Soudců už máme dost, masový nábor není třeba

Marek Loužek

MD DNES 15.3.2005

Rozhodnutí prezidenta pozdržet jmenování soudců mladších 35 let vyvolalo nevoli. Nabízí se i jiná, pragmatičtější otázka: Trpí ČR nedostatkem soudců? Bude to tragédie, když si mladší ročníky pár let počkají?

Ačkoli stále existují stížnosti na pomalost soudních řízení, v počtu soudců na 100 000 obyvatel drží ČR rekord v zemích OECD. Zatímco např. Francii stačí na 100 000 obyvatel 11 soudců, Španělsku devět soudců a Japonsku pouze dva soudci, ČR se svými 27 soudci ve statistikách nápadně vyčnívá a předstihuje i Maďarsko, Slovensko či Polsko. Hlavním problémem české justice je špatná organizace práce. České právo je hypertrofované a nestabilní. Soudci se v zákonech přestávají orientovat.

Extenzivní navyšování počtu soudců v této situaci je chybné. Nepodaří-li se v blízké době omezit hypertrofii naší legislativy, změňme alespoň nevyhovující organizaci soudnictví. V současné době zabírají administrativní práce více než polovinu pracovní činnosti soudců. Za plat jednoho soudce, který dnes v průměru převyšuje 70 000 korun, by se dali zaplatit tři zdatní administrativní pracovníci. Soudce by měl získat čas na vlastní rozhodovací činnost.

Je přirozené, že soudci -podobně jako lékaři, právníci či zaměstnanci veřejnoprávních médií - se trvale pokoušejí přesvědčit o své nenahraditelnosti. V případě soudnictví je princip nezávislosti prosazen ve zcela unikátním rozsahu. Soudci jsou de facto neodvolatelní (jmenováni doživotně) a řídí ve významném rozsahu sami sebe (soudcovská samospráva).

Nezávislost, kterou se soudci ohánějí, má nejen pozitivní, ale i negativní důsledky. Monopol na výkon jakéhokoli rozhodnutí s sebou vždy nese i rizika. Uživatelé jejich služeb nemají prakticky žádnou volbu. Dnešní systém řízení soudů vychází ze socialistického modelu, který vznikl v 60. letech. Na počátku 90. let odešla až polovina soudců z českých soudů. Svou roli sehrál lustrační zákon, neobnovení soudcovských mandátů či odchod do advokacie z finančních důvodů. Soudnictví pak bylo v krátké době doplněno právníky, někdy bez splnění osobnostních předpokladů.

V současné době, kdy je české soudnictví institucionálně, personálně i materiálně zabezpečeno, už žádný masový nábor soudců není třeba. Že se proti prezidentovým výhradám ohrazují ti, kdo jsou na věci přímo zainteresováni, je pochopitelné. Křik však argumenty nenahradí. Ani sebelepší čekatel se zářivými výsledky z právnické fakulty a justičních zkoušek a zvládnutými psychotesty se automaticky nestane dobrým soudcem. K tomu je třeba životní zkušenost. Zatímco pro vstup do justice neexistuje žádný nárok, pro výstup ze systému platí jiné pravidlo: jakmile se někdo příslušníkem systému stal, má doživotní nárok v něm setrvat. Pro systémovou změnu v podobě privatizace justice se zřejmě nenajde politická vůle. Snad se najde alespoň pro opatrnější jmenování soudců.

18. března 2005