Uvolněte se, prosím

Ivan Turnovec

Pořad moderovaný bavičem a hercem Janem Krausem je docela populární. Kraus sám je na obrazovce, vezmeme li to včetně reklam, velice častým hostem. Patří bezesporu mezi populární osobnosti a jeho sebevědomí většinu ostatních přesahuje. Prezentuje se jako velice progresivní a vyjadřuje se nejen ke kultuře, ale i politice. Haló noviny 22. února připomněly rozhovor redaktorky Dany Braunové s Krausem v barevném Magazínu Práva z 31. prosince 2005, publikovaný pod titulkem Jan Kraus, dost uvolněný. Bez ohledu na tendenčnost komunistického listu, jsou partie, které z loňského rozhovoru vybral a zveřejnil redaktor Haló novin Jan Jelínek pod názvem Jak herec Jan Kraus zalhal sám sobě, a které doplnil komentářem o Krausových aktivitách za komunismu, natolik zajímavé, že stojí za to se s nimi seznámit. Jde totiž o ukázku toho jaký mají mnozí naši umělci osobní etický náboj, a to nehodlám připomínat Cibulkovy seznamy. Ukázkou toho, že někteří jsou skutečně jen komedianti ochotní tvrdit cokoli bez ohledu na skutečnost, ostatně kolik se jich nechalo zneužít k reklamním účelům, znamenajícím později okradení řady občanů, ať už šlo o privatizační fondy, nebo záložny. Ale zpět k panu Krausovi, jak jej komentují Haló noviny:

„Na otázku, co ho v politice štve, odvětil: Třeba náhlé objevení existence komunistů. To mě fascinuje. Jsou tu patnáct let, ale hodně lidí je teď najednou objevilo a chce to řešit. Nejsem člověk, který by k nim měl sebemenší důvěru, který by říkal, ať jsou klidně ve vládě..., Když pak Kraus dostane otázku, zda nemá občas pocit, že se narodil ve špatný čas a na špatném místě, odpoví: Naopak. Nikdy jsem nepředpokládal, že by tu komunismus padl a byla demokracie, to považuju za výhru a štěstí. Za komunismu bych si ani neškrtl. Neměl jsem šanci dělat to, co bych chtěl. V další části rozhovoru Kraus přiznává, že byl vlastně srab, neboť pro něho byly v komunismu oblasti, kde jsem ani nedutal, protože jsem se bál, že by se mnou zametli. Krausovi lze odpustit jeho omyl v označení společensko-ekonomické formace v tehdejší ČSSR, neboť komunismus u nás neexistoval, pouze takzvaný reálný socialismus se svými přednostmi i chybami. Krausovi lze odpustit i to, že se bál a měl nahnáno, že by s ním prý tenkrát zametli. Inu, každý přece nemohl být smělým rebelem ve stylu Pavla Landovského.

Avšak Krausovi vůbec nelze prominout lež, že neměl šanci hrát, co by chtěl. Takových šancí měl totiž ve filmu od roku 1959, kdy poprvé daboval dětskou roli, až do roku 1989, požehnaně! A hrál, jen se hory zelenaly! Vůbec pak první dětskou filmovou roli ztělesnil již v roce 1963. Vycházející filmová hvězdička pak jasně zazářila v roce 1968 ve filmu Milana Vosmíka Na Žižkově válečném voze. V nádherném rozpuku mládí ztvárnil přední roli v komedii pro mládež Kvočny a král (1974). Blýsknul se také v roli prince, kterou mu svěřil režisér Václav Vorlíček v humorné pohádce Jak se budí princezny (1977). Pro pořádek k těmto filmům dodávám zbylý výčet filmů, v nichž Jan Kraus kdy účinkoval: Spalovač mrtvol (1968), Lišáci, Myšáci a Šibeničák (1970), Dívka na koštěti (1972), Tajemství zlatého Buddhy (1973), Drahé tety a já (1974), 30 panen a Pythagoras (1977), Což takhle dát si špenát (1977), Jak se točí Rozmarýny (1977), Muž s orlem a slepicí (1978), Arabela (1979), Půl domu bez ženicha (1980), Evžen mezi námi (1980), Kaňka do pohádky (1980), Krakonoš a lyžníci (1981), Zralé víno (1981), Howling II (1985), Copak je to za vojáka...(1986), Mág (1987), Proč? (1987), Příběh 88 (1989). Jan Kraus má za sebou i bohaté účinkování na divadelních prknech. Od roku 1963 vystupoval v řadě dětských a mládežnických rolí v Divadle na Vinohradech, Národním divadle, Hudebním divadle v Nuslích, Divadle S. K. Neumanna v Libni. Od roku 1971 se stal hercem na volné noze.“...

Co si tedy myslet o rebelovi Janu Krausovi a jeho současných aktivitách? Osobně nemám prodejné komedianty rád. Zamyslet se nad kvalitou naší současné herecké (ale i pěvecké a vůbec umělecké) garnitury, musí každý sám. Mne k tomu vyprovokovaly Haló noviny.