Claude Tresmontant: CO JE VELIKONOČNÍ VZKŘÍŠENÍ?
Josef Mlejnek
Před časem jsem na Virtually publikoval ukázky z díla francouzského filozofa, teologa a biblisty Clauda Tresmontanta (1925-1997) Otázky naší doby, které jsem přeložil a které vyšlo v roce 2005 v nakladatelství Barrister a Principal v Brně. Tresmontant měl veliký a vzácný dar vysvětlovat obtížné filozofické otázky velice srozumitelným jazykem. O tom se můžou přesvědčit i čeští čtenáři, dostane-li se jim do rukou některá z půltuctu jeho u nás přeložených knih, počínaje studiemi Bible a antická tradice (česky 1970) a konče díly jako Výklad učení rabiho Ješuy z Nazaretu (česky 1996) nebo Hebrejský Kristus (česky 2004), kterými předběhl svou dobu o desítky let. Do výboru textů z Tresmontantova „filozofického slovníku“ pro Virtually jsem v roce 2006 zapomněl zařadit jeho výklad Kristova vzkříšení, zmrtvýchvstání. Činím tak dodatečně na prahu letošních Velikonoc.
Josef Mlejnek
Francouzské slovo réssurection je, jak tomu je u většiny teologických pojmů, prostý kalk latinského ressurectio. Jde o překlad řeckého anastasis. V klasické, předkřesťanské řečtině slovo anastasis znamená činnost zdvihání, zvednutí se po spánku, zvednutí se po pádu. Souvisí s řeckým slovesem anistémi, jež překládá hebrejské kum, zdvihnout se, vstát. Talita kumi znamená: Dívenko, vstaň! (viz Marek 5,41).
Některé texty z posledních století před počátkem křesťanské epochy prozrazují, že se v určitých směrech či uskupeních judaismu utváří a rozvíjí jedna představa: mrtví uložení nyní v hrobech na konci času vstanou. Tato představa je běžně spojována s farizejským směrem, a to zcela oprávněně. Saduceové, kteří představovali jiný směr či uskupení a kteří měli své stoupence z velké části v nejvyšší kněžské kastě či třídě, představu svých bratří z farizejského hnutí nebo uskupení patrně odmítali a potírali. Co saduceové odmítali a kritizovali? Byla to myšlenka, že mrtví budou žít v trvání, jež má nastat, olam ha-bá, jak říkají teologové? Nebo to byla představa jejich teologických kolegů z farizejské strany? Neboť tato představa patrně vede k myšlence či přinejmenším k představě fyzického, tělesného vstání (z mrtvých). Mrtví jsou uloženi v hrobech, povstanou, hebrejsky kum, a proto budou stejně tělesní, jako byli před svou smrtí.
Jaký byl v této věci skutečný názor saducejských vzdělanců? Ať už tomu bylo v tomto, pokud je mi známo, dosud neobjasněném bodě jakkoliv, můžeme sledovat diskusi mezi galilejským rabim Ješuou ha-nocri (což nelze překládat jako Nazaretský, byl by to jen další nesmysl navíc) a teologickými vzdělanci příslušejícími k saducejské straně či uskupení. S touto diskusí nás seznamuje Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium, ne však evangelium Janovo. V této diskusi podrobuje galilejský rabi kritice představu, podle níž by po vzkříšení mělo být vše stejné jako před ním. Vysvětluje a učí, že po vzkříšení, to je po vstání z mrtvých, se muži a ženy nebudu vdávat jako předtím. A to proto, že se změní pořádek, chod věcí. Přejdeme od biologického pořádku, který známe dnes a v tuto chvíli, k řádu nebo chodu věcí novému. Na druhé straně galilejský rabi výslovně tvrdí, že Abrahámův, Izákův a Jákobův Bůh je Bohem živých a ne mrtvých. Z toho vyplývá, že Abrahám, Izák a Jákob jsou aktuálně, dnes, v tuto chvíli, živí. V důsledku toho fyzická, empirická smrt neznamená ukončení nebo konec existence. Fyzická, empirická smrt není totožná se zničením bytosti nebo osoby. Právě před svou smrtí, a to jen několik vteřin před ní, řekl galilejský rabi ukřižovanému vedle sebe: Ještě dnes budeš se mnou v ráji. To jasně znamená, že on, galilejský rabi, který promlouvá, bude živý, dokonce ještě dnes, po své smrti, živý, a to způsobem, který je pro nás, kdo žijeme zde na této planetě, empiricky neuchopitelný. A že podobně bude živý i jeho společník. Zdá se tedy, že galilejský rabi kritizuje nebo přinejmenším modifikuje teologickou představu skupiny farizejských vzdělanců. Tedy těch, kdo si mysleli - rozumíme-li jim správně na základě textů, které máme k dispozici z doby před naší epochou -, že mrtví povstanou na konci času. Galilejský rabi na kříži výslovně učí, že ten, kdo dnes zemře a je způsobilý přijmout věčný život, vstoupí výslovně ještě dnes do referenčního systému věčného života.
