Antikrist z říše kapitalismu
Aleš Knapp
51 PRO
Třicáté výročí úmrtí krále rock and rollu Elvise Presleyho (1935-1977) si letos v srpnu připomněl snad celý svět. Pro laiky i odborníky neobyčejně poučnou a skvěle uspořádanou akcí je výstava „Rock´n´ Roll 39-59“, kterou je možné do 28. října navštívit v kulturním centru Fondation Cartier v Paříži.
Úkolem Nadace Cartier je podpora moderního umění. Její budova – spolu s budovou Institutu arabského světa a muzeem mimoevropských kultur Quai Branly - náleží mezi tři pařížské stavby významného francouzského architekta současnosti Jeana Nouvela. Od ruchu na frekventovaném bulváru Raspail je areál nadace oddělen s jednoduchou architektonickou nápaditostí: vysokou skleněnou stěnou. Tentokrát se za ní ocitáme v říši rock and rollové hudby.
Francouzský antiamerikanismus?
Nikoli!
V Nadaci Cartier jsou pořádány zejména výstavy současného výtvarného umění. Návštěvníka tudíž téma expozice možná překvapí. O to víc, když se po léta dočítáme notoricky opakované floskule o nevoli, již prý Francouzi chovají k americké kultuře. Zkreslené zvěsti o francouzském kulturním antiamerikanismu, podle všeho nejhlasitěji roztrubované nefrancouzskými odpůrci USA, jasně vyvrátili v poslední době ve svých knihách vydaných i česky hned tři francouzští autoři: Benoit Duteurtre v románu Cesta do Francie, Frédéric Beigbeder v próze Windows on the World tematizující francouzský pohled na teroristické útoky 11. září 2001, a filozof Bernard-Henri Lévy v několikasetstránkové reportáži z roční cesty po USA nazvané Americká závrať.
K tomu, že uspořádal výstavu o rock and rollu, nachází ředitel Nadace Cartier Alain Dominique Perrin první impuls už ve svém dětství. „Pamatuji si,“ říká v rozhovoru otištěném v katalogu, „jak jsme po druhé světové válce měli rádi Američany. Zůstává mi vzpomínka na americké vojáky, pamatuji si jejich auta, chuť prvních amerických žvýkaček i první americké džíny. Později jsem ale zjistil, že Amerika je dobrá a špatná zároveň. Zachránila sice Evropu před nacismem, ale současně byla puritánská, rasistická a reakční. Pamatuji si z televize na scénu, kdy jakýsi otec rodiny veřejně rozbíjí gramofonovou desku s rock and rollovou nahrávkou a křičí, že rock and roll musí zmizet ze světa. Byla to hudba považovaná za dílo ďáblovo, za peklo. Mnozí v ní viděli dekadenci, která umožňuje smíchání bílé a černé rasy.“
Juke-boxy i Cadillac
Záznam, jak starostlivý vychovatel dítek v USA hystericky vystoupil proti čemusi, co zřejmě považoval za zhoubu lidstva, lze na pařížské výstavě zhlédnout na vlastní oči. Jinak tu podnikáme opravdovou zvukově-vizuální cestu po dvou desetiletích vývoje hudebního žánru, který jak vidět zahýbal Amerikou i ostatním světem naprosto zásadně. Často se hovoří o „zlatých“ šedesátých letech, jejichž nedílnou součástí jsou Beatles, hippies, vykupitelský pacifismus, levicová studentská revolta v roce 1968 na Západě a tentýž rok ztroskotavší reformně komunistický pokus o „socialismus s lidskou tváří“ v Československu. Mýtus, nazývaný „golden sixties“, ovšem nynější výstava v Paříži vyvrací prostřednictvím bohatého materiálu, prezentovaného návštěvníkům s profesionální noblesou. Jako období skutečné revolty proti společenskému establishmentu tak zde před námi vystupují nikoli šedesátá léta, nýbrž dekáda předešlá – v katalogu je řeč o „golden fifties.
Hned po vstupu lze sledovat - podle chuti případně i vleže na podlaze na pohodlných matracích – projekci filmu Patricka Montgomeryho a Pamely Page z roku 1984 Rané dny rock´n´rollu. Zachyceny jsou v něm nejen výrazné postavy hudebníků – vedle Elvise Presleyho třeba Fats Domino či Jerry Lee Lewis a skandál vyvolaný jeho svatbou s třináctiletou sestřenicí. Ale film poukazuje i na tažení proti rock and rollové hudbě, na osud Little Richarda, jenž od hudby přešel ke studiu teologie a stal se pastorem. Zdokumentovány jsou rovněž rasistické výroky některých amerických kazatelů a politiků, podle kterých rock and rolloví hudebníci poskakují na způsob méněcenné negerské rasy a jsou ztělesněním komunismu.
Ve vitrínách kinosálu najdeme tři vystavené kytary – hráli na ně Elvis Presley, Buddy Holly a Carl Perlina. Pokračujeme do sálu s fotografiemi ze života Elvise Presleyho od Alfreda Wertheimera, z nichž většina je zveřejněna vůbec poprvé a některé obsahují silný erotický náboj. Neschází pravý, nefalšovaný kabriolet značky Cadillac, dobové rozhlasové přijímače a studiové mikrofony. Ve třech řadách nad sebou je umístěno devět juke-boxů, jejich design nejvíce připomíná průčelí chrámů a paláců. Hudbu si lze poslechnout i v nedostatečně větraném prostoru, dokonale imitujícím nahrávací studio ze čtyřicátých a padesátých let.
