Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jubileum Františka Ladislava Riegra

Tomáš Břicháček

10. prosince si připomínáme 190. výročí narození Františka Ladislava Riegra, jedné z nejvýznamnějších osobností české politické scény druhé poloviny 19. století, která výrazně ovlivnila vývoj moderní české společnosti.

V dobách komunismu byl Rieger coby (z dnešního pohledu) konzervativec spíše v nemilosti, a postupně upadl do polozapomnění. Mnoho lidí tak dnes nemá nejmenší ponětí, po kom, že se to jmenují obrovské sady mezi pražskými Vinohrady a Žižkovem řečené „Riegrák“. To je samozřejmě velmi tristní s ohledem na Riegrovy zásluhy a na jeho charakterové vlastnosti, které by měly sloužit jako vzor dnešním politikům a nejen jim.
Využijme proto dnešního kulatého výročí k připomenurí tohoto velkého Čecha v několika výmluvných citátech z jeho projevů a textů.

Z Riegrových projevů čiší jeho hluboké a upřímné vlastenectví. Snad nejlepším příkladem jsou slova, která pronesl u příležitosti položení základního kamene k památníku Josefa Jungmanna v Praze v roce 1873:
„... Ne každý z nás může vykonati skutky nesmrtelné, ne každý může býti velikým myslitelem, anebo básníkem, učitelem národu nebo spisovatelem, neb žurnalistou, vůdcem válečným, anebo státníkem, ale každý může pracovati v oboru svém podle sil svých věrně a poctivě, každý může probouzeti spící a napomínati dřímavé ke skutkům národní povinnosti. A kdo nemůže pracovati pro národ svůj důsledně, hlediž aspoň obětováním části nějaké z ovoce hmotné práce své odsloužiti se národu. A kdo by jsi tak byl neučinil za, živa, hleď učiniti tak aspoň v posledním pořízením svém. Žádný Čech neměl by rozloučiti se s životem, aniž by si položil otázku k svědomí: Zdaž jsem učinil zadost povinnosti své k národu, splatil jsem dluh svůj? Avšak hanba tomu Čechovi, o němž by se mohlo říci po smrti, že nevěnoval ani jednoho zlatého jmění, ani jediného dne práce národu svému ...“
Celou Riegrovou politickou kariérou se vine stěžejní téma boje proti vídeňskému centralismu za české státní právo. Níže cituji z jednoho jeho projevu v českém zemském sněmu z konce 60. let 19. století. Je pozoruhodné, jak aktuálně tato dávná slova znějí dnes v době bujícího, čím dál agresivnějšího centralismu bruselského:

„... Centralisace nikdež vedle sebe svobody nestrpí, ona ji vždy zmaří a zhubí. Pánové, centralisace státní dá se jenom zastávati co stroj válečný; když jest národ některý ve velikém nebezpečí, pak se zdá poněkud vysloviti a vysvětliti. že složí moc celou v ruku jednoho diktátora, aby tím horlivěji a jednotněji mohl soustřediti síly své a zastávati prospěšněji práva země a svobodu národu. Ale, pánové, kdykoli nastanou opět poměry normální, musí taková přílišná mimořádná moc přestati, musí se navrátiti právo svobodného sebeurčování národu; to jediné jest, pánové, pravé a svobodné.

Pánové, jak pravím, já nechci nikterak popírati, že by centralisace byla prospěšna k tomu, ustanoviti dobrou válečnou mašinu, ale že by byla centralisace prospěšna svobodě a sebeurčování národů, jich spokojenosti a důstojnosti — to naprosto popírám. Pánové, já popírám i více. Já nedopouštím, že by centralisace hmotný blahobyt i vzdělanost národů trvale a mocně podporovala. Pánové! Jestliže během času konečně tu neb tam má se obětovat zčásti samospráva zeměstátu, tedy se to musí státi způsobem rozumným, způsobem obmezeným, pouhou nutností, a konečně musí se to díti a žádati jen pro takové instituce státní, které národům skutečně slibují blahobyt, vzdělanost, štěstí! Ale, pánové! Zdali pak Rakousko naše nyní jest organisováno tak, aby mohlo žádat od nás takových obětí naší samosprávy, našeho sebeurčování ? Pánové, já toho nevidím! ...

Pánové, především musí se každému přiznati právo, svého stanoviska hájiti, a jeden druhému musí v tom vyhověti, pak snad jest nějaká naděje, že přijdeme k cíli. Ale jestliže vy postavíte tu ústavu, kterou jsme již dostatečně karakterisovali, jako nějakého neomylného boha, jako modlu, které se musíme klaněti, k tomu kroku, pánové, nás nikdy nepřivedete... Protož, pánové, volám k vám opět: Neukazujte nám věcně jen ty paragrafy svojí ústavy, nežádejte, abychom se klaněli té vaší modle; hleďte nám raději podat ruku a se s námi smluvit, vraťte národům rakouským jejich sebeurčení. Vraťte národy rakouské sobě samým a pak budete míti zajisté Rakousko silné a svobodné...My zkrácení jiných nechceme a nehledáme, ale od toho co naše poctivé právo, se nedáme ani odhánět, ani odlichotit, ani odkoupit, ani odporučit, ani odhrozit, ani násilím odehnat...“

Jak vidno, dnes 140 let od doby, kdy hřímal Riegrův zvučný hlas ve sněmovně, stojíme před problémy nikoliv nepodobnými. Stačí vyměnit slova „Rakousko“ a (předlitavská oktrojovaná) „ústava“ za Evropskou unii a novou euroústavu alias Lisabonskou smlouvu.

