok zaniká. Ano, opravdu je v zákoně toto datum, to si jen autoři nevšimli, že již při schvalování 24. září bylo zřejmé, že až by případně zákon nabyl platnosti, již by nebyl žádný časový prostor pro podávání žádostí o vypořádání. Chci věřit, že to nebyl zlý úmysl autorů zákona. Vrátím se na začátek. Vypořádání se provede ve skladbě dle účetní závěrky za poslední kalendářní rok. To již ovšem byla většina nevypořádaných družstev v likvidaci anebo měla majetek minimální, protože ten zajímavý byl převeden na jiné obchodní společnosti. Každý si tak snad dovede představit, co za majetky zůstalo v takových družstvech. Obhájci novely zákona lžou.
Měli vůbec věřitelé družstev nějakou možnost dočkat se návratu ztracených majetků podle původní verze transformačního zákona, tedy pokud by nedošlo k jeho novelizaci?
Pro odpověď je třeba se vrátit do minulosti. Když se v tehdejším Federálním shromáždění schvaloval transformační zákon, což byl mimochodem proces nesmírně složitý, byli to právě levicoví poslanci, kteří prosadili onen sedmiletý odklad pro lidi, kteří nechtěli ihned začít zemědělsky podnikat. Tenkrát předsedové JZD tleskali a mnuli si ruce. To byl podle mého názoru první pokus, jak majetek oprávněných osob znevážit. Oprávněné osoby čekaly sedm let na svůj majetek v dobré víře, navíc jim bylo vedením družstev slibováno, že s jejich majetkem bude dobře nakládáno a že to vše je vlastně v jejich zájmu. Skutečnost byla ale jiná. S jejich majetkem bylo nakládáno bez možnosti, aby toto nakládání ovlivnili. Majetek byl pozvolna rozpouštěn, přesouván a dalšími způsoby znehodnocován. Po nějaké době přišli opět levicoví poslanci do Poslanecké sněmovny s novelou, která říkala, že majetkové podíly budou vydávány výlučně v majetku určeném k zemědělskému podnikání. Ačkoli je zřejmé, že část těchto lidí prostě podnikat v zemědělství nechce. Tento zákon, který začal platit, byl krátce na to správně zrušen ústavním soudem. To, čeho jsme byli svědky 24. září 2004 v Poslanecké sněmovně byl další pokus, jak oprávněným osobám definitivně říci, že již žádné vypořádání nebude, že si buď vezmou co jim družstvo nabídne, nebo mají prostě smůlu. Představitelé Zemědělského svazu a další neříkají ve své argumentaci úmyslně pravdu. Ta družstva, která se vypořádat se svými oprávněnými osobami chtěla, to již dávno učinila, nebo se s nimi dohodla na způsobu splátek či jiném vyrovnání. Ale tam kde chybí vůle, nemůže tuto vůli suplovat stát. Musí nastoupit příslušné orgány a konat. Podle mého názoru je stávající znění zákona stále nejlepším řešením. Ostatně soudy, které řeší podobné kauzy, již několikrát rozhodly ve prospěch oprávněných osob a v podobných žalobách je podle mého názoru třeba pokračovat.
Jak budete nyní proti novele, která již byla schválena Poslaneckou sněmovnou, dále postupovat?*
Pokud novela začne platit, napadneme zákon u ústavního soudu. Není přece možné, aby se patnáct let po listopadu 1989 takto neurvalým a bezprecedentním způsobem zacházelo s vlastnickými právy. To, alespoň doufám, patří minulosti. Zároveň bychom rádi, aby svou aktivní roli v těchto kauzách sehrály všechny příslušné orgány. Mám na mysli především policii a státní zastupitelství, která by podle mého názoru měla posuzovat vyvedení aktiv z družstev do obchodních společností a ponechání závazků na těchto družstvech, často poslaných do likvidace vlastním managementem, jako úmyslný trestný čin okradení a nevyrovnání se s oprávněnými osobami. V tomto smyslu jsme již uskutečnili některá jednání a očekáváme další postup těchto orgánů.