Galilejský rabi byl v pátek večer, ve večer příprav na svátek následujícího dne, uložen do zcela nového hrobu Josefem z Arimathie a Nikodémem, vzdělancem, který příslušel ke skupině farizejských teologů a který ho několik let předtím navštívil v noci a diskutoval s ním o jedné teologické otázce. Galilejský rabi mu vysvětloval, že je nutné narodit se znovu, abychom mohli vstoupit do ekonomie nového Stvoření, do života, jenž je životem samotného Boha. Josef a Nikodém zavinuli mrtvého rabiho do sadinu, to je do velkého lněného plátna nebo lněného šatu. Použité slovo othonia je jedním z možných překladů hebrejského slova sadin, jež je v jiných textech také přeloženo řeckým slovem sindon. Sindon a othonia jsou tedy dva překlady téhož hebrejského slova.
Mrtvý rabi byl narychlo pohřben do zcela nového hrobu, který se nacházel v zahradě poblíž místa, kde byl galilejský rabi ukřižován římskými vojáky. Narychlo byl pohřben proto, že už nebyl čas nezbytný pro rituální pohřbení, neboť večer začínal šabat a svátek.
V den, který následoval po šabatu, brzy ráno, když byla ještě tma, přišly ke hrobu ženy, aby rabiho rituálně pohřbily. Zjistily, že těžký kámen, který uzavíral vchod do hrobu, byl odvalen. Běžely o tom zpravit Šimona, jemuž rabi přezdíval Kefa neboli Skála, a ještě jiného žáka, který nechtěl prozradit své jméno ve chvíli, kdy byla psána jeho kniha, ani ve chvíli, kdy byla překládána z hebrejštiny do řečtiny. Proč nechtěl prozradit své jméno? Z velice prostého důvodu: ve chvíli, kdy se jeho kniha překládala z hebrejštiny do řečtiny, nacházel se stejně jako mnoho dalších ve smrtelném nebezpečí. Jako například Stéphanos, Štěpán, který byl v roce 36 ukamenován, nebo jako Jakub, syn Zebedeův, který byl sťat na příkaz krále Heroda Agrippy I., dědice království Heroda Velikého, nepochybně v roce 44, nebo ještě jiný Jakub, bratr Páně, popravený v roce 62, svržený z hradeb Chrámu a dobitý valchářským kyjem.
Petr a onen jiný žák běželi společně ke hrobu. Ten druhý běžel rychleji a byl u hrobu první, přesto však do něj nevstoupil. Po něm přiběhl Petr. Prohlíží si a zkoumá sadin, který tam leží, a přemýšlí. Prohlíží si a zkoumá rovněž kus plátna, v řečtině nazývaný sudarion, tj. dostatečně veliký kus plátna sloužící k osušení obličeje, pokud byl na něm pot (latinsky sudarium), který připomínal to, čemu se dnes říká šátek na krk nebo větší kapesník. Toto plátno bylo na hlavě mrtvého rabiho. Je tomu možno rozumět tak, že bylo položené na jeho tváři? Nebo spíše na jeho lebce? Nebo bylo obtočeno kolem hlavy, aby ústa mrtvého zůstala zavřená? Zde dosud učení exegeti váhají, neboť se nabízí více výkladů.
