Ruský boršč z českých oper
Naďa Johanová, Aleš Knapp
V minulé sezoně si program opery v Paříži zasloužil chválu. Nynější Prodaná nevěsta a Příhody lišky Bystroušky nepotěší. V „Prodance“ nadchly výkony pěvců a dirigenta Jiřího Bělohlávka, nad „Liškou“ zůstává rozum stát. Proč?
Ředitel pařížské opery Gérard Mortier nazval letošní sezonu „sezonou lyrickou“. Začala pohostinským uvedením Čajkovského Evžena Oněgina čili „lyrických scén“ . Pak přišly na řadu – a je třeba se ptát, proč – Liška Bystrouška a Prodaná nevěsta. Smetanův a Janáčkův kus má být podle divadelního bulletinu objevováním „slovanského kontinentu“. Přitom ovšem víme, což zdůraznil v rozhovoru dirigent Jiří Bělohlávek, že Smetanova hudební dikce se opírala v nemalé míře o jazyk germánský, němčinu, a v Prodané nevěstě je právě proto na některých místech dokonce s češtinou v rozporu.
Liška leninistka
Zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii Jan Šmíd informoval, že premiéru inscenace Prodané nevěsty zhlédl i Milan Kundera, který se prý jakési francouzské novinářce svěřil, že se mu představení „moc líbilo“. Šmídovu prapodivně formulovanému, z druhé ruky převzatému, tedy dvakrát přefiltrovanému sdělení lze těžko uvěřit.
Známe-li Kunderův esej Nejnostalgičtější ze všech oper – i tentokrát je součástí tištěného programu - víme, že ani pařížská inscenace Lišky Bystroušky se Kunderovi líbit nemohla. Už jen z toho důvodu, že jde zcela proti duchu tohoto Janáčkova díla. Milan Kundera umisťuje Janáčka mezi umělce bytostně středoevropského charakteru, Janáček podle něho patří „k antiromantikům Střední Evropy“. Už tím se jeho zařazení do „lyrické sezony“ pařížské opery stává problematické.
V budově Opéra de la Bastille se díla chopil francouzský režisér André Engel. Tentýž divadelník stejným způsobem inscenoval Bystroušku v roce 2000 v Lyonu a v pařížském Divadle Champs Élysées. Kritikové byli už tehdy z představení rozpačití a zkušený ředitel Gérard Mortier si mohl a měl být vědom, s kým má v režisérovi tu čest. Jako naprostý výsměch umění působí, když režisér - podle vlastních slov v divadelním bulletinu – chce pojímat Bystroušku v „neomarxistických“ souvislostech, v souvislostech „třídního boje“, kdy v lišce vidí ztělesnění komunistického vůdce Lenina, který prý bohatým bral a chudým dával. V deníku MFDnes, který se představení krátce věnoval, recenzentka Věra Drápelová českému čtenářstvu ale neprozradila, odkud vítr vane. Prozradil se však režisér Engel sám: „Janáčkův český původ, prostor Východu elektrifikovaný Sovětským svazem, to vše mou inscenaci jednoznačně ovlivnilo,“ prohlašuje režisér nestydatě v rozhovoru pro divadelní bulletin, jako by snad Lenin prováděl elektrifikaci nejenom v zaostalém sovětském Rusku, nýbrž i v průmyslově rozvinutém Československu. Dalším vrcholem režisérovy nepokrytě záměrné dezinterpretace Janáčkova středoevropanství je, když se na scéně učitel opíjí ruským národním nápojem vodkou, padá z kola a bez jakékoli poezie, jíž má být tato scéna prosycena, vyznává lásku slunečnici. Přepjatá teatrálnost do Janáčkovy Lišky Bystroušky nepatří. Zřeknout se dramatičnosti děje a dějovou zápletku upozadit bylo totiž Janáčkovým záměrem. Hlavní roli v této opeře hraje hudba – to vše evokuje slova právem rozzlobeného Milana Kundery: leckdo bohužel neví, že Liška Bystrouška je především operou o stárnutí. Ve svazku esejů nazvaném Můj Janáček Kundera píše, že Janáček o stárnutí mluví jako hudebník: hudební podstatou stáří, vyjádřitelnou pouze hudbou, je nekonečná nostalgie po čase, který tu už není.
Prezentace Janáčkovy české opery na ruský způsob nespočívá jen v režisérově posedlosti padělat historii prostřednictvím „sovětské elektrifikace“ české opery. V pařížské Lišce Bystroušce nechybí vedle vodky ani zima, vpadnuvší náhle do operního dění. Režisérovi se prý nelíbilo, že Janáček neumístil děj žádné ze svých oper do zimního prostředí. Proto teď v jednu chvíli v Lišce Bystroušce mrzne až praští, jako v Rusku. K tomu se v této scéně na sněhu kdovíproč přemnožují zrzavé lištičky. Dílo zkázy pak režisér dokonal v závěru, kdy Revírníka při jeho filozofické zpovědi o běhu života prezentuje jako šílence s Oféliiným věncem na hlavě. Inscenace Příhod Lišky Bystroušky v Opéra de la Bastille v režii André Engela zkreslila Janáčkovo dílo natolik, že stín mezinárodní ostudy tentokrát padá i na slavný operní dům v Paříži.
