Výhody sdílené svrchovanosti podle prezidenta Václava Havla
Martin Mařák
V Le Monde vyšel 21. května text našeho bývalého prezidenta Václava Havla „Pour une souveraineté partagée, par Vaclav Havel“. Vzhledem k tomu, že je obsáhlý, dovolím si volně přeložit a komentovat jen určité jeho pasáže.
http://www.lemonde.fr/web/article/0,1-0,36-652083,0.html
„Podstatné je to, že Unie je posílena ve své demokratické dimenzi. A v demokracii můžeme postupně, když se naskytne potřeba, vylepšovat i ty nejzákladnější právní texty. To se samozřejmě týká i ústavní smlouvy, která zejména v oblasti demokratické kontroly přináší důležitý pokrok. Od nynějška se každý občan může odvolat na Listinu základních práv Unie, může použít petiční právo a poté, co nashromáždí dostatečné množství podpisů, může vybídnout Evropskou komisi k tomu, aby reagovala v určité oblasti: to vše může podpořit výron opravdového evropského občanství. Co se týče Evropského parlamentu, ten získá rovnost s Radou v oblasti legislativní a rozpočtové. Je to poprvé, co dvoukomorový systém evropské architektury, v jehož zájmu jsem často vystupoval, je potvrzen: shromáždění občanů, shromáždění států, společná exekutiva a konečně Evropská komise podřízena jejich politické kontrole,“ píše pan prezident.
Jsem naopak přesvědčen o tom, přestože si názorů V. Havla velmi vážím, že Smlouva o Ústavě pro Evropu ( UEU) demokracii podstatně oslabuje, což budu dokumentovat pomocí konkrétních článků UEU. Zároveň bych se pokusil prezidentovy myšlenky obohatit o poněkud jiný pohled a tím i vysvětlit můj postoj k tomuto souboru jevů.
Pokud bychom chtěli cokoliv změnit v UEU, je třeba dospět k jednomyslnému souhlasu se změnou mezi všemi vládami, abychom ji posléze jednomyslně ratifikovali v národních parlamentech, či pomocí referenda. Což je při dvaceti pěti členech EU úkol takřka nemožný. K Listině základních práv Unie bych dodal, že všechny ty vznosné a pěkně znějící práva, které jsou jí deklarovány a které nemají žádnou donucovací sílu, jsou smeteny ze stolu článkem II-111-2. Petiční právo sice dává možnost milionu občanů vyzvat Evropskou komisi k jednání, ale vzhledem k tomu, že neexistuje žádný prostředek, jak ji k onomu jednání přinutit, komise se nejenom nemusí k petici vyjádřit, ale zároveň se může navzdory petici bez problémů držet svého postoje ( čl. I-46-4 ).
Pokud připomínáme rovnost Evropského parlamentu v legislativní a rozpočtové sféře s Radou, nelze opomenout skutečnost, že přípravou a tvorbou zákonů se zabývá nevolená Evropská komise, jež je posléze předkládá ke schválení Radě ministrů a parlamentu. Parlament ( volení zástupci lidu)tedy nedává popud ke tvorbě zákonů ( čl. I-26-2 ), jeho role v tvorbě rozpočtu zůstává omezená a konečně je také vyloučen z rozhodování v určitých oblastech, ve kterých vydává zákony výhradně Rada ministrů ( 21 domén, do kterých patří vnitřní trh, společná agrární politika, společný celní tarif, společná zahraniční a bezpečnostní politika, ekonomická politika, sociální politika, daňové zatížení... ), tedy oblastí podstatných. Rada ministrů ( lidem nevolení politici ) je zapojena do tvorby práva a zároveň má pravomoc výkonnou, neboť ministři jsou také členy vlád ve svých zemích. Jedná se o opravdu unikátní sloučení pravomocí. Navíc není na evropské úrovni nikomu zodpovědná.
Dojde-li k ratifikaci onoho nepříliš demokratického evropského integračního procesu zosobněného Ústavou, nezbude nám občanům nic jiného, než svou vůli na evropské úrovni prosazovat nátlakovým způsobem pomocí nevládních organizací ( NGO ), nebo prostě občanskou neposlušností. Jinou cestu zatím nevidím.
