Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Tečka za případem „Adélky vražednice“

Zdeněk Jemelík

Pod označením „Adélka vražednice“ jsem v článcích skrýval mladou ženu Adélu Rajdlovou, v situaci absolutní důkazní nouze odsouzenou k ztrátě svobody za pokus o vraždu náhodného společníka Erika Smatany.

Skutek se stal jedné červencové noci v r.2000. Jeho účastníci se náhodně seznámili v tanečním klubu. Vyšli si do přilehlého parčíku, kde mezi nimi došlo k nedorozumění. Podle Erika ho Adéla během poklidné zábavy bezdůvodně napadla nožem. Podle Adély se ji opilý společník pokusil brutálním způsobem znásilnit. Když se mu nemohla vyprostit po dobrém, vzpomněla si na nůž, který měla v kapse. Jednoznačný byl pouze výsledek: Erik utrpěl tři zranění nožem. Jedna rána pronikla do krajiny srdeční. Pozoruhodné je, že z místa neštěstí ještě došel do klubu na toaletu, kde zjistil, že krvácí ze dvou ran a přivolal si pomoc. O třetí ráně, která nebyla smrtelná jen zázrakem, se dověděl až od lékařů v nemocnici, když se probral z narkózy.

Oba smutní hrdinové příběhu stanuli před soudem. Účastnili se křížově obou řízení: jednou jako obžalovaní, v souběžném procesu u jiného soudu jako poškození. Tato okolnost má značný význam pro hodnocení jejich výpovědí: kdyby např. Erik potvrdil jako poškozený v řízení proti Adéle erotický zájem o ni, doznal by se nepřímo k vině ve svém procesu.

Erika odsoudil dvakrát Obvodní soud pro Prahu 4 v senátu předsedy Vítězslava Rašíka pro pokus o znásilnění k trestu vyhoštění, ale Eva Burianová, předsedkyně odvolacího senátu Městského soudu v Praze, byla jiného názoru: když to nešlo jinak, ukončila řízení zprošťujícím rozsudkem. Tím nepřímo zpečetila osud Adély, protože k jejímu rozhodnutí o několik dní později přihlédla Jaroslava Maternová, předsedkyně odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze.

Adéla čelila před Městským soudem v Praze v senátu předsedy Petra Brauna obžalobě z pokusu o vraždu. Soud uvěřil vyprávění poškozeného a odsoudil ji do vězení na deset let. Po vrácení rozsudku nespokojeným odvolacím soudem ale při nezměněné důkazní situaci uložil jen podmíněný trest v trvání tří let. Při novém odvolacím řízení, patrně s přihlédnutím ke zproštění Erika Smatany senátem Evy Burianové, ji soudkyně Jaroslava Maternová poslala za mříže na sedm let.

Soudce Braun se s rozsudkem Jaroslavy Maternové neztotožnil a opakovaně jej veřejně kritizoval, nejen v médiích, ale také jako soudce v soudní síni. Tvrdil, že nepodmíněný trest byl nesmyslný a postrádal výchovný význam.

Po právní moci rozsudku si díky reportáži TV Nova o jejím případu všiml Adély spolek Šalamoun. Našel jí nového obhájce a vyvíjel i vlastní aktivity v její prospěch. Pomohl jí vyvolat řízení o povolení obnovy procesu, podal řadu žádostí o milost a uspěl s třemi podněty ke stížnosti pro porušení zákona, z nichž dvě vyústily v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve prospěch obžalované. Obhájce uspěl s ústavní stížností. Obecné soudy si ale s rozsudky nejvyšších instancí „poradily“ tak, aby z nich Adéla neměla podstatný prospěch. Jediným výsledkem veškeré námahy bylo zmírnění právní kvalifikace a snížení trestu na pět let, což ve výsledku znamenalo, že Adéla mohla požádat o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu o 18 měsíců dříve. Konala se celkem čtyři řízení o povolení obnovy procesu, vždy se stejným výsledkem: předseda senátu Petr Braun ušlechtile pohovořil o nesmyslnosti nepodmíněného trestu a absenci jeho výchovného vlivu na obžalovanou, aby pak návrh na povolení obnovy zamítl.

Během pobytu v Domě smutku na přiléhavé adrese Rozkoš 990, Světlá n.S. si Adéla časem vydobyla postavení vzorné vězenkyně. Posledních několik měsíců pracovala pro místní firmu a pohybovala se po obci bez dozoru. O její osud se na doporučení spolku Šalamoun začal zajímat také ministr Cyril Svoboda, který s ní uskutečnil ve věznici pohovor „mezi čtyřma očima“. Vedení věznice doporučilo její propuštění a soud bez potíží vyhověl. Je to sice hezký úspěch, ale dva a půl roku zmařeného života jí nikdo nevrátí.

Spolek Šalamoun podal v její prospěch řadu opakovaných žádostí o milost. V poslední z 27. května 2009 požádal John Bok pana prezidenta, aby odsouzené prominul neodpykaný zbytek trestu a zahladil jí odsouzení. Obecně je spolek Šalamoun spokojen s podílem svých chráněnců na pověstné „špetce šafránu“udělených milostí. Je ale paradoxní, že o nikoho neprosil tolik, jako právě o tuto odsouzenou, leč úspěchu nedosáhl. Tuto poslední žádost zamítl pan prezident 15. července 2009.

Adéla na dalších pokusech o zvrácení rozsudku nemá zájem. Chce mít klid a na trpkou zkušenost zapomenout. Ani spolek Šalamoun nehodlá pokoušet se dále o změnu jejího osudu. Požádal jsem správkyni spolkového webu, aby z hlavní stránky odsunula články, jež zde visely jako trvalá výčitka soudcům, kteří nepříznivě zasáhli do Adélčina osudu, s výjimkou jednoho, jehož přílohou je mimo jiné hlasový záznam vystoupení soudce Petra Brauna při řízení o povolení obnovy procesu. Tím se nemění nic na skutečnosti, že nadále považuji odsouzení Adély Rajdlové za brutální justiční přehmat, volající po změně právní úpravy ochrany státních zástupců a soudců před odpovědností za vadná rozhodnutí.

Z této kauzy vyplývá smutné poučení pro české ženy a dívky: v případě, že čelí pokusu o znásilnění, nechť se vystříhají použití jakékoli zbraně, jež může způsobit vážné zranění. Znásilnění se možná neubrání, ale ztráta svobody jim hrozit nebude. Současná právní úprava institutu nutné obrany je pro ně nepříznivá, a ani nový trestní zákon zlepšení nepřinesl, byť se o problému ví.



Zdeněk Jemelík
člen spolku Šalamoun
 
  Přístupy: 18456 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA