Lesk a bída antidiskriminačního zákona
Luboš Zálom
Během několika příštích dnů má být v poslanecké sněmovně znovu projednáván Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, zkráceně antidiskriminační zákon. Poslanci, tedy alespoň ti nesvobodomyslní, se budou pokoušet přehlasovat veto Senátu. Ke přijetí tohoto zákona tlačí Českou republiku nařízení Evropské unie. Zákon měl být přijat už ke dni našeho vstupu, a vláda se tedy horečně snaží dohonit, co se dá. V případě, že by Česká republika neměla ve své legislativě žádný zákon upravující rovné zacházení a ochranu před diskriminací, může se obávat sankcí, kterými už před nedávnou dobou pohrozil evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vladimír Špidla.
Zákon má podle předkladatelů zamezit diskriminaci z důvodů rasového původu, sexuální orientace, pohlaví, politického přesvědčení, zdravotních, atd. Pokud bychom se zeptali na ulici náhodných kolemjdoucích, zda pokládají diskriminaci za pozitivní nebo negativní, dá se očekávat, že naprostá většina se k tomuto problému bude stavět odmítavě. Na otázku, zda je antidiskriminační zákon užitečný a potřebný, nepochybně převážná část dotázaných odpoví kladně. Jen málokdo si uvědomuje, jak pojem diskriminace chápat, a jaké důsledky plynou ze snahy ji zákonem omezovat a regulovat. Jen málokdo vidí souvislost mezi svobodou jednotlivce a politikou rovnosti, která už v moderní společnosti zapustila kořeny velmi hluboko.
Negativní význam pojmu diskriminace nemůže a nesmí zahrnovat soukromé vztahy. Nemůže zahrnovat konflikt mezi zaměstnavatelem a uchazečem o práci, mezi šéfem a jeho podřízenou, mezi majitelem domu a příslušníkem problémové menšiny majícím zájem o pronájem bytu. Obhájci antidiskriminační politiky předpokládají, že lidé mají na určité věci (práci, vzdělání, bydlení) právo, a v tomto právu jsou si všichni rovni. To je naprosto falešný pohled na problém diskriminace. Ta má totiž fungovat jen jako ústavní princip, tedy jako ustanovení toho, jak se má stát chovat ke svým občanům. Lidé si mohou a musejí být rovni jedině ve vztahu ke svému státu. Ten nesmí nikoho vyloučit ze služeb, které poskytuje. Nikdo nesmí být na základě rasy, národnosti nebo pohlaví vyloučen například z možnosti, aby jeho spor byl projednáván před řádným soudem. Jakmile však tento jistě správný antidiskriminační princip vztáhneme i na soukromé vztahy mezi jednotlivci, znamená to popření jejich individuálních práv.
Antidiskriminační politika v podstatě jednotlivci zakazuje hodnotit a posuzovat podle vlastních hodnotových měřítek. Zabraňuje mu směřovat svou činnost určitým směrem, k cíli, který si stanovil. Paralyzuje svobodné rozhodování. Pokud majitel firmy hledá zaměstnance, a ví, že z nějakého racionálního důvodu potřebuje ve svém týmu muže, antidiskriminační zákon mu zabraňuje poptávat se na trhu práce podle zvolených požadavků – nesmí dát najevo, že hledá konkrétně muže. Stejně tak nesmí tuto skutečnost zdůraznit u přijímacího pohovoru. A běda mu, když si ze zástupu uchazečů a uchazeček vybere určitého muže a některá z uchazeček se bude pokládat tímto výsledkem výběru za poškozenou. Stejná situace může nastat i v opačném případě, kdy podnikatelka, přesvědčená feministka, bude chtít zaměstnat pouze ženu – zákon jí výběr podle tohoto kritéria zakazuje. A tak můžeme pokračovat dál, můžeme se zamyslet nad situací majitele domu, který z nějakého důvodu nechce pronajmout byt muslimovi, homosexuálnímu páru, nebo příslušníku nějakého politického hnutí nebo názorové skupiny. Svobodná vůle tohoto majitele je antidiskriminačním zákonem obětována ve prospěch pomýleného konceptu rovnosti mezi lidmi.
Kromě tohoto základního a principiálního aspektu, jakým je pošlapání osobních práv, je možné antidiskriminační politiku napadnout i z jiné strany, z praktického hlediska. Jakékoliv „znevýhodnění“ například na trhu práce, by mělo být pro neúspěšného uchazeče určitou informací, že za daných podmínek není o práci, kterou nabízí, zájem. Může jít o kombinaci různých podmínek, které zahrnují jak příslušnost k určité menšině, ale zároveň jsou svázány například s oborem či regionem, ve kterém se uchazeč snaží práci nalézt, nebo o platové požadavky. Pokud majitel firmy nebude smět dát uchazeči jasnou informaci, proč o něj nemá zájem, není možné se podle této specifické situace zachovat, poučit se z ní, a vyvodit důsledky do budoucna. Představme si například situaci matky dvou dětí, která nemůže kvůli této skutečnosti najít odpovídající práci. Podle antidiskriminačního zákona nemá šanci se dozvědět, že je pro zaměstnavatele riziková, a nemůže se pokusit o této věci diskutovat, dohodnout jiné podmínky, například zkrácený úvazek nebo práci doma (zapomeňme teď na chvíli, že do této problematiky zasahuje i nesmyslně nepružné pracovní právo). Na skutečnost, zda uchazečka má nějaké děti, nesmí při pohovoru vůbec přijít řeč, jakákoliv dohoda o ní je tedy nemožná, a zaměstnavatel tedy raději přijme jiného, méně rizikového uchazeče, zatímco uchazečka s dětmi je odmítnuta s neurčitým vyjádřením, které nemůže nést žádnou informaci, ke které by bylo možné se nějak postavit.
