Může Evropská unie fungovat jako demokratický federativní stát?

Lukáš Petřík

Tzv. evropští federalisté si přejí, aby se Evropská unie přeměnila ve federativní stát po vzoru Spojených států amerických. Potom je však nutné se ptát , 1) zda-li v Evropě existují podobné podmínky, které v Americe vedly k vytvoření společného státu, a 2) zda-li jsou federace či nadnárodní státy legitimní a fungující formou vlády.

Pokud jde o první otázku, musíme si uvědomit, že vznik Spojených států amerických jako federace nebyl vůbec jednoduchý a prošel i velice bolestnými obdobími. Před válkou za nezávislost neexistovala společná správa a společný orgán amerických kolonií, který by se zodpovídal americké veřejnosti (formou samosprávy) a britské koruně. Rebelské kolonie se až v době americké revoluce spolu spojily za účelem vzniku jednotlivých nezávislých států. První ústava Spojených států, tzv. Články konfederace, hovořila o tom, že jednotlivé státy jsou nezávislé a suverénní a že se mají pouze podílet na společné obraně.

Federativní stát vznikl až po ratifikaci v současnosti platné Ústavy z roku 1787. I potom však přetrvávaly spory, jestli má stát Unie právo jednostranně vyhlásit nezávislost a opustit Unii. Tento spor však vyřešila až krvavá občanská válka, při níž byla násilně udržena jednota federace.

U americké občanské války je potřeba se zastavit. Levicová historiografie často předkládá tezi, že zde šlo o boj mezi zastánci otroctví a abolicionisty. Ačkoliv otázka otroctví by neměla být podceněna, nemůžeme pominout i další příčiny konfliktu. Předně šlo o starý spor, jak velká má být ústřední moc Unie. Jižní státy požadovaly model konfederace, kde by většinu pravomocí měly jednotlivé státy. Obyvatelé Jihu se také především na prvním místě považovali za Virgiňany, Texasany, Floriďany atd., pak za obyvatele Dixie (Konfederace) a teprve potom za Američany. Dixie měla i obecně jiné tradice a životní styl. Zatímco Sever byl buržoazní, průmyslový a kapitalistický, Jih byl především zemědělský s kvazifeudálním typem plantážnické aristokracie (proto byla řada britských gentlemanů příznivci Jihu). Ve sporu mezi Severem a Jihem šlo také o ochranářství a cla. Sever prosazoval cla na průmyslové výrobky z Británie, aby chránil svou výrobu. To ale poškozovalo plantážníky z Jihu, protože chtěli dovážet britské stroje a obávali se recipročních celních opatření při vývozu bavlny do Británie. Že v občanské válce nešlo pouze o otázku otroctví , ukazuje i to, že generál Robert E. Lee, který nebyl zastáncem otroctví, šel přesto bojovat za Konfederaci, protože jeho vlast, Virginie, se připojila k CSA (Confederate States of America). Na druhou stranu loajální k Unii zůstalo i několik otrokářských států. Abraham Lincoln, ač byl sám odpůrcem otroctví, sliboval jižním státům, že když nevystoupí z Unie, bude jim ponecháno právo rozhodovat o tom, jestli jejich stát zůstane, nebo nezůstane otrokářským.
Když jsem se zde zmínil o válce Severu proti Jihu, nebylo to z toho důvodu, že bych chtěl obhajovat kauzu Konfederace, ale protože jsem chtěl poukázat na to, že ve Spojených státech poloviny 19. století de facto žily dva rozdělené národy, které byly sjednoceny až násilím. A to i přesto, že zde existoval stejný jazyk, stejný původ (WASP), společná zkušenost odboje proti britské koruně, podobná tradice anglosaského práva a protestantského vyznání.

Pokud toto porovnáme se současnou Evropskou unií, zjistíme, že zde předpoklady pro vytvoření jednoho státního či politického národa jako základní podmínky pro fungování demokracie jsou mnohem horší než v USA. Žije zde vedle sebe velké množství národů s naprosto odlišným jazykem, tradicemi, identitou, historií, kulturou, náboženstvím, ekonomikou, zájmy atd. Neexistuje evropské veřejné mínění jako takové (pouze veřejné mínění v jednotlivých státech), evropský patriotismus a solidarita, ač se tyto prvky evropské politické identity snaží evropeistické elity konstruktivisticky vytvořit. Evropeisté pokrytecky tvrdí, že chtějí překonat nacionalismus, ale sami se snaží vytvořit nový typ nacionalismu- euronacionalismus, který by se mocensky, hodnotově i kulturně vymezoval proti Spojeným státům americkým.