Vedle průměrných pěveckých a v případě Revírníka, Faráře a Učitele podprůměrných hereckých výkonů naopak zazářila v roli Lišáka vynikající mezzosopranistka původem z Česka Hannah-Ester Minutillo, jediná česká reminiscence tohoto rusky zpackaného představení.
Únos Prodanky na Východ
Ve staré budově pařížské opery, Paláci Garnier, se belgický režisér Gilbert Deflo a scénograf Wiliam Orlandi pokusili namíchat z Prodané nevěsty tentýž ruský boršč jako inscenátoři Lišky Bystroušky. Jako „oslí most“ směrem do Ruska jim měla sloužit cirkusová scéna pokrývající závěrečné jednání - sovětská estetika se vyznačuje tím, že mezi uměleckými druhy řadí co do významu cirkus před hudbu, literaturu i divadlo. „Cirk“ , jak praví Jurij Borev ve své učebnici estetiky z doby vlády Michaila Gorbačova , „není pouhé rekordmanství, nýbrž je to dokonalý obraz čili ikona člověka.“ Podle ruské estetiky „cirkus odkrývá všechny možnosti člověka ovládat své vlastní tělo, své smysly, a v neposlední řadě odkrývá i neomezené možnosti člověka ovládat celý svět.“ Ruská estetika nechápe cirkus jako zábavu, nýbrž především jako příkladnou drezuru zvířat i lidí.
Od počátku jsou v pařížské inscenaci Prodané nevěsty na scéně přítomny pouťové atrakce v megalomanské, zcela nečeské podobě ošklivé horské dráhy a ještě ošklivějšího obřího ruského kola. Kulisy rudofialových domů připomínají zbohatlické rezidence. Belgický choreograf s ruskými kořeny Micha van Hoeck, který v Prodané nevěstě pečlivě nastudoval všechny tři tance, do české polky nacpal kozáček.
Dirigent Jiří Bělohlávek ovšem definitivnímu únosu Prodané nevěsty směrem na Východ naštěstí zabránil. Nechal vyniknout právě Smetanovu příslušnost k wagnerovské tradici. I podprůměrný sluchař zaregistroval, jak skvěle je Smetanova partitura prosycena příznačnými motivy, o nichž se hovořívá hlavně v souvislosti s Wagnerem. Německé sopranistce Christiane Oelze nezněl v roli Mařenky hlas mladodramaticky, jak jsme zvyklí, nýbrž ve stylu wagnerových dramatických sopránových postav. Po předloňské vydařené inscenaci v německém Kielu, kde byl Vašek pojat jako filozofická „kafkovská“ postava stojící v opozici proti společnosti, působí pařížský Vašek žel jako klišé zakomplexovaného pitomečka. Skvělý výkon podal v úloze Jeníka český tenorista Aleš Briscein. Silným zážitkem pro všechny, pro něž je role Kecala spojena se sametovým, příliš mírumilovným hlasem Eduarda Hakena, je výkon německého basisty Franze Hawlaty. Agresivně pohostinný dohazovač, jemuž hluboké tóny zaznívají jako ze samotného pekla, přijíždí v napulírovaném kabrioletu. Jako na slovo vzatý podvodník ohání se tu Kecal vojensko-právnickými řečmi o smlouvách, rozkazuje, že všichni mají být se smlouvou spokojeni. Českému divákovi tak prozradí, kam se po listopadu 1989 poděli všichni ti lampasáci a kdeže naši bývalí vojenští soudci jsou. Věci neznalý francouzský divák ale odejde naopak jen s krásným dojmem z jedné - v uvozovkách - „slovanské“ opery s ruským kolem na jevišti.
Hodí se proto připomenout dodnes aktuální stať Milana Kundery Tragédie střední Evropy, v níž autor cituje varování, které už v roce 1844 vyslovil Karel Havlíček Borovský: „Rusové etiketují rádi vše ruské jako slovanské, takže později může být etiketováno vše slovanské jako ruské.“
Zda tu zkušený ředitel pařížské opery Gérard Mortier něco zanedbal, je služebníkem politiků a dopřává sluchu neodbytným našeptávačům, o tom nám brzy bude vyprávět sám.
Publikováno 51PRO 11/2008
Text vychází na Virtually v autorizované a rozšířené podobě.
Naďa Johanová
Aleš Knapp
publicista, literární kritik