Herbertovská demytologizace
Josef Mlejnek
Letošní rok byl v Polsku prohlášen rokem básníka Zbigniewa Herberta (1924-1998). Nevyhlásila ho ovšem žádná stolní společnost, ale přímo parlament země zvaný Sejm. Nešlo o výjimečný jednorázový akt, neboť podobně tomu bylo i v minulých letech - v roce 2004, kdy uběhlo sto let od smrti Witolda Gombrowicze, měli tam například rok Gombrowiczův. Kritériem, podle kterého se vyhlašovatelé při výběru osobností řídí, je pochopitelně jejich přínos pro polskou kulturu, ale většina z nich má mezinárodní význam a polský prostor výrazně překračuje. V současnosti je Zbigniew Herbert přeložen - a nadále překládán - do světových i řady dalších jazyků, v současné americké poezii má podobné domovské právo jako jeho starší krajan Czesław Miłosz, který jeho verše převedl do angličtiny jako první. Do češtiny je Herbert překládán od šedesátých let; první překlady byly dílem básníka a vědce a Herbertova vrstevníka Miroslava Holuba (1923-1998), s nímž se Herbert přátelil a jemuž dokonce věnoval jeden ze svých esejů.
V rámci Herbertova roku proběhla ve dnech 10.-12. prosince 2008 ve Varšavě mezinárodní konference Herbert v různých jazycích, kterou pořádala polská Národní knihovna a Institut literárního výzkumu. Celý první den byl vyhrazen referátům o americké percepci Herbertova díla, druhý den se dostali ke slovu účastníci středoevropští. O tom, jak vážně berou Herbertovo dílo v Maďarsku, svědčí fakt, že významný maďarský filozof a esejista, i u nás známý Csaba Gy. Kiss uspořádal sborník prací svých kolegů Strážce paměti v čase amnézie s podtitulem Maďaři o Herbertovi. Polský překlad sborníku byl dán do tisku 1. prosince a o deset dní později ho už měli k dispozici i účastníci konference. Je v něm mimo jiné zdokumentována Herbertova návštěva v Budapešti v roce 1979 - v dobách kdy se u nás roztahovala čtvrtá garnitura literárních quislinků, fungoval život umění a literatury u našich severních a tehdy i jižních sousedů zcela jinak. Malý příklad: když si v polovině sedmdesátých let chtěli polští komunisté nechat odhlasovat parlamentem tzv. vedoucí úlohu strany, protestovala proti tomu široká skupina vzdělanců, intelektuálů a publicistů. A úspěšně. Herbert po srpnové okupaci další vydávání svých knih v Československu výslovně zakázal, ale i kdyby tak neučinil, cenzura by je stejně nepovolila. Po 13. prosinci 1981 byl ostatně zakázaným autorem i ve vlastní zemi. V básni Poslání pana Cogito Herbert říká: „Kéž tě neopustí tvá sestra Pohrdání/ fízly zbabělci katy“.
Jeden z maďarských účastníků hovořil o zvláštní herbertovské legendě, která se v zemi vytvořila před více než padesáti lety. V době maďarské revoluce měl v říjnu 1956 tehdy dvaatřicetiletý Herbert přednést u pomníku Mihálye Vörösmartyho plamennou povzbuzují řeč k maďarským studentům. Potíž je v tom, že Herbert v té době v Maďarsku nebyl a ani nemohl být. Pamětníci si ho patrně spletli s jiným polským básníkem, Adamem Ważykem, který tehdy v Budapešti skutečně byl. Výsledkem boje proti legendě prý však bude, poznamenal sarkasticky přednášející na úplný závěr, že se na pomníku nakonec objeví bronzová pamětní deska s nápisem: Zde v památných dnech... Mýtotvorbě se však nevyhnuli ani samotní její bouratelé: když Lajos Pálfalvi hovořil o českém básníkovi Miroslavu Holubovi, označil ho za významného českého disidenta a bojovníka proti totalitarismu. Vysvětlil jsem mu, že Holub jistě nebyl odporný kolaborant jako Donát Šajner, ale že faktem zůstává, že v roce 1973 odvolal nejen to, co řekl například na Palachově pohřbu, ale distancoval se od všeho, co dělal - a co se dělo - v „krizových letech 1968-1969“. Z pohnutek, prý, přízemních: chtěl cestovat, jeho syn chtěl studovat. Ať tak či onak, v roce 1982 vydal sbírku veršů nazvanou Naopak a směl publikovat překlady populárně vědecké literatury z angličtiny. Zdá se, že se informace o Holubově selhání nedostaly ani k samotnému Herbertovi, neboť v poslední své básni napsané těsně před smrtí píše: „a proto vzbuzuje obdiv/ básník Miroslav Holub/ který při krmení holubů/ z okna v šestém patře/ se vrhl dolů“. Polská literární badatelka Małgorzata Mikołajczaková se při své přednášce o Herbertově básnické hermeneutice nad citovanými verši přímo rozplývala a kladla si otázku, jestli Miroslav Holub (zemřevší čtrnáct dní před Herbertem) ty holuby skutečně krmil. Bylo mi až líto, že jsem musel milou mladou vědkyni připravit o iluzi. Holuby nekrmil pochopitelně Holub, ale Bohumil Hrabal, a to půl druhého roku předtím. (Vzpomínáte na vtip s uklízečkou: Pane Hrabal, vypadněte, musím to tu teď vytřít!) Ale nakonec jsem byl rád, že jsem při účasti na konferenci s referátem o Herbertovi a Zahradníčkovi mohl svou troškou přispět i k demytologizaci nejen herbertovské. A to hned dvakrát.
Josef MLEJNEK
Vyšlo v úplně posledním čísle 51PRO.
