Na kole až na Bílou horu a Ládík básník
Richard Tesařík
LN 25. července 2009
Tesaříkův akord
Tour de France je už pár dní v Alpách. Kdysi jsem slyšel, že ještě strašnější kopce zvládají cyklisté v Kolumbii, v Andách. Ale Alpy nebo Andy, je pro mě nepochopitelné, jak rychle tam dokážou závodníci jet. Já jsem největší kopec vyjel z Dejvic na Bílou horu, kde byly nějaké běžecké závody. Měl jsem pro případ jízdy na kole staré tretry, ze kterých jsem utrhnul jednu vrstvu podrážky i s hřeby. Bylo mi čtrnáct a zapomněl jsem si vzít ještě něco na běhání, takže nezbylo než použít tyhle bývalé tretry. Když jsem odstartoval, vůbec jsem nemohl běžet, všelijak mi to podkluzovalo a atleta jsem asi nepřipomínal. Trapas.
Do kopců jsem taky jezdil u dědy v Moravské Chrastové. Vlastně tam jezdily na kolech všechny děti. Byla to stará těžká kola a byla nám velká, takže jsme jezdili tak zvaně pod rámem. Na kole se v Chrastové naučil jezdit dokonce i Láďa, mladší bratr kamaráda. Láďa měl Downův syndrom a mám na něj vůbec veselé vzpomínky. On totiž překvapivě rychle glosoval některé věci, někdy i v rýmech. Na fotbalovém hřišti proti našemu domu pásával jistý starý pán kozy, byl hluboce věřící a my jsme ho občas zlobili. On nám přeříkával třeba „otčenáš“: otče náš na nebesích jenž jsi... A Láďa dodal: nový gatě vem si. Nebo: chléb náš vezdejší dejž nám dnes... Načež Láďa s potutelným úsměvem navázal: a salám k tomu přines. Vím, že to není bůhvíco, ale řada z nás se nezmůže ani na takový vtip. Vzpomínka na Ládíka mi naskočí pokaždé, když vidím staré kolo.
Richard Tesaříkhudebník a herec