Ať už je tomu v tomto ohledu jakkoliv, autor čtvrtého evangelia nám říká, že toto plátno, v řečtině nazývané sudarion, jež bylo na hlavě mrtvého rabiho, nebylo položeno nebo odloženo vedle sadinu, velkého lněného plátna nebo šatu, ale leželo svinuto stranou. Lze to přeložit v tom smyslu, že zůstalo svinuto tak, jak bylo ve chvíli, kdy drželo spodní čelist zemřelého? Je to možné.
V tuto chvíli onen druhý rabiho žák, jenž nechce prozradit své jméno a jenž přiběhl jako první, rovněž vchází do hrobu.
Vstupuje dovnitř, prohlíží si hrob a je si jistý tím, že je to pravda. Co to má být? - Skutečnost, že Pán vstal z mrtvých.
Je nutné se mít na pozoru, abychom řecké slovo episteusen nepřekládali jako uvěřil, že... Zcela jednoduše proto, že sloveso věřit ve francouzštině (croire) vyjadřuje slabé a mdlé přitakání. Zde použité řecké slovo, časté ve čtvrtém evangeliu, překládá hebrejský kořen, který vyjadřuje a označuje objektivní jistotu tváří v tvář pravdě. Abychom se nedopustili zrady na textu, je třeba jej přeložit: byl jistý pravdou toho…
Autor čtvrtého evangelia dodává: Skutečně, neznali Písmo (svaté Písmo), které přece učí, že on, král pomazaný Bohem, vstane z mrtvých.
Autor čtvrtého evangelia proto výslovně učí, že Petr a on byli jisti skutečností Vzkříšení na základě toho, co ve zmíněném okamžiku viděli; ne na základě textů proroků a žalmů, které učí, že Boží Svatý nedozná porušení.
Co tedy oba spatřili a co je přivedlo k jistotě skutečností Vzkříšení? Co v nich, dokonce ještě před tím, než spatřili svého vzkříšeného Pána na vlastní oči, tuto jistotu způsobilo?
Otázka zůstává otevřená a každý o ní může přemýšlet. Byla to jednoduše plátna, sadin a sudarion, co jim poskytlo důvod k myšlence, že jejich Pán, který v pátek navečer zemřel, dnes vstal z mrtvých? Způsobilo v nich tuto jistotu pouhé odložení pláten? Jak postupovali při svém uvažování? Co spatřili a jak uvažovali, aby dospěli ke svému jistému závěru? Viděli něco, o čem se text nezmiňuje? Tato hypotéza není zcela vyloučena. Jisté je, že sadin a sudarion obsahovaly něco, co jim poskytlo důkaz a přivedlo je k jistotě.
Prohlédneme-li, jak jsem to i já sám učinil, průsvitnou fotografickou blánu Turínského plátna proti světlu, potom nad levým obočím, v jedné ze dvou možných poloh, zřetelně čteme hebrejská písmena jod, šín a ájin, hebrejské jméno Ješua, přeložené do řečtiny jako Iésús a do latiny jako Jesus. Obrátíme-li blánu, čteme nad pravým obočím táž písmena v obráceném sledu, tj. zprava doleva: ajin, šín, jod.
S ohledem na sklon písmen je třeba zjistit, byla-li napsána zprava doleva nebo zleva doprava. Psal tato písmena hebrejský písař? Nebo je napsal pohan, který se naučil číst a psát hebrejská písmena a zmíněné tři litery vepsal - na co je vepsal, to nevíme - a psal je přitom zleva doprava?
***
Co znamená vzkříšení z filozofického hlediska, z hlediska obecné teorie skutečnosti, z hlediska našeho obecného vidění světa?
Skutečnost Vzkříšení byla prokázána a potvrzena osobními zjeveními se galilejského rabiho svým žákům, mezi nimi také farizejskému rabínovi Šaulovi, kterému říkáme Pavel. Znamená to, že stvoření neskončilo stvořením vesmíru, ani stvořením živých jsoucen a myslících bytostí, ale že existuje ještě další, budoucí perspektiva.
