Tragédie vládní bytové politiky

Marek Loužek

7/2005 51PRO

Zní to neuvěřitelně. úrokové sazby jsou nejnižší v historii a česká vláda stále vymýšlí stále nové a nové programy na „podporu bydlení". Přináší vládní bytová politika něco dobrého, nebo je jen populistickou vějičkou?

Ekonomické rubriky naplňují již několik měsíců rekordně nízké úrokové sazby. Sazby z hypoték spadly nad těsně nad čtyři procenta, což je příjemná zpráva pro všechny, kdo si pořizují bydlení na úvěr. Česká vláda však změnu na hypotéčních trzích ještě nepostřehla. Pohled do koncepce bytové politiky - schválené vládou v březnu 2005 - ukazuje, že vláda se nemíní vzdát dirigistického přístupu k bydlení.

Novomanželské půjčky jako za Husáka

Když někdejší ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek přišel s nápadem zavést novomanželské půjčky, připomínalo toto opatření vládní bytové politiky nápadně komunistické časy. Argument ministerstva, že má Česko málo bytů a je jich třeba stavět mnohem více, je přitom úplně mylný.

Podle mezinárodních statistik má dnes Česko 424 bytů na tisíc obyvatel, což je tolik, co mají USA. V počtu bytů na tisíc obyvatel nás předstihne Německo či Švýcarsko, za námi jsou například Velká Británie, Rakousko a Irsko. Česko tak z hlediska počtu bytů patří v Evropě k lepšímu průměru.

Nejlepší cestou ke zvýšení dostupnosti bydlení pro mladé rodiny nejsou novomanželské půjčky ani dotace k úvěrům, nýbrž dokončení deregulace nájmů. Bez deregulace nemá smysl o nedostatku bytů hovořit. Narovnání nájmů je zásadním předpokladem pro to, aby se byty uvolnily pro všechny, zejména ty, kdo nebydlí.

Novomanželské půjčky byly příkladem zbytečného programu hrazeného z daní českých občanů. Náklady na ně - 8-10 miliard korun ročně - byl zřejmě luxus i pro sociální demokraty. Proto vláda nakonec půjčky pozastavila s tím, že bude jen přispívat na úroky, nikoli lidem půjčovat celý úvěr.

Nekonečný seznam podpor
Nová koncepce bytové politiky vyvolává vážné pochybnosti. Množství programů na podporu bydlení je téměř nekonečný: podpora regenerace panelových sídlišť, podpora výstavby nájemních bytů na venkově, podpora oprav domovních olověných rozvodů, podpora výstavby technické infrastruktury související s bydlením atd. Koncepce je naplněna takovými výroky typu: „Trh sám o sobě neřeší naléhavé sociální problémy společnosti, vyžaduje promyšlenou a účelnou korekci vhodnými nástroji, aby nedocházelo k nadměrné polarizaci bohatství a bídy.“ Nebo: „Sociální stát je nástrojem zkvalitňování života lidí... je humanistickou institucí.“

Kdyby vláda myslela podporu rodinám skutečně vážně, musela by především snižovat rozpočtové schodky, které budou dnešní dvacátníci či třicátníci splácet i s úroky. Jenže místo toho vymýšlí stále nové a nové programy: zvýhodněné úvěry, úrokové dotace ke komerčním úvěrům, investiční dotace a dokonce i ručení. Rekordně nízké úroky přitom nabízejí originální a systémové řešení - úplné odbourání dotací na bydlení. Dotace k úrokům byly vymyšleny v době, kdy úroky činily 10-12 procent, tehdy měla čtyřprocentní dotace k úroku smysl. Dnes, kdy úroky z hypoték spadly na čtyři procenta, jsou státní dotace zbytečné.

Podpora poptávky (dotace na úroky k hypotéčním úvěrům, zvýhodněné úvěry apod.) má přitom paradoxní důsledek: koupěschopná poptávka zvyšuje ceny bytů, a tím dále znepřístupňuje bydlení pro nejširší vrstvy obyvatel.

Rozšíření regulace

Neuvěřitelné věci přináší návrh na deregulaci nájmů z pera nového ministra pro místní rozvoj Radko Martínka. Návrh oficiálně zamýšlí „narovnat vztahy mezi nájemci a majiteli“, a vyhnout se tak mezinárodní ostudě, která hrozila po rozsudku štrasburského soudu. Jenže realita je jiná.

Nájmy v bytech s regulovanými činžemi by se měly zvedat až do roku 2012, ročně by to mohlo být až o deset procent. Po dokončené deregulaci však budou existovat cenové mapy, které zabrání tomu, aby roční tržní nájemné převyšovalo pět procent z ceny nemovitosti. A to by dokonce platilo i pro byty, kde se nyní nájemné tvoří volně! Podobný dirigismus nemá v polistopadových dějinách obdoby. Regulace by tak nejen zůstala zakonzervována, ale dokonce by se rozšířila na všechny nájemní byty. Návrh opět ignoruje rozhodnutí českého Ústavního soudu, podle něhož je dosavadní regulace nájmů neústavní.
Plošný strop pro činže zavedli Němci po okupaci v roce 1939. Tento limit převzali komunisté a vydržel na stejné úrovni až do roku 1991. Ve svobodné společnosti není žádný důvod, aby stát reguloval ceny bydlení. To už může vláda rovnou zavést regulaci cen rohlíků, salámů a piva.