Konec v roce 1959
Byla kultura šedesátých let opravdovým protestem? Nebyla, chce se upřímně říct po návštěvě pařížské výstavy, neboť ta v souvislosti s rock and rollem kromě jiného upozorňuje na skutečně rebelského ducha, jehož ztělesněním ve filmech z let padesátých nebyl nikdo jiný než James Dean a Marlon Brando. Právě tehdy vzniká zcela nová, protestní kultura teenagerů, spojená s hudbou, které generace rodičů vesměs absolutně nerozuměla a odsuzovala ji. Kdo si s trochou škodolibosti leč správně uvědomuje, že hudba hvězdných kapel šedesátých let Beatles či Rolling Stones se ve srovnání s kulturou předchozí dekády přece jen jeví spíše jako neškodný kýč, s pochopením si v katalogu výstavy přečte vyjádření jejího organizátora. Ředitel nadace Alain Dominique Perrin je podle svých slov vlastně rád, že se mu tuto dávno zamýšlenou expozici o rock and rollu podařilo realizovat až s mnohaletým zpožděním. „Kdybych výstavu připravoval před dvaceti lety, určitě bych se nezastavil v roce 1959. Pokračoval bych dál, do let šedesátých a sedmdesátých, neboť je pravda, že v historii rocku existují významné skupiny jako například Rolling Stones. Nicméně rock and roll v jistém smyslu přece jen končí rokem 1959, poté, co Elvis odešel ze scény a nastoupil vojenskou službu…“
Průřez dvacetiletím 1939-1959 výstava dokumentuje po hudební i obrazové stránce s maximální důsledností a do detailů, které nesporně ocení rovněž odborníci. V druhém, nejrozsáhlejším oddíle expozice lze chronologicky sledovat zdroje a vývoj rock and rollu a podle zájmu též zapojit sluchátka do libovolného bodu „genealogického stromu“, zakresleného na obrovském panelu – a poslouchat: blues, gospel, country, rhythm and blues, boogie-woogie. Obrovská mapa geografie vývoje rock and rollu ve Spojených státech ukazuje působiště Duka Ellingtona ve Washingtonu, Mahalie Jacksonové v Louisianě či Bennyho Goodmana v Chicagu. Kráčíme tu po cestě, jež vedla ke vzájemnému prolnutí černošské a bělošské hudby, o které v roce 1951 bílý diskjockey Alan Freed poprvé hovořil v rozhlase jako o „rock´n´rollu“. Chce se říct, že nikoli politikové, nýbrž hudba se postarala o konečné odbourání rasové segregace, a výstava s obdivuhodnou důsledností sleduje spolu s hudbou i politické události včetně těch, které se odehrály na komunistickém Východě: vypuštění sovětského Sputnika do vesmíru, či to, že Nikita Sergejevič Chruščov se stává předsedou Rady ministrů SSSR v době, kdy Elvis Presley rukuje na vojnu.
Třídní nepřítel za humny
Pobavit může způsob, jakým o Elvisovi hovořili jeho odpůrci na Západě i na komunistickém Východě. Bavoráčtí zemští poslanci v Mnichově například v roce 1977 shledali, že legendární song In the Ghetto se nachází v „nebezpečné blízkosti ideologie teroristických band a levicových extremistů“. A už o víc než dvacet roků dříve se do zpěváka pustil jinak vcelku seriózní západoněmecký časopis Der Spiegel: Elvis prý užívá „gesta talentované striptérky“, jeho výraz má ovšem „rysy muže, který se probouzí v půl páté ráno po vydatné chlastačce“. Noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung označily Elvisovo vystupování za „ordinérní“ a „pochybně bezduché“ a přemoudřele kázaly, že „na emoce, které po Elvisově úmrtí vypukly v Americe a Anglii, bude kulturní člověk pohlížet s údivem“. Což se ostatně příliš neliší od vyjádření českých Hospodářských novin, které u příležitosti letošního výročí nedokázaly zprostředkovat čtenářům o mnoho víc než slova „Elvis-superstar“ a to, že „svět propadl elvisovskému šílenství“.
Listu New York Times se sice nelíbily Elvisovy „nevkusné striptýzové manýry“, zápis do sbírky novinářských kuriozit si však přece jen zaslouží hlavně výplody fantazie žurnalistických představitelů socialistického tábora. Moskovskij Komsomolec v souvislosti s Elvisem konstatoval, že „jazz je prvním krokem ke zpustlosti a zločinu“. Doslova chaos ale propukl v socialistickém táboře ve chvíli, kdy se antikrist z pekelné říše kapitalismu jménem Elvis Presley objevuje téměř na dohled, odvelen v uniformě americké armády na cvičení do Grafenwöhru nedaleko česko-německé hranice. Východoněmecký list Junge Welt – podobně jako svého času pobouřený americký otec ničící Elvisovy desky - hovořil o „orgiích, jimiž se podařilo vyrvat mladé lidi z rodičovské výchovy“. Kulturní časopis Der Sonntag pak svou argumentaci rozšířil do oblasti vojensko-strategické a konstatoval: „Elvis je členem speciální jednotky, jejímž úkolem je totální zezvířečtění člověka. Lidský materiál se zde stává zvířetem tak, že jeho výcvik jako válečníka je zdokonalován svíjením se, poskakováním a vydáváním přírodních zvuků. V jednotce, která provádí své válečné operace za pomoci kočičího mňoukání, žabího kvákání a vlčího vytí, se nyní úpícímu šakalovi Elvisi Presleymu otevírá nečekaná vojenská kariéra.“
I podobné perličky se dozví návštěvník pařížské výstavy. A na adresu Nadace Cartier budiž řečeno s pochvalou, že kromě normálního vstupného 7,50 eur poskytuje i vstup o celá dvě eura zlevněný pro studenty, seniory, mladé lidi do 25 let a – nezaměstnané. Tomu se říká demokratizace kultury!
Aleš Knapp
publicista, literární kritik