Příloha:
Proustův dotazník
Zbigniew Herbert
***
Co je podle vás největším neštěstím?
Muset podvádět.
Kde byste chtěl žít?
Kdekoliv - tři pokoje, knihovna, v zimě teplo, v létě chládek, stromy za oknem.
V čem podle vás spočívá největší štěstí na zemi?
Úplně hmatatelně cítit na čele dech Ducha Svatého.
Jaké omyly odpouštíte nejsnadněji?
Své vlastní omyly neodpouštím nikdy.
Váš oblíbený literární hrdina?
Prostí lidé u Čechova, Itala Sveva. Ale také Achilles.
Oblíbená postava v dějinách?
Romuald Traugutt, vůdce polského povstání z let 1863-1864. Bez naděje, ale přese všechno, malgré tout.
Oblíbené skutečné hrdinky?
Matka Tereza a chudák moje žena Katarzyna.
Oblíbené hrdinky literární?
Jana z Arku, Antigona.
Oblíbený malíř?
Piero della Francesca, Caravaggio, Vermeer.
Oblíbený skladatel?
Mozart. A také rakouská vojenská hudba. Vůbec nemají k sobě tak daleko, jak by se nám mohlo zdát.
Jakých vlastností si nejvíce ceníte u muže?
Statečnosti v dobách válečných, občanské odvahy v období míru.
Jakých vlastností si nejvíce ceníte u ženy?
Síly a schopnosti téměř vše odpouštět.
Oblíbená ctnost?
Sapientia.
Oblíbená zábava?
Balit knížky koupené v cizích zemích a posílat je do Varšavy.
Kým nebo čím byste chtěl být?
Šelmou jako leopard.
Váš hlavní charakterový rys?
To musejí posoudit jiní.
Čeho si nejvíce ceníte u přátel?
Loajality a smyslu pro humor.
Váš sen o štěstí?
Vlastně žádné sny nemám. Ale dvě snové přízračné představy se mi vracejí. První: jsem dokotrem Marcelem Reich-Ranickým a svou kostrbatou němčinou píšu na žádost doktora Siegfrieda Unselda recenzi na nový román Martina Walsera. Druhá: jsem doktorem Karlem Dedeciem, který na žádost doktora Siegfrieda Unselda sepisuje svou nasládlou němčinou antologii s názvem Nová polská poezie.
Co by pro vás bylo největším neštěstím?
Trápit lidi. Škodit jiným lidem.
Jaký byste chtěl být?
Mnohem lepší než jsem.
Oblíbená barva?
Šedá, stříbrošedá.
Oblíbená květina?
Všechny květiny rostoucí divoce.
Oblíbený pták?
Streptopelia roseogrisea.
Oblíbený spisovatel?
Ve dvacátém století: Conrad, Faulkner.
Oblíbený básník?
V devatenáctém a ve dvacátém století: Keats, Słowacki, Norwid, Rilke, Celan.
Hrdinové ve skutečnosti?
Prostí lidé.
Hrdinové v dějinách?
Jana z Arku, i ona jednou ztratila víru.
Oblíbená jména?
Siegfried a Frauke.
Co nejvíc nesnášíte?
Lži.
Kterými historickými postavami nejvíc pohrdáte?
Je jich velice mnoho. Vybíral bych těžko.
Jaký válečný výkon nejvíc obdivujete?
Bitvu u Thermopyl, viděnou z řecké strany.
Jaké reformy nejvíc obdivujete?
Všechny, které lidem přinášejí nějakou částečku štěstí, ale neomezují svobodu jednotlivce.
Jaký talent byste chtěl mít?
Umět zpívat. Belcanto. Oj!
Jak byste chtěl umřít?
Ve vzpřímené poloze, sám, v čistém hotelu.
Vaše současné duchovní rozpoložení?
Nic zvláštního.
Vaše motto?
Přese všechno - malgré tout.
(Původně vyšlo ve Frankfurter Allgemeine Magasin 8. listopadu 1991.)
----------------------------------------------------------------
Polský básník a esejista Zbigniew Herbert se narodil 29. října 1924 v tehdy polském Lvově. Jeho rodové kořeny sahají do Anglie, ale i mimo jiné do Čech; jeho předkové přišli do Haliče z Vídně. Otec byl ve Lvově ředitelem banky, matka pocházela z Arménie.
Jako básník debutoval Herbert v roce 1956 sbírkou Struna světla. Světovou proslulost mu zajistil především Pan Cogito, v němž - a skrze něhož - básník četl a komentoval svoji současnost na pozadí evropských duchovních a kulturních dějin. Z básnických knih je třeba zmínit alespoň tyto: Pan Cogito, Zpráva z obleženého města a Epilog bouře. Herbert vystudoval filozofii na Varšavské univerzitě, ale v období socialistického realismu psal do šuplíku. Vystřídal řadu zaměstnání (prodavač, měřič, ekonom). V šedesátých letech mohl občas vycestovat do Itálie a Francie - kniha esejů Barbar v zahradě přináší klíčové texty k dílům italské rané renesance. Na ni volně navazují eseje Labyrint nad mořem (starověká řecká kultura a Zátiší s udidlem (holandské malířství).
Svým dílem i svými veřejnými aktivitami Patřil k rozhodným odpůrcům komunistického režimu; v sedmdesátých a osmdesátých pobýval vesměs v zahraničí - od roku 1986 žil v Paříži. Do Polska se vrátil v roce 1992. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 28. července 1998 ve Varšavě. V posledním období života se silně angažoval politicky, psal a veřejně vystupoval proti polovičatému vypořádávání se s minulostí, především s poválečnými dějinami Polska. Zasazoval se - mimo jiné - o rehabilizaci plukovníka Kuklińského.
----------------------------------------------------------------
Josef Mlejnek