"Spartakiádní vrah" - pustit, ale nepředvádět
Jaroslav Zvěřina
Právo, 02.02.2005
Diskuse kolem propuštění "spartakiádního vraha" z ústavního léčení do léčení ambulantního vyvolala zajímavou odezvu. Týká se českého trestního práva a výkonu trestu, potažmo ochranné léčby.
Sérioví sexuální vrazi jsou tradičně objektem velice silných agresivních postojů veřejnosti. Četné průzkumy ukazují, že jinak motivované násilí tolik agrese nevyvolává. Není to založeno na úplně racionální rozvaze. Vždyť zištné, rasistické, nebo partnerské motivy agrese nejsou o nic méně zavrženíhodné. Případ "spartakiádního vraha" se ale stal katalyzátorem debat o našem přístupu k pachatelům a obětem zločinného násilí.
Prvním bodem diskusí je skutečnost, že náš trestní zákon je k vrahům příliš humánní. I když právě "spartakiádní vrah" není toho příkladem (v té době existoval ještě trest smrti, a nebyl aplikován hlavně proto, že vrahem byl nedospělý), mají tyto názory v mnohém pravdu. Vždyť docela nedávno byl souzen brutální vrah tří žen a nedostal doživotí podle zvrácené logiky trestního senátu, který shledal, že vraždy byly spáchány v době, kdy nejvyšším možným trestem byl provaz, a takto nehumánní trest nelze dnes uložit, neb byl zrušen. Není prý možné dát v takové situaci několikanásobnému vrahovi doživotí (!?).
Také tento případ je možná výjimečný, ale noviny jsou plné případů, kdy vrahové, často i nájemní, dostávají jen nějakých deset až dvacet roků odnětí svobody. Trest smrti jsme zrušit museli, nebyli bychom s ním hodni členství mezi humánními evropskými národy. Nicméně nikdo nevysvětlil, proč naše soudy v případech usvědčených vrahů tak nápadně šetří doživotními tresty.
Druhým diskutovaným problémem je ochranné léčení. Sexuologická léčba, pokud se jí delikvent podrobí, výrazně snižuje nebezpečí opakování podobného zločinu v budoucnosti. Účinnost takové léčby, jakou prodělal "spartakiádní" vrah, je u sexuálních agresorů neobyčejně vysoká. V tom je obrovský rozdíl proti extrémně nebezpečným vrahům nájemným a jinak ekonomicky motivovaným (o jejich nebezpečnost při propuštění média zpravidla neprojevují zájem).
Mnozí pronášejí hlubokomyslné poznámky, že léčebné úkony nejsou "stoprocentní". Někdejší policejní vyšetřovatel, který spartakiádní vraždy kdysi řešil, soudí, že takový vrah, byť mladistvý, neměl být nikdy "puštěn mezi lidi". Je třeba říci, že "puštěn mezi lidi" byl ten vrah již poté, kdy odseděl svůj desetiletý trest odnětí svobody. Poté se již podroboval více než deset roků (!) léčbě v psychiatrických ústavech. Každý, kdo alespoň trochu zná poměry v takových zařízeních, ví, že se tím nevylučuje alespoň občasný pobyt pacienta mezi lidmi.
Na jedné straně byl ten muž podroben hormonální léčbě a byly mu odejmuty pohlavní žlázy, na druhé straně absolvoval komplexní psychoterapeutický a sociálně terapeutický program. Jeho desetiletý průběh je více než výmluvným testem sociální adaptace. Kromě epizodního experimentování s drogou a alkoholem nebyly zaznamenány znepokojivé události. Zejména ne takové, které by se týkaly sexuality. Proto lékaři opakovaně navrhovali propuštění a soudy to nemohly donekonečna odkládat.
Osobně se domnívám, že setrvávání pacienta na psychiatrickém oddělení po léčbě nechrání společnost o nic lépe než ambulantní léčba. Naše debaty bychom měli spíše směřovat k tomu, jak skandálně nedostatečně jsou před nebezpečnými delikventy (a nejen sexuálními) chráněni občané. Na útěku nebo při vycházce z psychiatrického ústavu byly recidivy zaznamenány opakovaně.
Nikdo se také vážně nezabývá tím, jak je před agresivitou delikventů chráněn personál nemocničních oddělení. Dobře uzavřené a řádně střežené zařízení k ústavní ochranné léčbě sexuologické a psychiatrické dosud nemáme. O institutu trvalé detence pro deviantní a psychopatické agresivní zločince se také zatím jen jedná...
Je tedy, myslím, malým zázrakem, že u nás jakž takž funguje systém ústavních ochranných léčeb psychiatrických a sexuologických. U "spartakiádního vraha" bylo vykonáno vše, co je možné. Pokud bychom ani po takové komplexní a dlouhodobé terapii pacienty nepropouštěli do ambulantní léčby, dramaticky bychom zhoršili motivaci delikventů k léčení. Proč souhlasit s hormonální útlumovou léčbou či s chirurgickým odstraněním pohlavních žláz, když mě potom stejně nikdo není ochoten brát jako zlepšeného pacienta?
Nejsem expertem na etiku novinářské práce, ale mám zato, že Česká televize v daném případě balancuje na velice ostré hraně. Sexuální vrah, byť propuštěný na svobodu po desítkách roků, je snadným terčem pro nejrůznější radikály a extremisty. Osobně jej popularizovat v médiích považuji za neobyčejně nezodpovědné.
Pokud již bylo žádoucí, aby se pozůstalí s vrahem setkali, myslím, že bylo vhodnější takové setkání aranžovat v soukromí nebo v nějakém psychoterapeutickém procesu než před kamerami. Jakási katarze před obecenstvem nemusí mít nutně jen příznivé následky. Ten člověk je koneckonců stále pacientem v ambulantní ochranné léčbě.
2. února 2005
Jaroslav Zvěřinadoc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
předseda OS Tábor a poslanec EP(ODS)
člen Výboru pro právní záležitosti a náhradník ve Výboru pro kulturu a vzdělávání
rezortní mluvčí klubu pro oblasti: právní záležitosti, petice