„Strach ze ztráty části naší svrchovanosti v integračním politickém procesu naší země by měl být relativizován. Dávám přednost perspektivě sdílené svrchovanosti před fikcí svrchovanosti totální. Stejně jako dokáži pochopit nedůvěru ke ztrátě svrchovanosti, mám se také na pozoru před skluzem k předpokládanému ohrožení jednotlivých národních identit,“ pokračuje Václav Havel o něco dále.
Rád bych se pozastavil nad pojmy národní suverenita, sdílená evropská suverenita a růstem pro-národních tendencí, jež z konfliktu mezi nimi mají vyvěrat. Nebudu se pouštět do dlouhého vysvětlování vztahů mezi lidem (demos) a národem (ethnos), který podle mě v Evropě současné podoby neexistuje a to i přes všechna přání euro-federalistů přesvědčit nás o opaku a o jsoucnosti jakési nové evropské entity nadnárodního typu, či o jejím pozvolném vzniku a současném zániku entit národních, podle nich historických příčin evropských válek a nepokojů, vyložím vám raději na jednom konkrétním případě, jak to s příslušností k oné „evropské národnosti“ funguje.
Vím o čem mluvím, neboť vycházím ze studia svých osobních životních zkušeností. Jelikož si uvědomuji, že na základě jednoho experimentu nemohu seriózně zevšeobecňovat a tím dospět k nějakému obecně platnému závěru, bylo by zajímavé zjistit, jak se zapsal vývoj vztahu k rodné zemi v podmínkách dlouhodobého pobytu v cizím prostředí na psychiku jiných vědecky pozorovatelných subjektů, než je má bezvýznamná osoba. Do Francie jsem se dostal v době, kdy se mi o nějakém členství tehdejší ČSSR v Evropské unii mohlo tak leda zdát. Byl jsem relativně mlád, což mi určitě pomohlo v tom, abych se přizpůsobil novému prostředí. Během let jsem víceméně splynul se zdejší kulturou natolik, že se mohu beze studu považovat za jakýsi úspěšný produkt integračního procesu.
Někdy na začátku emigrace jsem si myslel, že své národní kořeny prostě vymažu z mysli, neboť mám silný charakter. Vlastně o nic nejde, říkal jsem si. I já jsem v té chvíli viděl východisko v identitě evropské a vzhledem k Unii jsem se také situoval. Jak už to tak v životě bývá, i tentokrát jsem se mýlil, neboť můj vztah k rodné zemi se nejenže nevytratil, ale naopak prohloubil. A to mě opravdu překvapilo. Ne že bych líbal rodnou hroudu po příjezdu do České republiky, to ne, nikdo mě také neuvidí hrdě mašírovat ulicí ve slováckém kroji a hrát po večerech na cimbál, nicméně velmi pozorně sleduji postoj Francie k mé zemi a jsem velmi citlivý na jakýkoliv projev povýšenosti z její strany. Dlouho mi například ležela v žaludku slavná Chiracova poznámka určená i tehdejšímu prezidentu V. Havlovi o tom, že státy východní Evropy by raději měly mlčet. Zaznamenal jsem také skutečnost, že Francie si umí své národní zájmy jasně pojmenovat a tvrdě bránit v případě jakéhokoliv konfliktu. V žádném případě to pro ni není nějaký přežitý pojem, jenž by se chystala v blízké budoucnosti opustit.
Vůbec k nejzajímavějšímu posunu mé osobnosti došlo na poli, které by mě rozhodně dříve nenapadlo. Nikdy jsem nebyl hokejový ani fotbalový fanoušek a o sledování sportu v televizi jsem nejevil zájem. Dnes je tomu jinak. Jakmile se české mužstvo dostane na nějaký šampionát, nejenže sleduji všechny zápasy, ale dokonce před každým z nich stojím v pozoru před televizí se sklenicí plzeňského v ruce, hrdě a z plných plic vyřvávám na celou ulici českou hymnu a má žena se synem si klepou si na čelo, styl táta se nám zbláznil. To jsem to tedy dopracoval. Závěr, ke kterému jsem dospěl, není jednoznačný. Buď mi na stará kolena měkne mozek, což není vyloučeno, nebo vlastenectví není přežitek, se kterým se můžeme a zároveň musíme vypořádat pro zachování míru v Evropě. Vyberte si sami.
Článek je zkrácen, pokud vás zajímá jeho celá verze i s podrobnými odkazy, najdete ho na mých stránkách.
Martin Mařák http://marakweb.wz.cz/