Roku 1900, tři roky před svou smrtí, sepsal Rieger svou „Politickou závěť“. Odcitujme ty části, ve kterých hodnotí svou politickou kariéru a vyslovuje přání vůči svému národu:
„Mně Bůh dopřál již z mládí té možnosti, že, nejsa nucen hledati především výživu, mohl jsem se věnovati cele službě národa svého, dobré zdraví, spojené se snadností práce duševní, štěstí v rodině, jasný hled do světa a přízeň spolupracovníků, důvěřujících v upřímnost a čestnost snahy mé, dopřály mi možnost vykonati nejednu věc prospěšnou národu mému. Jakož při stálém ruchu vln politického života jinak býti nemůže, střídaly se v životě mém úspěchy s nezdary a pochvaly s ústrky. V celku pak mohu říci, že bylo málo těch, kteří by byli popírali poctivost úmyslů mých, ano mohu, ba musím říci a uznati vděčně, že jsem v národě svém došel takového uznání a lásky, jako sotva kdo jiný za doby mé.

Národu mému pak přeji z té duše, aby sebe sama nikdy neopouštěl v malomyslnosti, ani nezpýchal v domýšlivosti, radím jemu, aby sice trval na svém právě jasně a nestranně poznaném, ale aby se nikdy nedal svésti vášní ke křivdění komu jinému, přeji mu, aby, dbaje vždy jen rady mužů ve všem čestných a skutky vlasteneckými osvědčených, nedbal na slova zvučná a hesla jalová, jeho samolibosti lichotící, jakéž pronášejí často lidé nezralí, mravnosti pochybné, anebo sobcové, zisku, populárnosti a moci politické žádostiví, radím mu aby důvěřoval hlavně vlastní síle ? ovšem, správně oceněné, aby nepřeceňoval sil svých a nepouštěl se do podniků pošetilých, samo bytí jeho ohrožujících, jsa toho vždy pamětliv, že jen poctivou prací duchovní a hmotnou, a i tu jen postupně sice, ale bezpečně založí si lepší budoucnost.

Přeji si dále, aby národ můj nikdy nespouštěl se snah ideálních, křesťanských, věčných to pravidel cti, práva a lidskosti, aby především nikdy se nespouštěl požadavků práva, aniž klonil se k násilí, byť by okamžité opouštění spravedlnosti slibovalo chvilkový úspěch, jsa toho pamětliv, že obecná, mezinárodní úcta před právem je nejpevnější ohradou národů, zvláště národů malých, jimž je zvláště nebezpečno vyjíti z té hradby a vydati se na vratkou půdu moci, čili práva silnějšího.

Konečně s přeji, aby národ můj dusil v sobě všemožně hřích závisti, u nás bohužel dosti častý. Tento ohavný hřích, jenž ani samému hříšníku neprospívá, nýbrž jej otravuje, hřích, jenž dusí vznik a vzlet člověka, jenž pokálí každou zásluhu, podezřívá každou nezištnou práci, strhá v bláto každou velikost, ano, potlačuje ji v samém zárodku, nedopouští skutkům šlechetným, aby povzbudily jiných. Hřích ten býval od věků Slovanům nejhojnějším pramenem nesvornosti, podkopáváním vší autority, ano, pramenem ujařmení od jiných, aneb aspoň závadou tvorby mohutných organisací.

Budou-li synové a dcery našeho národa vždy dle těchto zásad moudře, svorně a bez závisti pečovati o všestranné zvelebení jeho, pak důvěřuji pevně, že povznesou sílu jeho kulturní a hmotnou v té míře, že odolá všem událostem a všem převratům politickým, jejichž směr a dosah napřed vyměřiti, neřku-li dle přání národa, zvláště malého jako náš, upraviti není ovšem dáno. Avšak nechtějme se spouštěti víry ve spravedlivé vyšší řízení osudu národů...“

Pro dnešní politickou scénu plnou „Íček“, „Téček“, Dalíků, korupce a hulvátství, přestavuje Rieger příklad čestného politika bojujícího za své ideály, šlechtice slova i ducha. Pro dobu, kdy hrozí ratifikace Lisabonské smlouvy a s ní spojený významný přesun pravomocí České republiky na Evropskou unii je vhodné připomínat si někdejší Riegrův boj proti centralismu vídeňskému.

Doporučená četba k F.L. Riegrovi:
R. Sak: Rieger – konzervativec nebo liberál (1993)
D. Hanák: České konzervativní myšlení (1789-1989).
A. B. Bartoš: Vlastenecký idealista - František Ladislav Rieger (euPortál, 2006)



Tomáš Břicháček
Autor je redaktorem časopisu euPortál (www.euportal.cz)
Osobní stránky
 
  Přístupy: 14602 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA