Rozruch kolem euro direktivy Bolkestein
Martin Mařák
Minulý týden byl vnitropolitický život ve Francii poznamenán intenzivní mediální vibrací kolem evropské direktivy harmonizující a liberalizující služby v Evropské unii, takzvané „direktivy Bolkestein“.
Byla schválena již před rokem a letos v létě měla projít evropským parlamentem. Co na ní vlastně všem tak vadí? Mohlo by dojít k situacím, z nichž jednu se vám pokusím přiblížit. Rakouská zprostředkovatelna práce si vytvoří pobočku v Polsku a bez toho, že by musela vyžadovat nějaké povolení na francouzských úřadech, mohla by legálně importovat polskou pracovní sílu do Francie, nebo kdekoliv jinde v EU. Je pikantní, že podle direktivou stanoveného principu „země původu“, by polští zaměstnanci podléhali ve Francii polským zákonům. A to i těm, které se týkají například sociálního zabezpečení.
Ale to není všechno. Kontrolu dodržování těchto zákonů by vykonávaly inspekce z Polska, ale protože by to bylo daleko a navíc by nebylo jisté, že se v Polsku najde dostatek inspektorů mluvících plynule francouzsky, mohla by polská strana o tento servis požádat Francii. Francouzský inspektor práce by se pak musel seznámit k jeho velké panice se všemi polskými zákony vztahujícími se k problematice, na což by se samozřejmě vykašlal a patrně by nikdo nic nekontroloval. Direktiva mohla reálně pomoci méně bohatým zemím postupně vyrovnávat ekonomickou rozdílnost se zeměmi bohatšími, což by byl pěkný příklad onoho „evropanství“, jež je slavnostně deklarováno ústavou EU. Navíc rozsah její působnosti je opravdu velký ( zdraví, audiovizuální služby, služby podnikům a konzumentům, veřejné služby......). Také by vnesla trochu liberalismu do normami sešněrované Evropy.
Všimněte si zajímavé skutečnosti. Když dojde na národní zájmy, veškeré principy a ideály proevropských vizionářů se najednou dostávají do pozadí a tak nějak se na ně zapomíná. Socialisté, vládnoucí pravice i Le Penova extrémní pravice a vlastně skoro celé politické spektrum se výjimečně spojí v pevný blok a brání nutnost státní ochrany a regulace vnitřního trhu, což se mi nezdá nenormální. Ale je to asi tím, že osobně nepatřím k žádným velkým stoupencům evropského federálního superstátu.
Celý tento doposud spící problém se navíc objevil v nevhodnou dobu během parlamentních diskuzí o ústavě EU a o nutných změnách v ústavě francouzské, které z toho vyplývají a o referendu k jejímu schválení. Odpůrci ústavy EU se zmocnili „direktivy Bolkestein“ jako mocného argumentu proti ústavě EU a vše vyplavalo napovrch. Prezident J. Chirac, pro kterého je vítězství „ano“ v referendu o ústavě EU velmi důležité, neboť na něm může postavit základy svého třetího prezidentského mandátu a zároveň ještě více posílit svou pozici ve Francii a v EU, prohlásil, že „direktivu Bolkestein“ je třeba rozplácnout a je velmi znepokojen fiskálním a sociálním dumpingem, který by mohlo přijetí direktivy vyvolat. Proti direktivě, jež byla doposud trnem v patě pouze levicovým radikálům a antiglobalistům, najednou veřejně vystoupili i ostatní vrcholní politici a to i ti, kteří s ní ještě před nedávnem souhlasili jako například pravicový premiér J.P.Raffarin. Zatímco pravicoví poslanci si přejí pouze úpravu principu „země původu“, levice vyžaduje její úplné stažení.
„Nepřejeme si její rozplácnutí, ale její jednoduché stažení. Francie má prostředky k tomu, aby to prosadila, pokud to bude chtít.“
M.Emmanuelli, socialistický poslanec
Jeden z odpůrců ústavy EU, socialista J.L.Mélanchou, dokonce označil J.Chiraca za „kaučukového prezidenta“, neboť si podle něj protiřečí a naprosto se za to nestydí.
„ Navrhuje daň z kapitálu ( pro financování ekonomického rozvoje), jež je ústavou EU formálně zakázána a zároveň chce po voličích, aby ji schválili v referendu.“
Aby to nebylo jednoduché, předsednictvo nejvlivnějšího francouzského odboru ve státním sektoru CGT si naprostou většinou odhlasovalo negativní postoj k ústavě EU a to i přes opačný názor jeho generálního sekretáře J. Tibbau, jenž nepovažuje politiku za náplň odborářské činnosti. No a do toho všeho v sobotu proběhla odbory organizovaná a zaměstnanci státního sektoru silně podpořená demonstrace proti politice současné vlády a jejím nutným reformačním snahám. Na transparentech byly často vidět tyto tři požadavky:
- Ne zrušení třiceti pěti hodinového pracovního týdne
- Ne vládě J.P.Raffarina
- Ne ústavě EU
Eurooptimisty ve Franci čeká ještě hodně práce, neboť obavy z toho, že voliči promítnou nesouhlas s vládní politikou do referenda o ústavě EU, nejsou tak úplně bezpředmětné. A oproti situaci v České republice to mohou být zejména tradiční voliči francouzských socialistů.
6. února 2005