Jak jsem přestal kouřit, aneb zpověď feťáka
Martin Mařák
Než přikročím k reakci na článek pana Jiřího Hojera „Polemika o měkkých drogách“ z pondělního vydání Virtually, uvedu o sobě několik nelichotivých informací. Co se týče drogové závislosti, mám osobní zkušenost s tabákem, alkoholem a abych byl upřímný, v minulosti jsem také příležitostně konzumoval cannabis. Uvědomuji si, že i cannabis je drogou a rozhodně neberu na lehkou váhu její masivní rozšíření mezi mládeží.
Nebudu se pouštět do detailního rozboru úvahy pana Hojera o tom, jak inteligentně manipuluje s fakty a podprahově působí na čtenáře (považuji to za ztrátu času, neboť jak už jsem dříve uvedl, podstatné problémy naší společnosti vidím jinde, než v mediálním a justičním honu na pár zhulených socek), pokusím se vám přiblížit svu osobní zkušenost pramenící z konzumace a následné závislosti na jedné z těch výše uvedených látek.
První cigaretu jsem si zapálil pěkně dávno, bylo mi něco přes dvacet let a o škodlivosti nikotinu se v té době moc v médiích nemluvilo. Řekl bych, že to tak nějak patřilo k normálnímu koloritu věcí. Nekuřáci a abstinenti byli spíše výjimečnými zjevy a také se tak na ně pohlíželo. Asi jako dnes na vegetariány.
Léta ubíhaly a postupně jsem se dopracoval skoro ke třem balíčkům za den. Usínal jsem obrazně s cigaretou v ústech a stejným způsobem jsem se i probouzel. Když jsem byl na tahu, vypálil jsem i tři balíčky za noc. S alkoholem to ani jinak nešlo, nazval bych to klasickou řetězovou reakcí, možná to také znáte. Začal jsem dost kašlat a táta, tehdy byl primář na patologii, mi jednoho dne řekl, že s podobným tempem mi dává tak deset, patnáct let.
Pomalu jsem si uvědomil, že bych s cigaretami měl něco podniknout. Brnkačka, myslel jsem si, prostě přestanu a je to. Není co řešit, ne? První den jsem to vydržel, ale byla to pořádná kalvárie, druhý den jsem vyžebral dvě cigára od kolegů. Jednu ráno a druhou odpoledne. V práci to ještě celkem šlo, největší utrpení však nastalo po návratu domů. Snažil jsem se něčím zaplnit volný čas a nemyslet na ně. Také jsem měl trochu výčitky svědomí kvůli těm dvěma, co jsem vykouřil v práci. O nic nejde, namlouval jsem si před spánkem, zítra už ani jednu. Šel jsem si lehnout hned po zprávách, neboť mozek se mi přeměnil v široširé tabákové plantáže a na nic jiného jsem nemyslel. Třetí den jsem s vypětím všech sil vydržel bez nikotinu. Zhruba do desíti večer. Pak jsem to vzdal, naběhl jsem do nejbližšího baru, koupil jsem si dva balíčky silně předražených Camelek, zapálil jsem si a lahodně jsem vdechl kouř. --------- AÁÁCH. Popíjel jsem pivo a pozvolna jsem se uklidňoval. --------- POHODA.--------- Do půlnoci jsem ty dva balíčky vykouřil. Nezbyla mi ani jediná cigareta na ráno.
Podobných pokusů jsem prožil několik a nikdy se mi nepodařilo překonat hranici třetího dne. Vždy to skončilo podle stejného scénáře. Vlastně jediný pozitivní poznatek z celého toho fiaska byla skutečnost, kterou jsem si poprvé dostatečně silně uvědomil. Nikotin je droga a můj organismus je na ní pořádně závislý. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi docházelo, že mi vlastně tabák nijak moc nechutná a vlastně mi ani nepřináší žádný hmatatelný pocit spokojenosti a euforie, jako třeba alkohol, nebo cannabis, se kterou jsem se také několikrát setkal. Vlastně jediný efekt toho druhu byl ten, že se mi kdysi dávno po první cigaretě zatočila hlava. To bylo zhruba vše. Stojí to vůbec za ty asfaltové plíce a hromadu peněz vyhozenou oknem? Říkal jsem si.