U tohoto bodu se na chvíli zastavíme, neboť je s ním spojena řada obtíží.
Je nutné prozkoumat dvě věci. První se týká otázky faktu, otázky existence: Je skutečnost Kristova vzkříšení dostatečně prokázaná? Druhá otázka je týká dosahu a významu tohoto faktu, jaký má právě pro obecnou teorii skutečnosti.
Pokud jde o první otázku, můžeme se odvolat na to, co píše Pavel ve svém prvním dopise mladému křesťanskému společenství v Korintu, napsaném nepochybně mezi roky 54 a 57. Kristus se zjevil Kefovi (tj. Petrovi), potom Dvanácti. Později se zjevil pěti stům bratřím naráz. Většina z nich je dosud naživu. Někteří zemřeli. Potom se zjevil Jakubovi (tomu, kterého staré dokumenty nazývají bratrem Páně a který byl až do své popravy v roce 62 biskupem Jeruzaléma); potom se ukázal všem apoštolům. A nakonec se jako poslednímu ze všech zjevil také mně, píše Pavel.
Je pravda, že ona první generace byla na smrt pronásledována nejprve vlastními bratry, potom, od srpna roku 64, římskými císaři (požár Říma v roce 64), neboť muži a ženy první generace byli přesvědčeni, že viděli Pána živého. V knize Apoštolských skutků, v Apokalypse napsané v letech 40 - 60, nacházíme ohlasy oněch prvních strašlivých pronásledování. Nejsou v nich ještě ohlasy pronásledování od římských císařů v čele s Neronem počínaje roky 64 a 65, neboť byly napsány dříve. Nade vší pochybnost je však jisté, že nikdo neumírá jako hořící pochodeň v Neronových zahradách, aby vydal svědectví iluzi, nebo proto, že by byl podvodník. Skutečnost, že ona první generace, která spatřila Pána vzkříšeného, byla pronásledována až na smrt, je pro naši analýzu uskutečňovanou dnes, na konci 20. století, velice důležitá. Vzhledem k pronásledování si můžeme být jisti jedním - že nelhali a nevymýšleli si. V jejich případě nešlo o podvodníky.
Zbývá ještě otázka, jaký význam a dosah má fakt zmrtvýchvstání pro obecnou teorii skutečnosti. Laplace ve svém Filozofickém eseji o pravděpodobnosti vydaném v roce 1814 napsal: "Rozum, který by v daném okamžiku poznal všechny síly, jež hýbou přírodou, a vzájemnou polohu všech jsoucen, jež ji tvoří, a kdyby kromě toho byl dostatečně mohutný na to, aby mohl tyto danosti podrobit analýze, zahrnul by v jedné a téže formuli pohyby těch největších těles vesmíru i pohyby toho nejlehčího z atomů. Nic by pro takový rozum nebylo nejisté a budoucnost by měl stejně jako minulost před očima." Tato slavná formulace poskytla základ a východisko pro to, čemu se v 19. století říkalo determinismus. Laplaceova formulace vychází z vidění světa typického pro začátek 19. století. Vesmír byl v něm přirovnáván k velikému stroji. Znáte-li minulost stroje, potom znáte i jeho budoucnost prostě proto, že stroj nemá žádné dějiny. Jeho budoucnost je identická s jeho minulostí - s výjimkou nenapravitelného a nezvratného opotřebování. Přesně v roce 1824 mladý teoretik Nicolas-Léonard Sadi Carnot (1796-1832) vydal své dílo Reflexe o hybné mohutnosti ohně, kterým se vědeckému myšlení otevírají nové perspektivy, týkající se nezvratnosti fyzikálních jevů. V roce 1809 vydal Lamarck Zoologickou filozofii. Od tohoto okamžiku se před námi celá objektivní skutečnost odhaluje jak něco, co je ve stavu geneze. Objev přírodních dějin živých druhů, odhalení dějin utváření toho, co fyzikové nazývají hmotou, a počínaje rokem 1927 a lety následujícími přichází objev dějin vesmíru samotného. Postavíte-li Laplaceova čertíka vymyšleného v roce 1814 na jakékoliv místo dějin přírody a vesmíru a budete-li s týmž Laplacem předpokládat, že je mu dokonale a vyčerpávajícím způsobem známa veškerá minulost vesmíru, nebude přesto tento čertík schopen předvídat a předpovídat budoucnost vesmíru. Důvod je prostý - budoucnost vesmíru není nijak obsažena v jeho minulosti, protože budoucnost vesmíru v každém okamžiku jeho dějin nebo jeho rozvoje stanoví ve vztahu k jeho minulosti něco zásadně nového, co se nedá žádným myslitelným způsobem předvídat. Proto nelze ani předpovídat budoucnost vesmíru na základě toho, co známe o jeho minulosti. Laplaceova formulace, na níž byl postaven determinismus 19. století, se zhroutila. Nezůstal z ní kámen na kameni.
