Milionářská daň a společenská odpovědnost
Luboš Zálom
Novopečený slovenský předseda vlády Fico usedl do premiérského křesla s razancí socialistickému politikovi vlastní. Vehementně se opřel do reforem nastartovaných předchozí vládou premiéra Dzurindy a oznámil, že v rámci zrušení rovné daně hodlá zavést vyšší zdanění pro osoby s nadprůměrně vysokými příjmy. I když mu je tento krok ekonomy vytýkán, protože v podstatě trestá bohaté za jejich úspěch a navíc prý nebude mít takřka žádný efekt na příjmy státního rozpočtu, Fico se vyjádřil, že v žádném případě proti majetnějším nic nemá a váží si jich. Sám má podle svých slov vysoký plat a nevadí mu přispívat do společné pokladny vyššími částkami.
Před nedávnou dobou proletěla českým tiskem nenápadná zpráva, že francouzská vláda řeší závažný problém: bohatí Francouzi houfně (průměrně jeden milionář denně) emigrují do okolních zemí, zejména do Belgie, protože nemohou unést daňovou zátěž, kterou na ně francouzská vláda uvaluje. Francouzští milionáři musejí platit tzv. daň z bohatství (přezdívanou také daní solidarity), která se vyměřuje z celého jejich majetku, movitého i nemovitého, včetně např. aktiv v podobě cenných papírů. Francie je zemí, ve které jsou zavedeny jedny z nejvyšších daní na světě a průměrně 199 dní v roce pracují Francouzi na stát. Vládní představitelé Francie hovoří o tom, že emigrující milionáři se svým útěkem snaží vyhnout společenské odpovědnosti vyplývající z jejich nadprůměrného majetku.
Co znamená pojem společenská odpovědnost v podání socialistů, ať už francouzských, slovenských nebo jiných? Proč je tolik rozšířen názor, že bohatší mají odpovědnost za potřeby těch méně majetných?
Pojem společenská odpovědnost je produktem kolektivistického pohledu na člověka, který považuje společnost za entitu nadřazenou jednotlivci. Společnost sleduje podle kolektivistů určité zájmy, dokáže hodnotit a formulovat prospěch, a je vlastníkem všech hospodářských i jiných statků. Naproti tomu jednotlivec je jen nedůležitou maličkostí, takřka nicotnou ve srovnání s všemocnou bytostí zvanou společnost. Jednání jednotlivce musí být podřízeno cílům společnosti, které jsou formulovány společenským konsenzem. Kolektivisté si dnes většinou uvědomují, že společnost nemůže fungovat, pokud jednotlivce zotročí zcela a úplně, proto mu milostivě ponechává určitá práva – ta však nejsou kolektivisty chápána jako něco, co je lidské bytosti přirozeně dané, ale jako výsledek společenské dohody a prostředek k dosažení společenského blaha. Výrazy jako veřejný statek nebo veřejný prospěch jsou dalšími produkty kolektivistické filozofie.
Společnost je tedy z hlediska této filozofie jakýmsi majitelem všech materiálních statků, které pouze propůjčuje jednotlivci. Ten dostane svolení s nimi podle svého nejlepšího uvážení hospodařit, avšak jeho primárním cílem by neměl být vlastní sobecký prospěch, nýbrž blaho veřejnosti. Měl by si uvědomovat, že prostředky, které ke svému podnikání využívá, patří společnosti, a jí tedy náleží hlavní užitek. Má povinnost poskytovat veřejnosti všechny možné statky za cenu, kterou společnost stanoví jako přijatelnou. Má povinnost poskytovat výdělek svým zaměstnancům za mzdu a za podmínek, které společnost odsouhlasí. Má povinnost obětovat svoje zájmy veřejnosti a vždy mít na paměti odpovědnost, kterou na ně společnost položila tím, že mu svěřila správu některých společenských statků.
Jednotlivec však společnosti není odpovědný v ničem. Nemusí být společnosti vděčný za to, že mu umožnila vytvořit podnik, zbohatnout, získat slávu. Tyto výkony jsou výsledkem jeho vlastní píle a schopností, a jen on tak může být příjemcem prospěchu, které z nich plynou. A naopak, pokud svých schopností využije špatným způsobem, je svou vlastní obětí. To, že je odpovědný za svůj osud a za svůj úspěch, však neznamená, že jde o člověka odtrženého od okolí, nevšímavého k lidem kolem sebe a jednajícího podle momentálních vrtochů. Aby mohl uspět, musí splňovat to, co od něho očekávají zákazníci, zaměstnanci, obchodní partneři. Musí nabízet takové zboží nebo služby, které bude přijato zákazníky. Musí nabízet takové pracovní podmínky, které mu umožní najmout kvalifikovanou pracovní sílu, a musí splňovat podmínky plynoucí ze zaměstnaneckých smluv. A samozřejmě musí dodržovat smlouvy se svými obchodními partnery. Odpovědnost tohoto druhu však vyplývá ze smluvních, dobrovolně uzavřených vztahů, je vždy namířena vůči konkrétním lidem a ne vůči abstraktnímu pojmu společnost a k anonymním osobám, které se za ním skrývají, a ke kterým nuceně odpovědný podnikatel nemá absolutně žádný vztah. Ani odpovědnost tohoto druhu však není nějakým obětováním, ale vyplývá ze snahy prospět sám sobě. Aby podnikatel dosáhl svého bohatství, nemůže se spoléhat na to, že bude podvádět své obchodní společníky, odmítat vyplácet svým zaměstnancům mzdu, a soustavně zaplavovat trh šunty podřadné kvality. I kdyby se při takovém přístupu úspěch dostavil, je to spíš věc šťastné náhody a rozhodně nejde o racionální přístup.