Praktické hledisko souvisí také s tzv. pozitivní diskriminaci, tedy zvýhodňování určitých skupin, které si prý zaslouží zvláštní zacházení, například z důvodu jejich integrace do společnosti, nebo pro odstraňování zažitých myšlenkových stereotypů, které ve společnosti panují. Je jasné, že tato opatření znamenají znevýhodnění pro jiné skupiny obyvatel, které se proti tomu nemohou nijak bránit, nijak si ho nezaslouží a právem se mohou cítit poškozeni, protože jejich znevýhodnění už není jen předmětem jednání mezi soukromými osobami, ale je posvěceno a legalizováno státní mocí. Pozitivní diskriminace podle mého názoru vede také k jednomu zásadnímu negativu na straně těch, kterým by měl, podle naivních úmyslů předkladatelů zákona, pomáhat. Co může víc znehodnocovat postavení pracovníka, než všeobecné přesvědčení, že byl na své místo přijat ne díky svým schopnostem, ale díky nařízení státu? Pokud má být prováděna pozitivní diskriminace například v oblasti přístupu ke vzdělání, může kterýkoliv neúspěšný uchazeč o studium ukázat na kteréhokoliv úspěšného příslušníka některé menšiny, která bude spadat pod pozitivní diskriminaci, a vyčíst mu, že byl na školu přijat nečestně, na úkor jiných – bez ohledu na to, jestli tento student byl skutečně přijat na základě principu pozitivní diskriminace, anebo by mu jeho výsledky v přijímacím řízení zajistily přístup ke studiu i bez pomoci státu. V případě povinných kvót na počty žen přijímaných do určitých odvětví pak může kterýkoliv muž, který u přijímacího řízení neuspěl, prohlásit o ženě, která byla úspěšnější, že její úspěch není odůvodněn jejími schopnostmi, ale jen a pouze pozitivní diskriminací. Jsem toho názoru, že právě ti, kterým by podle překladatelů zákona měl ponižující koncept pozitivní diskriminace pomáhat, by se proti němu měli nejhlasitěji ohrazovat. Pozitivní diskriminace nijak neodbourává stereotypní myšlení, ba právě naopak – prohlubuje ho, a postihne i to množství schopných zaměstnanců z řad menšin, které ke svému uplatnění a kariéře díky svým schopnostem žádné antidiskriminační zákony nepotřebují.
Napadají mě také dva poněkud kuriózní praktické problémy, které mohou kvůli antidiskriminační politice nastat. Představme si situaci, kdy majitel domu má v úmyslu pronajmout byt, a přihlásí se mu pouze dva zájemci, oba z řad nějaké menšiny (například Vietnamec a homosexuál). Osud takového majitele, pokud bude v platnosti antidiskriminační zákon, je nezáviděníhodný – ať se zachová jakkoliv, může být napaden za diskriminaci, z důvodu rasy nebo sexuální orientace. Druhý příklad je podobně fantastický, ale ukazuje nesmyslnost projednávaného zákona. Mějme dvě firmy, působící kupříkladu na poli informačních technologií, které se přetahují o jednoho uchazeče, skvělého programátora. Jednu firmu vlastní Rom, druhá je vlastněná Čechem. Směl by onen programátor vyjádřit svou nechuť pracovat pro Roma? Jakkoli jsou rasové předsudky odporná a morálně odsouzeníhodná záležitost, věřím, že v hlouposti nemá být nikdo státem omezován. Pokud se tedy programátor rozhodne pracovat pro firmu vlastněnou Čechem, smí na něj konkurenční firma podat trestní oznámení?
Pokud bych chtěl zajít do ještě absurdnějších rovin, můžu si například představit, že po schválení antidiskriminačního zákona se snahy jeho obhájců nezastaví a půjdou ještě dál, od soukromých vztahů, kde je podepisována smlouva a jde o finanční záležitost, až ke skutečně soukromým a osobním. Dočkáme se toho, že pokud slečna odmítne nápadníka kvůli jeho národnosti, nebo prostě jakémukoliv nezaviněnému vzhledovému rysu, bude se tento moci obrátit na soud a žádat ospravedlnění?
Je velmi pravděpodobné, že veto Senátu bude přehlasováno, a antidiskriminační zákon přijat. Fungující koalice socialistů a komunistů se o to postará a bohatě zajistí požadovaných 101 hlasů. Je však nad slunce jasné, že půjde zase o jeden malý ale podstatný posun od svobodné společnosti ke kolektivistické diktatuře.
Luboš Zálom