Kdo se bojí Krakatice?
Ivan Langer
17.03.2009, Právo
Krakatice. Tajemný spis, který už téměř desetiletí vzbuzuje zájem, spekulace, manipulace a pochybnosti. Spis Krakatice nevznikl včera, před měsícem či před rokem. Podnětem pro jeho vznik a vytvoření týmu policistů byl pokus o vraždu bývalého sponzora ČSSD Lhotského v roce 1999. Spis byl založen v březnu 2000 a do archivu ÚOKFK (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality) byl uložen v prosinci 2004. Tehdy obsahoval asi 11 700 listů.
V březnu 2006, kdy byl postoupen tehdejší Inspekci ministra vnitra, byl podstatně štíhlejší. Ještě předtím totiž 6000 listů skartovali policisté, kteří zakrátko odešli do civilu. Skutečně skartovali?
Postup skartace byl v rozporu s předpisy, takže pouze ti, co spis skartovali (tíž, co ho vytvářeli) vědí, jak to opravdu bylo. Důvod? Prý neobsahovaly informace související s policejním šetřením. Z administrativních pomůcek vyplývá, že se spisem se v minulosti seznámilo 54 osob z různých policejních útvarů, z policejního prezidia, Inspekce MV, ale i ze samotného ministerstva vnitra. (Aby nedošlo k omylu, od mého nástupu na MV v září 2006 to nebyl nikdo, ani já.)
Počet těch, kdo skutečně viděl či slyšel, je ale stejně reálný jako fakt, že 6000 stránek bylo skartováno. Nepořádek, neodpovědnost - to je jen namátkový popis způsobu nakládání s utajovaným dokumentem.
Spis byl od začátku veden jako utajovaný ve stupni Důvěrné, a to jako kriminální spis. Nikdy nebyl převeden do režimu trestního spisu. Dle všeho rovněž na základě informací shromážděných ve spisu nedošlo k žádnému trestnímu stíhání.
K čemu tedy sloužil tajemný spis? Kdo a na čem s ním pracoval? To jsou, mimo jiné, otázky, které jsou dodnes předmětem spekulací.
Co bylo cílem několikaleté práce skupiny policistů? Boj s organizovaným zločinem? Byli ti, kdo měli služební průkaz, skutečně na straně práva a spravedlnosti, nebo pracovali pro druhou stranu? Kdo je úkoloval a kontroloval? Co se dělo s informacemi z tisíců stran odposlechů? Stali se tito policisté nepohodlní svým nadřízeným a nadřízeným jejich nadřízených, a ti se je proto snažili kriminalizovat?
O tom, že o práci skupiny policistů kolem Krakatice byl nebývalý zájem, svědčí i mimořádný počet osob, který se se spisem (alespoň oficiálně) seznámil. Včetně osob z ministerstva vnitra. O zájmu svědčí i opakované prošetřování policistů ze strany tehdejší Inspekce ministra vnitra. Zájem inspekce vyústil dokonce trestním oznámením, které na tehdejšího ředitele IMV podal jeden z policistů.
Krakatice se stala nejen předmětem fám a spekulací, nýbrž i předmětem obchodu a mediálních manipulací. Ano, z kradeného zboží (z ukradených odposlechů) se stal úžasný obchod, který některým lidem a firmám vynesl milióny korun na účtu. Ve "veřejném zájmu" na soukromý účet.
Krakatice se stala i součástí politického boje. To když jeden z bývalých policistů požádal o zproštění mlčenlivosti, a to za velkého zájmu médií a poslanců z ČSSD. Hned jsem se stal terčem útoků a urážek, když jsem nevyhověl jeho žádosti.
Prý jsem zbabělec, řekl předseda výboru pro bezpečnost a bývalý ministr vnitra. Tentýž, jehož inspekce chtěla ony policisty stíhat. Tentýž, na jehož šéfa inspekce podal jeden z policistů trestní oznámení. Nevyhověl jsem proto, že mi to neumožňuje zákon. To je hranice, kterou nepřekročím, byť na mne bude pliváno.
Krakatice se stala i součástí mého života. Před devíti lety jsem se přimlouval za svého přítele, aby získal úvěr na koupi české stavební firmy, aby ta zůstala v českých rukou. Netušil jsem, že je v kontaktu s osobou, která byla předmětem zájmu policie.
Od té doby jsem, jako jeden z mála současných politiků, prošel dvěma nejpřísnějšími bezpečnostními prověrkami, a to na stupeň Přísně tajné. Deset let mého života (včetně majetkových poměrů) je ve formulářích NBÚ. Nejsem vydíraný ani vydíratelný. Žádný zákon jsem neporušil. Přesto jsem byl předmětem mnoha útoků, fám, pomluv, polopravd a lží.
Krakatice se nebojím. Ve výboru pro bezpečnost jsem navrhl zřízení vyšetřovací komise a zproštění mlčenlivosti těchto osob: Stanislav Gross, František Bublan, Ivan Langer, Jiří Kolář, Jaroslav Macháně, Jiří Pálka, Jan Kubice, Milan Šiška, Josef Holub, Josef Švec, Karel Tichý, Oldřich Knapp, Miroslav Dvořák, Jiří Novák, Miroslav Borník, Zdeněk Pelc, Dušan Brunclík, Jiří Houba, Libor Vrba, Robert Šlachta.
Jde o bývalé a současné policisty, příslušníky Inspekce a politiky, kteří přišli nebo mohli přijít do styku s Krakaticí. Nejsou všichni, oficiálně to bylo 54 lidí, ale v tuto chvíli je to určitě dostatečný počet, aby si poslanci a veřejnost mohli udělat o Krakatici ucelenější představu.
Představu určitě objektivnější a vyváženější, než je ta, kterou servírují některá média. Představu "co to bylo, o čem to bylo, proč to vzniklo, kdo na tom dělal, kdo to úkoloval, kdo kontroloval, kdo byl hodný a kdo zlý a k čemu to vlastně sloužilo".
K mému překvapení můj návrh poslanci ČSSD odmítli. Bylo to proto, že celý spis vznikl a policejní tým pracoval za ministrů vnitra z ČSSD? Bylo to proto, že mají strach ze zrcadla, které jejich způsobu řízení MV a práce policie Krakatice nastavuje? Mají strach z něčeho jiného?
Kdo se tedy bojí Krakatice? Langer, nebo ČSSD?!
PS: Mnohý čtenář jistě namítne, že úplně nejlepším řešením by bylo vše, co z Krakatice zůstalo, zveřejnit. Přeji si totéž! Potíž je v tom, že jde o operativní, nikoliv trestní spis.
Operativní spis může obsahovat vedle faktů i domněnky, spekulace, a neověřené informace z druhé ruky. Může obsahovat i jména osob, které spolupracovaly či spolupracují s policií a jejichž životy by tím byly ohroženy. Ve spisu mohou být i informace o jiných, ještě živých policejních případech.
Nelze ani pominout dopad, jaký by to mohlo mít do policie jako takové, neboť zveřejnění operativních informací určitě není tím, co může být považováno za standardní postup.
Neumím to posoudit, nikdy jsem spis neviděl. Není to ostatně ani v mé pravomoci rozhodnout. Právě proto jsou mezi těmi, jež jsem navrhl ke zproštění, lidé, kteří to posoudit mohou. A mohou říct ano, či ne.
|