U konce s dechem?
Pavel Bém
25.11.2008, Aktuálně.cz
Většina současných teoretiků se domnívá, že Amerika je za zenitem moci. Washington se stále více zadlužuje u svých konkurentů a velice obtížně prosazuje své partikulární zájmy. Současná finanční krize, která ještě nedosáhla svého vrcholu, otřásla důvěrou v budoucnost amerického liberálního kapitalismu a neviditelné ruky trhu. Evropa a Asie si brousí zuby na pozici, kterou podle nich americký obr vyklízí. V tomto případě bych poznamenal jediné, když jsou všichni zajedno, je třeba mít na paměti obezřetnost. Ve stejné pozici už Spojené státy byly v průběhu vietnamské války, avšak dokázaly, že Evropa a Japonsko je nedokáží nahradit ani omezit. Nejsem sice expert na mezinárodní vztahy, přesto nevěřím na černobílou realitu. Proto ani interpretace současné situace nemůže být černobílá. Bylo by chybou (bohužel pro Evropu již poněkud tradiční) sdělovacích prostředků i politiků, kdyby se o takovou trivializaci problému pokusili. V diplomacii či politice neexistuje čirá kauzální realita - jednoduchá příčina má jednoznačný následek. Je tedy vysoce pravděpodobné, že ze současné situace se nezrodí nový leader, ale možná se odpovědnost za světový pořádek přenese na více aktérů.
Dnes už mají ale komentátoři jasno. Pozici hegemona USA do několika let určitě vyklidí. Na jejich místo se dostane buď ruský medvěd, politicky-nepohyblivá Evropská unie, komunistický "experiment" těžící z levné pracovní síly anebo země označená za největší demokracii světa (Indie). Pokud ale nahlédneme pod pokličku jednotlivým rádoby hegemonům, zjistíme, jaká je situace ve skutečnosti. Kdokoliv může namítat, že pokud by všechny jmenované země vytvořily dostatečně silný tlak, rozhodně by Ameriku o její trůn připravily. To je zajisté pravda, ale problémem je, že mezinárodní politika není jen o logickém uvažování a kupeckých počtech, ale hraje v ní roli hned několik faktorů. Kdo počítá s tím, že vývoj adeptů na velmocenské postavení bude vesměs pozitivní, může ve velmi brzké době tvrdě narazit.
Pojďme se na jednotlivé adepty světovlády podívat z blízka. Ruský bohatýr, který se domnívá, že když se oblékne do šatů z brokátu, zaplacených předraženým nerostným bohatstvím, zakryje tak své vnitřní problémy. EU, rádoby velmoc škobrtající a zmítaná nesourodými národními zájmy. Společenství států, které v brzké době pocítí energetický nedostatek, na který se nabalí celá řada ekonomických problémů pramenících z touhy zachránit svět před ekologickou katastrofou. Čína, jež roste dostatečně rychle díky své levné, někdy až otrocké, pracovní síle, neustále však patřící do zemí třetího světa. Na tomto faktu nezmění nic astronomické náklady spojené s olympiádou, ani tzv. otevírání se západnímu světu. A Indie? Ještě dlouhou dobu je jen hrou čísel a potenciálu, který tak velká země nedokáže nikdy využít. Otázkou zůstává, zda tyto předpoklady stačí na to, aby dokázaly nahradit mocenskou a kulturní hegemonii jedné země či jednoho národa, který v současné době prožívá nelehké okamžiky?
Co plyne z celé situace pro naši zemi? Specifikovat jasně a zřetelně naše národní zájmy. Prohlubovat severoatlantické vazby, být členem EU, ale zároveň spojencem USA. V příštím roce čeká Českou republiku předsednictví, jež může přispět ke zlepšení vztahů mezi Evropskou unií a USA. Poukázat na marné mesiášské ambice EU. Podpořit vývoj a výstavbu nových jaderných reaktorů a upozornit na potřebu diverzifikace ropných zdrojů. Navrátit Evropu k realistickému pojetí diplomacie. To je jediné možné řešení, jak posílit nejen naši pozici, ale pozici společné Evropy. Co udělalo z USA opravdovou velmoc, její diplomacie. Postavení hegemona vám nezaručí největší zbrojní arzenál, ale teprve vůle k jeho použití. Pokud má jednotná Evropa zálusk na postavení světového leadera, měla by pochopit, kudy k této pozici vede cesta. Rozhodně ne skrze emisní limity a zavádění biopaliv.
Přestaňme se opíjet falešnou představou, ze které nás všechny bude jen pořádně bolet hlava a probuzení bude o to horší, až zjistíme, že naše místo již dávno obsadil někdo jiný.