V analýze můžeme jít ještě dále. Co kdybychom se Laplaceova čertíka, o němž i nadále můžeme předpokládat, že je rozumnou bytostí, jež dokonale a vyčerpávajícím způsobem zná veškerou minulost vesmíru, zeptali před nějakými devatenácti miliardami let: Myslíte si, že z této kvantové a vyzařující energie vzejdou jednou v budoucnosti fyzikální složeniny jako atomy a molekuly? Je důvod k vážným obavám, že by se Laplaceův démonek "zasekl" na svém domněle vyčerpávajícím poznání vesmíru a že by prohlásil: Ne, to je nemožné! - Proč nemožné? Nemožné totiž ve jménu skryté a falešné zásady, že budoucnost má být identická s minulostí. Dnes si můžeme potvrdit, že tato zásada je falešná, neboť známe dějiny vesmíru v trvání osmnácti či dvaceti miliard let, a v těchto dlouhých dějinách nebyla budoucnost vesmíru nikdy identická s jeho minulostí. Budoucnost vesmíru byla vždy bohatší než jeho minulost. Avšak skrytý předpoklad vynálezce malého démonka byl takovýto: Vesmír je věčný a mechanický systém, v němž není nic nového, a proto v případě, že dokonale známe minulost vesmíru, můžeme z ní dedukovat jeho budoucnost.
Můžeme nyní opět vzít Laplaceova malého démonka a posunout ho v dějinách vesmíru a přírody do doby zhruba před třemi a půl miliardami let, kdy se právě začaly objevovat první živé organismy, jež tvořila jedna buňka. Nezbývalo by mu než potvrdit fakt, který nepředvídal a ani nemohl předvídat a jehož případnou možnost předtím popíral. Zeptejme se ho nyní: Myslíte si, že by v budoucnu se mohla objevit bytost vybavená stovkami miliard různých specializovaných buněk a schopná myslet podobně jako vy a komponovat hudbu? - Bude-li se držet svého poznání minulosti vesmíru, která nic podobného neobsahuje, bude znovu namístě obava, že Laplaceův démonek odpoví ještě jednou: Ne, to je nemožné! Minulost vesmíru nic takového neobsahuje, a proto není nic takového možné ani v budoucnu!
Zeptejme se nyní Laplaceova ďáblíka, jinými slovy samotného Laplacea: Myslíte si, že Vzkříšení Krista je možné? Na základě stále téže zásady vám odpoví: Ne, to je nemožné. Nikdo nic takového v minulosti neviděl, žádná inovace podobného typu není možná.
Existuje určitý druh racionalismu, který uvažuje na základě této skryté zásady: Budoucnost vesmíru je identická s jeho minulostí. Nic nového se ve vesmíru nemůže objevit. - Tento racionalismus není věrný zkušenosti, neboť zkušenost, dějiny vesmíru a přírody, nás naopak učí, že v dějinách vesmíru je od počátku po naši současnost vše neustále nové. A jestliže nám fakt vzkříšení umožnil odhalit a dal poznat něco, co se týká budoucnosti celého stvoření, nemůžeme proti tomuto faktu nic namítat ve jménu našeho poznání minulosti vesmíru a přírody. Vzkříšení Krista znamená anticipaci. Nemáme žádné právo ani důvod ve jménu minulosti stvoření odmítat anticipaci budoucího.
Josef Mlejnek