Co říkáte na iniciativy některých věřitelů a jejich sdružení, kteří chtějí hromadně podávat žaloby na český stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku?
Já naprosto chápu některé věřitele, že se snaží domoci svých práv jakoukoliv legální cestou, a tou jsou kromě jiného i hromadné žaloby na český stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Problém vidím v tom, že onen soud neprojednává hromadné žaloby, ty musí být individuální, to snad ale organizátoři této akce vědí. Navíc se jedná o skupinu věřitelů, kteří svůj majetkový podíl ponechali v družstvu na sedm let dobrovolně a stali se tak díky svému hlasování jakýmisi spolupodílníky družstev. Jejich situace by se proto dala možná vzdáleně přirovnat k věřitelům zkrachovalých kampeliček. Rozumím jejich pocitům, protože se jedná o jejich majetek, ale připomínám, že kdyby se do zákona nedostalo ono ustanovení o sedmileté lhůtě pro ponechání majetku v družstvu a pokud by si všichni podílníci svůj majetek okamžitě po přijetí transformačního zákona z družstva převzali, tato skutečnost by vůbec nenastala. Smutné jsou totiž případy, a je jich také celá řada, že se ke svému majetku nedostali ani ti, kteří o něj požádali již po roce 1992. Vracím se k úvodní otázce. Já těmto lidem fandím a přeji si, aby se svými žalobami uspěli.
Vypořádávání majetkových vztahů v zemědělství, to je velmi citlivá záležitost nejen s hospodářskými, ale též psychologickými, emocionálními a historickými aspekty. Existuje nějaká cesta smíření zájmů drobných věřitelů z řad někdejších vyvlastněných zemědělců a družstev, která by byla přijatelná pro obě strany?
Cestu ke smíření není třeba hledat tam, kde k vypořádání došlo. Složitě a těžce se však bude hledat všude, kde nebyla ze strany vedení družstev vůle a ochota jednat v souladu se zákonem a lidem jejich majetek vrátit. To je ovšem o lidských vlastnostech, o morálce. Znám celou řadu případů, kdy ve vesnici vedle sebe fungují a spolupracují soukromí zemědělci i družstvo a navzájem si umí pomoci. Znám ale také celou řadu případů, kdy se předseda chová jako samozvaný car a státní správce znárodněného majetku, je hrubý, neurvalý a odmítá se s lidmi bavit. Dost často pak ještě staví na české malosti a závisti. V takové vesnici panuje strach a nedobrá atmosféra. Převažuje nepřátelství a lidé se nejsou schopni potkat v hospodě či v kostele. Tam je cesta k usmíření velmi složitá.
Pane poslanče, můžete přiblížit současnou situaci drobných soukromých zemědělců, a to nejen s ohledem na jejich majetko-právní problémy s družstvy, ale též v obecnějším kontextu, 15 let po pádu komunismu?
Drobní soukromí zemědělci to v dnešní době za socialistické vlády nemají jednoduché. Nejenže se musí často ještě prát o svůj majetek, ale naráží také na celou bariéru neochoty a byrokracie. Nemohou se dostat ke svým pozemkům, protože nejsou dokončeny pozemkové úpravy, potýkají se s problémy při zahájení podnikání. Socialisté nastavili tak přísné podmínky, že jakýkoliv začátek je cesta trním. Současná politika ministerstva zemědělství je zaměřena příliš na hájení zájmů větších subjektů, a tak jsou nastaveny i různé druhy podpor, dotací a hodnotících kritérií. Já si každého sedláka nesmírně vážím, protože právě on je pro mne člověkem, který dobře ví, co je to starat se o svůj majetek, hospodařit ne něm a ještě rozvíjet podnikání tak, abych zanechal něco svým dětem. Sedlákům by stát měl překážet co nejméně. Měl by umět hájit jejich zájmy v Evropské unii, to se státu zatím příliš nedaří, a měl by vytvářet podmínky pro rovnou a spravedlivou soutěž. Sedláci, a především rodinné farmy, by měly být základem pro harmonický život na vesnici, měly by být brzdou proti vylidňování venkova. Právě oni dokáží nejlépe a pružně reagovat na změny ve společnosti. Jsou totiž nesmírně flexibilní. Sedláci nejsou zvyklí, jako jejich kolegové z velkých podniků, plakat a natahovat ruku pro další a další dotace, oni jen chtějí rovné podmínky. A to, že to funguje i ekonomicky, jasně ukázala i Zelená zpráva o stavu zemědělství za rok 2003, v níž muselo i ministerstvo zemědělství přiznat, že jen hospodaření fyzických osob bylo v uplynulém roce ziskové a dostalo se z červených čísel. Všechny ostatní formy podnikání v zemědělství hospodaří dlouhodobě se ztrátou.
Jakým způsobem se na situaci malých a středních podnikatelů v zemědělství odrazil vstup do EU, jejíž systém Společné zemědělské politiky (SZP) trpěl a trpí řadou problémů, včetně tendencí zvýhodňovat podnikání ve velkém a stavět malým podnikatelům do cesty řadu překážek v podobě nejrůznějších typů regulace?
Zatím se vstup do EU přímo asi neodrazil, ale z dlouhodobého pohledu se určitě nějak projeví. Všechny regulace a obchodní bariéry prospívají především větším podniků a omezují ve volné konkurenci menší subjekty. Celá Společná zemědělská politika je vlastně centrální socialistické plánování a pumpování peněz do provozů, které si to ani nezaslouží. Ve svém důsledku pak konečný zákazník platí za drahé potraviny dvakrát. Přímo v obchodě a pak ještě formou přerozdělování vybraných daní. To je z dlouhodobého hlediska neudržitelné a nějaká reforma takové politiky je nutná. Náš stát musí umět na jednáních v orgánech EU hájit zájmy českých zemědělců všech kategorií. Zatím je to však spíše obhajoba jedné skupiny. Bude-li reforma Společné zemědělské politiky směřovat k omezení podpor velkým podnikům a k podpoře menších subjektů a dalších forem podnikání na venkově, na údržbu krajiny, šetrné hospodaření a podobně, pak to může být pro české sedláky přínosem. Protože však víme, jak pracují evropské instituce, jak prosazují své zájmy velké státy a jak hájí naše zemědělce náš stát, mám z celého procesu obavy.
Řekl jste sám, že českému státu se prozatím příliš nedaří hájit zájmy své a českých zemědělců, ať již podnikají v malém či ve velkém. Mohl byste být v tomto směru konkrétněji popsat problémy, s nimiž se budou muset čeští zemědělci v souvislosti se SZP (a též její reformou) vyrovnávat?
Ukázkovým příkladem jsou tak zvané přímé platby. Ty jsou pro naše zemědělce placeny Evropskou unií jen ve výši 25% toho, co dostávají sedláci v unii pro letošní rok. Na rok 2005 to bude 30%. Náš stát vždy může z národních zdrojů tuto částku navýšit o dalších 30%. Protože ani toto náš stát nevyužívá, ocitají se čeští zemědělci ve velmi nevýhodné situaci, neboť realizují svou produkci na společném trhu se svými konkurenty, kteří přijímají platby v plných 100%. Tím dochází celkem logicky k omezení konkurenceschopnosti. Obdobná situace je v oblasti kvót. Nechám stranou samu podstatu kvótového systému, ale není přeci možné, aby se nám na jedné straně vnucenými kvótami na krávy bez tržní produkce mléka či ovce omezoval chov těchto zvířat a na straně druhé se podporovalo větší zatravňování orné půdy. Důsledkem tohoto procesu nemůže být nic jiného než přebytek píce, kterou nebude komu zkrmit. A takových příkladů bychom dokázali najít víc. Český stát příliš rychle podlehl tlaku Evropské unie a přistoupil na nevýhodné podmínky pro české zemědělství.