Kolega z práce, veselá kopa a silný kuřák, zemřel ve třiceti sedmi letech na rakovinu plic. Zůstala po něm manželka a tři děti. Když jsem ho byl navštívit v nemocnici asi týden před tím, než skonal, byl už na morfiu, mluvil z cesty a asi mě vůbec nepoznal. Vzdal jsem to, vrátil jsem se domů a bylo mi divně. Poslední stádium nemoci ho změnilo opravdu dramaticky. Měl jsem dojem, že zestárl o dvacet let. Ještě, že existuje to morfium, vířilo mi hlavou, snad dostával natolik silné dávky, že necítil bolest a zkrátilo mu to utrpení.
Je smutné, že to musím říct tak natvrdo, ale kouřit jsem přestal díky němu. To už se nedalo nijak omluvit a bylo mi jasné, že musím skončit. Už z principu. Prostě ten pocit, že mě něco ovládá a že jsem tak slabý a nedokáži v sobě najít dostatek pevné vůle k tomu, abych s tím jednou pro vždy skoncoval, jsem už nemínil dál snášet.
První týden byl hrozný, pořád jsem něco žvýkal, polykal jsem bonbóny po desítkách, ale vydržel jsem to. Návyk na nikotin se pozvolna vytrácel, nicméně to nebyla rozhodně žádná velká sláva. Chuť na cigarety jsem ztratil asi po roce. Ale možná je někde v podvědomí pořád zasunutá. Usuzuji to ze skutečnosti, že mě nyní dost popuzuje cigaretový kouř. Neženu to do podobných extrémů, abych všem v mém okolí zakazoval kouřit, to ne. Když jdu náhodou do hospody, je mi prostě jasné, že to patří k místu a nic s tím nenadělám. Jako každý kuřák, i já jsem byl do sebe zahleděný egocentrický sobec a s „fašizmem“ hraničící plácání nekuřáků jsem blazeovaně přehlížel. Někdy mě ty jejich kecy vysloveně otravovaly. Jsem rád, že jsem si tuto skutečnost nakonec uvědomil.
Ale proč o tom všem píši?
Chtěl bych upozornit na to, že existují drogy pro zdraví mnohem nebezpečnější, než třeba tzv. lehké drogy, a přesto jsou společností tolerovány. Byl bych rád, kdybychom to konečně jednou pro vždy vzali na vědomí. Pokud bych se setkal s vyváženou protidrogovou kampaní stavící je všechny (tedy i tabák a alkohol) na stejnou úroveň, asi bych s ní úplně nesouhlasil, ale podobný postoj bych chápal. Naopak hon na čarodějnice vykonávaný konzumenty některých drog proti konzumentům drog jiných, mi připadá absurdní. Stejným způsobem by asi vyznělo, kdybychom zakázali jízdu na motocyklu, protože je příčinou mnoha dopravních nehod a zároveň tolerovali automobil.
F.A.Hayek v jedné ze svých knih popisuje ctnosti Britů. Jsou to nezávislost a sebedůvěra, individuální iniciativa a smysl pro zodpovědnost, oprávněná důvěra v akty svobodné vůle, vzájemný respekt a tolerance k podivným lidem a mravům a konečně zdravá nedůvěra k moci a autoritě. Pokud se Britové od té doby nezměnili, patří jim můj hluboký obdiv.
Tím považuji problematiku z mé strany za uzavřenou. Jsme oba dva, tedy Pan Hojer i já, dospělí lidé a jako takoví jsme se dopracovali k určitému světonázoru, jenž těžko nějak podstatně změníme. Vážím si jeho snah a boje jeho politických přátel o lepší tvář naší společnosti, stejně jako si vážím tolerance. Na jakémsi pomyslném žebříčku hodnot jsou však pro mě vzájemný respekt a tolerance mnohem důležitější.
28. února 2005
