„Totální krize“ Evropské unie
Martin Mařák
„Mám pocit, že v odmítnutí rozpočtu měl velkou roli egoismus, ale zároveň se ptám, jestli nesouhlas nebyl zapříčiněn něčím mnohem podstatnějším, než penězi. Například nutností reforem, nebo neochotou snášet důsledky rozšíření Unie,“ prohlásil po bruselském summitu polský premiér M. Belka.
Co se vlastně stalo ve čtvrtek a v pátek a jaké by to mohlo mít důsledky na fungování EU? Nejdřív bych se pokusil rozebrat souhrn důležitých faktů, které zákonitě vedly k onomu výsledku. Je to zejména volební neúspěch sociální demokracie v Německu při posledních volbách, následné oslabení G. Schrödera a předpokládaná změna politické prezentace v příštích volbách na podzim, které by podle odhadů měla vyhrát Angela Merkel a tedy křesťanští demokraté. A. Merkel se několik dní před jednáním postavila na stranu T. Blaira a tím do tábora reformátorů sociálního státu tradičního kontinentálního typu. Také ona si přeje přepracování konceptu společné zemědělské politiky, jenž velmi zvýhodňuje země s velkým agrárním sektorem, jako je Francie, Polsko a v dlouhodobých perspektivách také Rumunsko, Bulharsko a patrně i Turecko, a jenž se stal pevností, ze které J. Chirac nemíní vydat ani kámen.
Neméně důležité bylo oslabení Francie, doposud zásadního architekta Unie, vzhledem k odmítnutí Ústavy EU jejími občany a následný výsledek referenda v Holandsku. Obě tyto události zcela jasně zbrzdily doposud rozjetou mašinu evropské politické integrace a pomohly T. Blairovi k tomu, aby formulace britských požadavků vyzněla pádněji a realističtěji a aby se jí ostatní státy EU vůbec nějakým způsobem zabývaly. V momentě, kdy je francouzsko-německý „evropský motor“ politiků na odchodu neschopný nabídnout variantu, jež by přesvědčila ostatní členy Unie, T. Blaire se stal klíčovým mužem, jenž zároveň nabízí jisté řešení. Budeme v příštích měsících a letech svědky změny francouzsko-německé osy na osu německo-britskou? Uvidíme.
Polský premiér má pravdu v tom, že šlo o peníze a nejenom o ně. Je evidentní, že dochází ke střetu dvou protichůdných vizí fungování společnosti. Jedna z nich je založena na liberalizaci evropského prostoru a na minimalizaci centrálního řízení Unie a plánování jako takového, druhá stojí na principech kontinentálního tzv. „sociálního státu“ jakobínského typu, jenž byl doposud reprezentován zejména Francií. Porovnáme-li momentální hospodářskou situaci ve Velké Británii s tím, kam spějí Francie a Německo, nemůže nám uniknout skutečnost, který systém lépe bojuje s rostoucí nezaměstnaností, tedy s tím, co v občanech vyvolává největší obavy.
Myslím si, že z dlouhodobého hlediska je nejdůležitější, aby lidé měli práci a mohli samostatně a bez cizí pomoci konstruovat svou vlastní budoucnost. Dělat vše pro udržení systému, jenž dovoluje nezaměstnaným žít díky různým sociálním dávkám na zhruba stejné životní úrovni jako zaměstnancům s minimální mzdou, jak tomu je ve Francii, je do budoucna neúnosné a zároveň egoistické a nezodpovědné vůči našim dětem. Myslím na ty každoročně v prosinci protestující nezaměstnané na podpoře, kteří se před vánocemi dožadují třináctého platu, na který přece mají nárok a kteří ho již po několik let dostávají. To je snad možné jenom ve Francii.
Pokud to zjednoduším, dávám přednost společenskému řádu, který nutí lidi pracovat pod hrozbou chudoby před tím, jenž jim dovolí ležet v posteli s žaludkem plným piva a programově tak vychovává stále větší vrstvu na aktivním obyvatelstvu přiživujících se sociálů považujících se navíc za oběti společnosti. A to ani nemluvím o hrozbě ekonomické globalizace a o postupném vyrovnávání jednotlivých světových ekonomik, kterou rozhodně nemůžeme opomíjet a na kterou se britský systém adaptuje lépe.
Co nás čeká dál? To nikdo neví. Tisk se v nás sice snaží vyvolat paniku a novináři píší poplašné zprávy o totální krizi Evropské unie, jenže ta normálně funguje dál. O víkendu jsem zjistil, že nikdo nekupoval obří zásoby mouky, brambor a cibule, lidé se usmívali a vypadali jako jindy. Pokud se představitelé EU nedohodnou na rozpočtu do roku 2007, vstoupí do hry Evropský parlament a každý rok určí finanční obnos k nezbytným útratám. Katastrofa je to snad jen pro politiky, kteří svou kariéru spojili s hlubokou politickou integrací v té virtuální evropské entitě, která se zatím nekoná. Pevně však věřím, že díky svému profesionalismu bývalé názory vzhledem k nové situaci bez problémů pozmění.
………….Ne, o ně skutečně nemám obavy.
Než psát o „krizi“ EU, raději bych poukázal na jedno ponaučení pro naše nadšené euro-idealisty, i když vím, že je stejně nic nedokáže přesvědčit o tom, že by se snad mohli nedej Bože v něčem někdy mýlit. Ty velké naděje, co vkládali do vznešeně znějících ideálů o všeobjímajícím bratrství se zcela rozplynuly v okamžiku, kdy došlo na lámání chleba a kdy národní zájmy opět nabyly na důležitosti. A nepomohl ani morální políček, jenž noví členové uštědřili svým bohatším sousedům, když se zřekli části finančních nároků ze společného rozpočtu. Ostatně takový už je život.
A tak snaha chudší desítky co nejdřív dospět ke stejné životní úrovni jako v zemích staré Evropy brzděna neochotou některých zakladatelů Unie k přistoupení na pravidla spravedlivé ekonomické hry a tedy k vzájemnému vyrovnávání a sbližování jednotlivých národních ekonomik ve společném prostoru, jenž by byl méně řízen příkazy těch, co nám vládnou a více ponechán spontánnímu působení trhu, dospěla ke svému logickému vyústění. S rozumným východiskem zatím přišel pouze T. Blaire.
Právě v tom vidím naši novou šanci a onu pozitivní část poselství, které nám bruselský „krach“ adresuje.
Martin Mařák http://marakweb.wz.cz/