Je známým faktem, který formuloval už Adam Smith, že člověk, který se primárně snaží pomáhat sám sobě a dosáhnout svými výdělečnými aktivitami vlastního prospěchu, následně prospívá ostatním lidem daleko víc, než kdyby se veřejnému prospěchu obětoval cílevědomě. Mnohem později formulovala americká spisovatelka Ayn Randová filozofický systém, který nahlíží na člověka jako na společnosti nezávislého jedince, vlastním rozumem vedeného egoistu, produkujícího hodnoty pro svůj vlastní prospěch. Ukázala, že jedině taková filozofie, aplikovaná na celou společnost v podobně systému kapitalismu laissez faire, znamená rozvoj a prosperitu (jako například v kapitalistické Americe 19. století), zatímco státní systémy, kde je jednotlivec obětován veřejnému zájmu, vede k barbarství a úpadku (jako v komunistickém Rusku nebo maoistické Kambodži).
Kolektivisté naproti tomu vidí člověka jako obětní zvíře, které existuje jen proto, aby naplnilo prospěch společnosti, zatímco jeho vlastní potřeby jsou zanedbatelné a bezvýznamné. Sebeobětování je pro ně morální dobro, které by každý měl sledovat a snažit se mu co nejvíce přiblížit. Pokud jsou lidé natolik zkažení, že se nechtějí v úplnosti obětovat sami a dobrovolně, je podle nich zapotřebí vyšší autorita, na vševědoucího a všemocného boha povýšený stát, který jednotlivce k morálnímu jednání přinutí – například pomocí daňové politiky a odvoláváním se na princip společenské odpovědnosti.
Socialisté vždy rádi prohlašovali, že bohatí továrníci a podnikatelé vykořisťují ubohé dělníky, odírají z nich kůži, tyjí z jejich mozolů a sami z jejich práce žijí šťastně a pohodlně. Když si však poslechneme levicovou argumentaci o nutnosti speciálních daní pro majetnější občany, hesla o sociální spravedlnosti, sociálním smíru a podobných nesmyslech (které bohužel často slýcháme nejen z úst socialistických politiků, ale i od pravicových konzervativců), nejsou to dnes, kdy kolektivismus v Evropě a Americe sílí stále víc a víc, právě milionáři, majetní občané a úspěšní podnikatelé, kteří jsou vykořisťováni? Nejsou snad socialistickými vládami pokládáni za zdroj příjmů do státní kasy, který má uhradit všechny možné sociální výdaje? Nevychloubají se socialističtí politici růstem HDP, umožněný právě těmi produktivními občany, kteří jsou pak, když jejich trpělivost přeteče a snaží se chránit svoje zájmy třeba emigrací do daňově příznivějšího státu, levicí ostouzeni a uráženi jako chamtiví a sobečtí kapitalisté? (Slovo kapitalismus je v takovém případě použito se zvláštním, opovržlivým výrazem, jako by šlo o neslušné slovo, nadávku, jak se před časem vyjádřil místopředseda odstupující vlády pro ekonomiku, obdivovatel marxisticko-leninského Ruska, Jiří Havel.)
Dělníci, kteří se pod vlivem socialistické propagandy cítili být svým zaměstnavatelem vykořisťováni, používali a používají stávku jako nástroj, jak dosáhnout svého. Bez ohledu na to, zda jsou jejich námitky a požadavky oprávněné, je to způsob, který byl vždy účinný. O nic takového se podnikatelé, jejichž zájmy jsou vládami obětovávány pro veřejný zájem, nikdy nepokusili. Nepokusili se hromadně přerušit činnost svých podniků, které tvoří páteř národních ekonomik i té globální. Byla by to asi velmi tvrdá lekce pro celou společnost. Mnozí lidé by si však snad uvědomili, že to není obhajování veřejného blaha, progresivního danění, nucené solidarity a nekonečné poukazování na odpovědnost jednotlivce vůči společnosti co přináší této civilizaci skutečný rozvoj a prosperitu. To přináší individualismus a odpovědnost každého člověka za svůj vlastní život.
Luboš Zálom