Pokusme se nyní zodpovědět druhou otázku. Tedy, zda jsou nadnárodní státy a federace jako takové funkční a legitimní. I když jsme poukázali na obrovské problémy při vzniku Spojených států amerických a jejich politického národa, musíme připustit, že americká federace je dnes víceméně funkční a legitimní, ačkoliv jsou zde nadále další snahy o centralizaci prostřednictvím „federální pomoci“ (federal aid), což je jakási americká obdoba evropských strukturálních fondů, a na Jihu existuje nadále specifické patriotické cítění bouřící se proti centralizaci moci ve Washingtonu.

Dalším relativně úspěšným federativním státem se zdá být Švýcarsko, které je navíc multilingvní. Je ovšem nutno připomenout, že ve Švýcarsku ve 40. letech 19. století také proběhla občanská válka. Pokud se podíváme na další federace, tak fungují většinou ty, které mají společný jazyk a podobné atributy jako Spojené státy (sem můžeme počítat např. Austrálii).

Když však prozkoumáme multinárodní federace a státy, zjistíme, že se většinou rozpadly nebo jsou na pokraji rozpadu. Prvním příkladem států tohoto typu je Sovětský svaz, který se snažil shora vytvořit „nového sovětského občana“ a „sovětský lid“ z národů, které mají rozdílné jazyky a tradice (podobně jako EU se snaží vytvořit evropského občana a evropský lid). Příklad Jugoslávie zase ukázal, že i přes téměř úplnou shodu v jazyce dvou největších, popř. tří národů Jugoslávie (Srbové, Chorvati, Muslimové), zde kvůli rozdílnému náboženství, státnosti, historii, hodnotám a tradicím nemohl vzniknout jugoslávský politický národ. Ukázalo se, že umělé potlačování národního cítění a umírněného nacionalismu může vyústit v opačnou reakci, která vede k agresivnímu výbuchu šovinismu.

K násilnému rozdělení naštěstí nedošlo v Československu, protože na rozdíl od Jugoslávie zde neexistovaly vzájemné územní požadavky a separatistické tendence některých regionů. V případě Jugoslávie a Československa se ukazuje, že jazyk není jediným důležitým (i když je podstatným) prvkem pro fungování národa, ale že je nutné i povědomí společné historie a státnosti, které v případě obou výše zmíněných států a jeho národů neexistovalo (navíc existovaly např. konfesijní a ekonomické rozdíly).

Rakouské císařství a Rakousko-Uhersko je posledním historickým příkladem toho, jak multinárodní státy nefungují, alespoň co se týče demokratické formy vlády. Parlament Rakouska-Uherska, Říšská rada, byla stejně nelegitimním a nedemokratickým orgánem jako současný Evropský parlament, protože zde neseděli zástupci rakouského politického národa, ale zástupci jednotlivých národů usilujících o svou svébytnost (legitimitu Říšské rady neuznávali zástupci Českého klubu-staročeši F. L. Riegera a F. Palackého a státoprávní šlechta J. J. Clam-Martinice). Nevznikl zde celorakouský stranický systém, ale každý národ měl své liberály, konzervativce, socialisty atd. Něco podobného se stalo i v polistopadovém Československu. Stejně tak se pravděpodobně rozdělí i Belgie, v níž vedle sebe žije vlámský a valonský národ.

Došli jsme tedy k závěru, že federativní uspořádání není v žádném případě ideálním způsobem vládnutí. Mezi výjimky patří Spojené státy a Švýcarsko, ve kterých i přes peripetie občanských válek vznikl politický národ. Jinak se ukazuje, že nadnárodní útvary se bez patřičné legitimity svého politického národa a loajality občanů k tomuto politickému národu rozpadají. Politický národ navíc nevznikne přes noc a je ve své většině výsledkem mnohasetletého spontánního vývoje. V případě, že se v Evropské unii bude nadále prosazovat trend k vytvoření evropského státu bez evropského politického národa, Evropská unie se pravděpodobně rozpadne, protože občanům národních států se nebude chtít věčně žít pod nedemokratickou a nelegitimní vládou. Doufejme jen, že tento rozpad nebude krvavý, protože historie ukázala, že se státy bohužel ne vždy rozpadají mírovou cestou.


Šéfedaktor www.EUportal.cz
Vyšlo v Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku leden 2007