V souvislosti s implementací reformy Společné zemědělské politiky, navržené nyní odcházejícím komisařem Fischlerem, se hovoří o tom, zda je pro ČR vůbec výhodné přijímat během přechodného období prvky stávající SZP. Na druhé straně zřejmě ani některé výdobytky nové reformy pro nás nemusejí být nejvýhodnější. Problematický je návrh reformy cukerního sektoru, chystá se legislativní zásah do sektoru vinařství, kde u nás působí velká řada drobných soukromých producentů. Může se české zemědělství v EU skutečně dostávat do pozice jakési "Popelky", která bude doplácet různými způsoby na jedné straně na zkostnatělost SZP, na druhé straně ale paradoxně i na způsob, jakým je reformována?
Ano, například reforma cukerného pořádku je opravdu vážným problémem, před nímž Evropská unie stojí a chci jen věřit tomu, že bude tentokrát postoj české vlády pevnější. Představa krácení kvóty na výrobu cukru, jak je navrhována, je prospěšná jen pro stávající země EU a je naprosto likvidační pro nové členské státy. Pro nás by to mohlo znamenat, že se z významného producenta cukru stane Česká republika importérem. Navíc české ministerstvo zemědělství nepřistoupilo na návrh pěstitelů cukrové řepy, aby vlastníky cukerné kvóty byli právě oni, a rozdělilo již poněkolikáté národní kvótu mezi cukrovary, vlastněné většinou zahraničními subjekty. Proto po případném přijetí navrhované reformy reálně hrozí odprodej nedočerpané části naší národní kvóty Evropské komisi a ve svém důsledku i likvidace celého sektoru zemědělské výroby. Obdobných přístupů jsme svědky i v řadě jiných oborů a skutečně se ukazuje, že jakýkoliv soucit s novými zeměmi či solidarita s těmi menšími v Evropské unii není. Vyhrává ten silnější. Abych nebyl jen kritický, myslím si, že přesun podpor z oblasti výrobní do rozvoje venkova může být pro Českou republiku prospěšné a jen musíme být na tyto změny řádně připraveni. Zatím se české ministerstvo tváří, že se ho to příliš netýká.
Právě z EU často slýcháme prohlášení o tom, že rozpočtové prostředky věnované na oblast zemědělství by se měly mnohem více soustřeďovat na oblast rozvoje a kultivace venkova, než na málo efektivní a zastaralý koloběh financování produkce a jejího uplatňování na trzích. Jakou má v současnosti ČR pozici pro využití těchto možností, např. v porovnání s jinými novými členskými státy?
Výchozí pozice není pro Českou republiku špatná, jen se musí zásadně změnit přístup našeho národního ministerstva zemědělství. Proto je rozvoj venkova onou nechtěnou "Popelkou", a také proto se snaží přelévat více peněz do podpor produkce a výroby místo do programů rozvoje venkova a s tím souvisejících oblastí. Národní postoj, naše priority k chystané reformě a ke vzniku Evropského fondu pro rozvoj venkova se formulují takřka výhradně v jednom odboru ministerstva bez nějaké větší národní diskuse, nekomunikuje se s veřejností ani s nevládními organizacemi. Česká republika musí především jasně formulovat své názory k několika okruhům. Tím prvním je snížení rozlohy tak zvaných LFA oblastí, tedy oblastí v horských a podhorských částech naší země, protože s tím by hrozil i odliv podpor do LFA oblastí, které nejsou nijak zanedbatelné. Je zapotřebí vyjednat způsob financování omezení z uplatnění Natury, což jsou omezení hospodaření v důsledku uplatnění přísných podmínek ochrany přírody. U nás nejsou vyjasněny kompetence mezi ministerstvy zemědělství a životního prostředí. A takových okruhů je samozřejmě více. Znovu opakuji, naše ministerstvo se jednání o novém evropském zemědělském fondu nevěnovalo s dostatečnou intenzitou, z čehož pramení ohrožení našeho postavení a čerpání finančních prostředků.
Rozhovor vedla Petra Kuchyňková
2. prosince 2004
Jiří Papež
