Madamme Paroubek & zpověď jednoho převelikého chytráka
Martin Mařák
Už jsem toho tedy viděl hodně, ale nechutný způsob, jímž byla české veřejnosti představena žena premiéra Paroubka, mě skutečně pobouřil. Jsem rád, že se autoři publikující na Virtually a Neviditelném psu projevili lidsky a ohleduplně a neúčastnili se toho vrcholného nevkusu. Těžko se mi hledají slova k tomu, abych se nějak vyjádřil a zároveň ještě nezhoršil momentální situaci.
Myslím na svou mámu a na svou ženu, pokouším si představit, co by se mi asi honilo hlavou a jak bych reagoval, kdyby se některá z nich dostala pod palbu podobných ubožáků. Nevím jak vám, ale mně připadá naprosto logické, že žena ve středním věku nemůže vypadat jako dvacetiletá topmodelka a je mi trapně z toho, kam až může dospět lidská zášť. Pokud chce někdo premiérovi naznačit, že je kverulant, jistě by při troše trpělivosti našel i jiné argumenty, než takto zákeřně napadnout jeho manželku, jejímž jediným přáním je zůstat v ústraní a starat se o rodinu.
Navzdory negativnímu dopadu té ubohé kampaně jsem skálopevně přesvědčen o tom, že si paní Paroubková svým vystupováním získá sympatie široké veřejnosti, čímž vykoná nemalou službu i svému muži a jeho straně, jež se momentálně propadá do hlubin zapomnění. Mám totiž dojem, že se jedná o kultivovanou ženskou s normálním pohledem na svět, což podle mě není v prostředí vysoké politiky běžné. Abych se přiznal, docela se mi líbí její vztah ke knihám a vůbec k francouzské literatuře, což mi evokuje mé začátky ve Francii a tu neskutečnou radost, jež se mě zmocnila v okamžiku, kdy jsem začal rozumět psanému slovu natolik, že jsem mohl začít číst.
Otevřel se přede mnou nový svět a už jsem nebyl odkázán na tašky českých knih, které jsem si dvakrát do roka vozil od toho zlomového momentu, kdy bolševik na nějakou dobu ztratil své pozice a musel odvalit tankové zátarasy a ostnaté dráty od hranic. I já patřím k těm podivínům, jejichž knihovna v obýváku zabírá celou jednu stěnu a je přecpaná hromadou knížek k velké radosti jejich drahé polovičky. Zcela chápu to nepopsatelné intelektuální uspokojení, které člověk prožívá, když se vnoří prostřednictvím dobře napsaného příběhu do magického světa ztracených koutů vědomí a úplně zapomene na své okolí.
Paní Paroubková lituje toho, že se jí doposud nenaskytla možnost překládat beletrii, což je jejím snem. Chtěl bych jí vzkázat, že sny jsou od toho, abychom se je pokoušeli realizovat a nezbývá mi, než dodat, že má momentálně fantastickou možnost využít nových kontaktů k tomu, aby předvedla, co v ní je. Dobrých překladatelů je jako šafránu a francouzská literatura má i dnes autory, kteří stojí za přečtení. Tak proč se do toho nevrhnout? ...........Držím jí palce.
Když už jsem se rozepsal o té emigraci, napadá mě ještě jedna věc, na kterou myslím již nějakou dobu. Všichni určitě znáte fenoména internetových diskuzí Kajana a jeho ničím neotřesitelné názory na slavná tři velká negativa. Možná jste také zaznamenali, jak povýšeným a mnohdy i velmi nečestným způsobem mu někteří diskutující oponují.
Chtěl bych k tomu říct a doufám, že to Kajan nepřijme ve zlém a nepočká si na mě někde za stromem v parku s vražedným úmyslem utlouct mě sebranými spisy mistra Hayeka, že si velmi vážím způsobu, kterým dospěl ke svému světovému názoru. Troufám si tvrdit, že univerzitní diplom nedává nikomu automaticky patent na rozum a zároveň podotýkám, že na jakési té pomyslné stupnici hodnot mnohem výše než inteligence stojí moudrost, ke které může věkem dospět i prostý pasák koz a která se naopak může zcela vyhnout držiteli několika doktorátů.
No a jakousi prapodivnou parabolou jsem se přes paní Paroubkovou a Kajana konečně doklopýtal k tomu, abych vám sdělil něco nelichotivého o sobě. Jako vysokoškolský student jsem si také myslel, že spoluvytvářím jakousi elitu společnosti, ........nebo co, a ten „plebs“ jsem pohrdavě přehlížel ze svých chytráckých výšin. Jednou jsem tak seděl v trolejbusu a mířil v tehdejším Gottwaldově za svou dívkou, když jsem na chodníku spatřil pochodující skupinku zednických učňů navlečených do těch jejich bílých hábitů. Musel jsem se rozesmát. Vy blbouni, myslel jsem si, kdybyste se více učili, mohli jste se poflakovat jako já.
Přesně na tuto příhodu jsem si vzpomněl ve Francii, když jsem nastoupil jako pomocný dělník na stavbě, uchopil jsem sbíječku a za veselého pošklebování tureckých kolegů jsem se marně pokoušel rozdrtit nekonečný železobetonový kvádr.
PLUFF!
Legrace skončila a tvrdá realita mně vypustila přesně tam, kde jsem si to zasloužil. Ještě se za mnou zaklaplo víko a někdo zatáhl za splachování. ..... „Příjemnou plavbu,“ znělo mi ozvěnou v uších zatímco prudký proud heterogenní nevábnosti mě unášel kanalizačním potrubím k neznámým zítřkům zářivé budoucnosti.
Určitě vám nemusím vysvětlovat, že má zpupnost se velmi rychle vytratila díky okolnostem, které by mě před lety nenapadly ani v těch nejčernějších snech. Myslím si, že to je to nejlepší, co mi dala emigrace. Naučil jsem se relativizovat, respektovat své okolí a také jsem konečně pochopil, jaký jsem byl kus vola.
Život je zvláštní a plný překvapení, ...... co?
Před tím, než toho pro dnešek nechám, vrátím se ještě na chvíli ke Kajanovi. Chtěl bych mu touto cestou vzkázat, že jsem si minulý týden koupil a nechal poslat z Česka „Právo, zákonodárství a svobodu“, protože ve francouzštině je to přece jen těžký text. Pokud náhodou zdravý rozum zvítězí, Francouzi potopí projekt té ústavy a Hayekovo dílo jsem si koupil zbytečně, jářku, zcela určitě mu
to o hlavu omlátím já i se všemi negativy navrch.
Hmmm, asi ne, ...... řekl bych, že raději otevřu dobře vychlazenou láhev šampaňského a pořádně to s manželkou oslavíme. Měl bych z toho bezesporu ještě větší radost, než z bombastického výkonu kevlarového Jágra a jeho bratrstva.
http://marakweb.wz.cz/
