Zemím EU chybí ochota k základní vzájemné solidaritě
Petr Víšek
V posledních týdnech se naplno rozpoutala diskuse o adekvátnosti reakcí na uveřejněné karikatury proroka Muhammada. V tomto sporu však nejde jen o obsah a kvalitu otištěných karikatur.
Problém spočívá mimo jiné v politické rovině. Vlády některých arabských zemí akceptují nebo otevřeně podporují zcela nepřijatelné formy protestu, které zveřejnění karikatur vyvolalo. Na pozadí útoků na diplomatické mise, pálení státních vlajek či bojkotu dovozu zboží z konkrétních evropských zemí však zůstává zásadním a velmi aktuálním problémem reakce Evropské unie.
Dostáváme se tu do sféry formování společné zahraniční politiky EU. Konfrontace islámských a evropských kulturních tradic se dotýká nejen Dánského království, ale celého širšího evropského společenství. Ptáme-li se, proč by měla mít unie i politickou dimenzi, která by ji činila něčím významnějším a silnějším než pouze zónou volného obchodu, pak právě dnes nalézáme odpověď snadněji než kdy jindy.
Český ministr zahraničních věcí vyjádřil Dánsku solidaritu a vyzval státy EU k přijetí jednotného postoje. Je však logické, že společná pozice EU bude kompromisem mezi návrhy jednotlivých členských států. Ať už však bude jakákoliv, bude již tak opožděná, avšak i přesto stále žádoucí. Do této chvíle se bohužel stalo pravidlem, že Evropská unie zůstávala v podobných situacích nerozhodná. V poslední době tomu tak bylo například během zadržení a následného vyhoštění některých evropských politiků z Kuby či odmítnutí jejich vstupu nebo při stupňujících se perzekucích polských občanů v Bělorusku. Podobně i dnes nechává celá evropská "komunita" samotnou dánskou vládu vysvětlovat, v čem spočívá v EU ctěný princip nezávislosti médií na státní (výkonné) moci, a proč tedy nelze činit kodaňské úřady, resp. dánské občany, zodpovědnými za otištěné karikatury.
Zdá se, že v Bruselu ve všech podobných situacích převládá "mnichovanství" - z dlouhodobé perspektivy škodlivá pasivita a ustupování tam, kde by se mělo postupovat shodně a zásadově. Takto pojímaná "zahraniční politika" EU je tím spíše nesmyslná, že unie není v této otázce bezmocná. Má sice nemnohé, ale zcela konkrétní nástroje, kterými může svoji politiku podepřít. Mnohým arabským zemím poskytuje finanční, humanitární a technickou pomoc a sama je velkým odbytištěm zboží vyrobeného v těchto státech. Nabízí se tak otázka, je-li tato pasivita vysvětlitelná institucionálními důvody, nebo za ní může spíše neochota evropských vlád či bruselských úředníků. V posledních letech se čím dál častěji ozývají hlasy volající po prohloubení jednotné společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.
Bez ohledu na to, co si myslíme o potřebě angažovanosti unie ve třetích zemích (bývalá Jugoslávie, Rwanda, Palestina), je zřejmé, že členským státům dnes chybí ochota k hájení i toho nejnižšího možného stupně své "zahraniční politiky" - k jednoznačnému vyjádření podpory a poskytnutí účinné pomoci jednomu ze svých "napadených" členských států. Obávám se, že do té doby, než se státy EU naučí vzájemné solidaritě v této základní rovině, nemá další diskuse o společné zahraniční politice smysl.
Petr Víšek
Petr Víšek, zahraniční tajemník ODS