Francouzská eurohegemonie
Martin Mařák
"Velikost Francie a svoboda světa jsou propojeny již po dvacet století trvajícím paktem."
Charles De Gaulle, 17. dubna 1948
To, co teď napíši, míním naprosto vážně a pomůže vám pochopit logiku pozicí Francie na dnešní mezinárodní scéně. Ať už se jedná o profesionálního politika, či obyčejného občana, Francouz je přesvědčen o výjimečnosti své země a o reálné existenci ideálu zosobňujícího demokracii a svobodu, který je personifikován slovem "la France".
Francouz těžce nese rostoucí vliv anglosaského světa, jež je patrný ve všech doménách a to dokonce i v té, ve které měla Francie tradičně silnou pozici, v diplomatickém prostředí mezinárodní politiky. Už to, že francouzština byla při vzniku Evropské unie hlavním dorozumívacím jazykem a že nyní se vytrácí a přenechává místo všudypřítomné angličtině, je pro francouzského politika, či intelektuála velmi těžce snesitelná skutečnost. Ale vraťme se ke vzniku EU a ke společné vizi generála De Gaulle, patrně nejvýznamnějšího prezidenta v poválečné Francii, a kancléře NSR Adenauera o jejím místě na tehdejší geopolitické šachovnici. Měla nastolit rovnováhu mezi anglosaským liberálním individualismem Spojených států amerických a komunistickou společností bývalé SSSR. Jejich představa o EU mezi dvěma antagonistickými bloky a její třetí cestě je v dnešní době z pochopitelných důvodů nepoužitelná.
Základy EU byly položeny v roce 1951 v Paříži, ale až vznik EHS v roce 1957 přispěl ke zrodu francouzsko- německé osy, někdy též nazývané motorem Evropy, jež existuje dodnes. Díky podrobně propracovanému souboru nejrůznějších výhod a ústupků získalo silně průmyslové Německo přístup na francouzský trh a Francie díky zejména Německem dotované společné agrární politice během deseti let zmodernizovala své zemědělství a stala se rozvinutým průmyslovým státem.
A tak touha Ch. De Gaulla o znovuobrození franské říše z doby Karla I. Velikého s Francií na trůně vystoupila z říše snů a během několika desítek let vykrystalizovala do konkrétní podoby, jak ji známe dnes. Francie opírající se o nejsilnější evropskou ekonomiku Německa má velmi rozvinutý státní sektor zbrojního průmyslu, vlastní zbraně hromadného ničení, je stálým členem v Radě bezpečnosti OSN s právem veto (nebojí se ho využít, či hrozit jeho použitím při prosazování svých strategických zájmů), má pořád ještě určitý vliv v arabském světě a velký vliv na africkém kontinentu. V seskupení těchto a i jiných nezanedbatelných faktorů vidí oprávněnost své vůdčí úlohy v Evropské unii, která ji dovoluje jednat jako rovný s rovným se supervelmocemi a zároveň propagovat francouzskou vizi ideálního pojetí demokracie a svobody. Nynější francouzský prezident gaullista Jacques Chirac je úspěšným pokračovatelem této politiky a ve svých projevech ji rád poeticky nazývá "rayonnementla France", což by se dalo přeložit zářením, nebo silným vlivem Francie.
Lidem, kterým je bližší individualismus a liberální ekonomie představovaná anglosaským světem, ke kterým se počítám i já, je vedle eurohegemonistických snah Francie navíc nemilý i příklon EU k určitému typu státního socialismu, ke kterému unie míří. Situace se sice poněkud zamotala vstupem patnácti nových členů do společenství, ale nastoupenou tendenci to zatím nijak výrazně neovlivnilo.
Byl bych nerad, kdyby článek vyzněl jako obhajoba toho chudáka Německa, které se nechalo napálit svým sousedem. Realita vůbec není tak jednoduchá a Německo není hloupé, ani naivní. Chtěl jsem jen poukázat na určité skutečnosti týkající se Francie. Vzhledem k její relativní vzdálenosti a odlišné kultuře ji považuji za zemi, o které český čtenář nemusí být tak dobře informován jako třeba o Slovensku, nebo Rakousku.
11. ledna 2005
