Kdo si nadrobil Koláčky
Pavel Páral
MF Dnes 2. listopadu 2009
Účty
Diář Pavla Párala
Zdeněk Bakala žaluje socialistického poslance Lubomíra Zaorálka o tři sta tisíc korun kvůli tomu, že ho poslanec nazval gaunerem. To je poslední aktualita z letitého sporu o více než čtyřicet tisíc nájemních bytů patřící OKD, které by si chtěli nájemníci koupit za zvýhodněnou cenu, zatímco současný majitel důlní firmy s nimi má zjevně jiné záměry. Ne, že by autor chtěl nějak hájit postupy Zdeňka Bakaly, nicméně rodeo kolem ostravských bytů trochu připomíná příslovečný návrat gangu na místo činu.
Po kuponové privatizaci byl největším akcionářem OKD stát a spolu s obcemi kontroloval i nadpoloviční většinu akcií. To platilo zhruba do roku 1997, kdy začala divoká privatizace hornictví v Čechách.
Její obětí byly právě OKD a rovněž Mostecká uhelná společnost. Tehdy Fond národního majetku zjistil, že kdosi skoupil na trhu velké balíky akcií a další odkupuje od obcí. Existovalo důvodné podezření, že to vše se děje za peníze vyvedené či povypůjčované z privatizovaných dolů. Tehdejší šéf FNM Roman Češka podal trestní oznámení a pokusil se tento proces zastavit. Jenže narazil nejdříve na odbory a potom na sociální demokracii, která ho ve Sněmovně smetla z funkce. Vláda neměla moc šanci, protože vládla na menšinovém principu na základě dohody mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. A tak byla úspěšně dovršena takzvaná koláčková privatizace českomoravského hornictví. Ostravské doly ovládl Viktor Koláček a mostecké jeho jmenovec Antonín.
Pozoruhodné je, že v době divoké privatizace seděl v dozorčí radě Českomoravských dolů patřících Viktoru Koláčkovi šéf odborového svazu horníků Cyril Zapletal. Koláčkovi tak s ovládnutím dolů, včetně havířských bytů, pomáhal ten samý Zapletal, který je nyní stranickým a poslaneckým přítelem Lubomíra Zaorálka, bojovníka za práva hornických nájemníků.
Jenže státu i pak zůstalo zhruba 46 procent akcií OKD, což trochu blokovalo soukromé vlastníky v nakládání s majetkem. A těch se zbavila sociálnědemokratická vláda Stanislava Grosse v roce 2004.
Toho Grosse, který po svém pádu vybral za svého nástupce ve straně i vládě Jiřího Paroubka. Grossův kabinet chtěl tenhle balík akcií prodat Koláčkovi za jeden a půl miliardy korun. Teprve po hrozbách žalobami ostatních zájemců o akcie byla cena navýšena na čtyři miliardy, byť už v té době bylo jasné, že jen cena havířských bytů činí minimálně deset až dvanáct miliard korun. A pak Koláček prodal vše Bakalovi za mnoho a mnoho miliard a nyní čtyřicet tisíc havířských domácností neví, co bude s jejich byty. Všichni by však měli alespoň vědět, kdo může za jejich trable, jejichž počátek je v divoké privatizaci na konci devadesátých let. Byť se to viníkům před volbami moc nehodí.
Jízda na bezmocných A shodou okolností se stejným lidem nehodí vzpomenout si, kdo může za to, že nyní chybějí peníze pro zařízení pečující o postižené a nemohoucí osoby. Když nyní ČSSD útočí na vládu a ministra financí Eduarda Janotu kvůli tomu, že v rozpočtu nemysleli na ty nejpotřebnější, už nepřipomínají, že na začátku tohoto problému je dílo Zdeňka Škromacha, který jako ministr práce a sociálních věcí prosadil dávky pro nemohoucí na nákup potřebné péče, ať už od pečovatelských služeb a ústavů, nebo od vlastní rodiny. Mělo to stát osm miliard korun a příspěvek ústavům měl být pokrácen, protože měly peníze vybrat od klientů a také jejich počet měl klesnout. Bezvadný nápad, který by udělal radost každému liberálovi. Na co dotovat ústavy, když si každý postižený může vybrat, co je pro něj lepší.
Jenže přátelé z Lidového domu kdesi udělali chybičku. Tato dávka nyní přijde na dvacet miliard a ústavů neubylo, a chybějí jim tudíž mraky peněz. Neexistuje prakticky žádná kontrola, jak jsou dávky využívány, takže jde pravděpodobně o jednu z nejvíce zneužívaných sociálních pomocí v Česku. A ČSSD bije na poplach a zachraňuje peníze pro ústavy, kde se starají o ty, kdo si fakt nemohou pomoci sami. Žádné oko nezůstane suché.
Pavel Páral
zástupce šéfredaktora Eura