Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Trnitá cesta samostatné ekonomiky

Dušan Šrámek

Pouhých devadesát let uplyne letos od chvíle, kdy po více jak tři sta letech získal český národ opět svou samostatnost. Za toto poměrně krátké období jsme si však mohli na poli hospodářského vývoje a ekonomických teorií vyzkoušet nad vše – od poměrně liberálního prostředí, kdy náš stát zaujímal významné místo v mezinárodní dělbě práce, k údobím, kdy ekonomika byla sešněrována státní ideologií, a byla pouhým přívěskem mocných imperiálních velmocí, jimž sloužila k naplňování jejich expanzionistických cílů.

Austria felix a konec liberalismu
Habsburská monarchie byla z hlediska a míry státních zásahů do ekonomiky poměrně liberálním státem, v mnoha ohledech pro dnešního Čecha až nepředstavitelným. Den daňové svobody by se tehdy slavil někdy koncem ledna či začátkem února, a při tvorbě živnostenského zákona obcházeli ministerští úředníci i báby, které prodávaly na tržišti herynky, zda psanému slovu porozuměly i ony. Do vcelku poklidného vývoje monarchie, který byl pouze občas přerušován v ekonomické oblasti bojem národnostně orientovaného průmyslu o státní zakázky, výrazně zasáhla válka. Kvůli rostoucím válečným potřebám byl omezen spotřební a lehký průmysl, rozsahu výroby se naopak dočkalo strojírenství, hutní a železářská výroba, ale i výroba textilu a obuvi. Se státem vynucenou preferencí jednotlivých ekonomických odvětví rostl i význam nejrůznějších regulačních orgánů, které ke konci konfliktu v podstatě ovládly celé národní hospodářství.

Válka rovněž poskytla vhodnou příležitost vládnoucí vojensko-byrokratické mašinérii, aby se pokusila zlikvidovat tepny českého hospodářského a bankovního života a s ním i snahy o jakýkoli autonomní či samostatný ekonomický vývoj českého etnika. Podřizovala této strategii dokonce veřejné zakázky pro potřeby válečného úsilí, z nichž zcela záměrně vynechávala a diskriminovala české firmy. Odpovědí byl laxní přístup v upisování válečných půjček ze strany českých peněžních ústavů, což se stalo záminkou pro zatčení jednoho z řídících činitelů Živnostenské banky Jaroslava Preisse. Snahou rakouských vojensko policejních orgánů bylo vyvolat zatčením na tuto banku run a dosadit nucenou správu, která by ji jednou provždy zlikvidovala. To se však nakonec nepovedlo díky solidaritě ostatních českých peněžních ústavů, včetně tehdy oblíbených a rozšířených kampeliček.

Stát nastupuje
Válečné strádání, a strasti poválečné ekonomiky, jen pomalu se zotavující a hledající nové trhy i podnikatelské obory, vedly zákonitě k desiluzím z předválečné „belle epocque“ a k růstu sociálního i nacionálního radikalismu. Odpovědí vlád celého světa byl dosud nebývalý intervencionalistický průnik státu do ekonomiky. Už v základním hospodářském zákoně se objevil požadavek po zestátnění železnic, přičemž původní plán počítal i se zestátněním dolů, hutí, zbrojního průmyslu a minerálních pramenů. Namísto zestátnění byla přijata idea nostrifikace, takže každý podnik s vedením v Rakousku musel přenést své sídlo na území nového státu. Protože většina strategického průmyslu patřila německo – rakouskému kapitálu, je možno celý proces charakterizovat jako první pokus o řešení staletého hospodářského „stýkání a potýkání Čechů s Němci“ ekonomickým nacionalismem. Snaha pak byla úspěšně dovršena Benešovými dekrety po II. světové válce.

V podstatě obdobným důvodem, protikatolickým antiklerikalismem, byla vedena i pozemková reforma. Sociální a nacionalistické požadavky tak splynuly na krátký čas v jedno. Bohužel právě zde lze hledat zárodky „národní a demokratické revoluce“ po roce 1945, které nakonec vedly k postupnému posilování ingerence státu do ekonomiky, a které pak tragicky vyvrcholily po únoru 1948.

Velká deprese a konec liberalismu
Černý pátek na new yorské burze z října 1929 přes Atlantik nejprve dolehl jako ozvěna něčeho, co Československo nemusí příliš trápit. O to s větší silou následné krize udeřila, když došla až k naším dveřím. Československo se stalo vedle USA, Francie či Německa jednou ze zemí, na níž Velká deprese dopadla se všemi důsledky nejtvrději. Cestu ven hledaly stejně tak jako v jiných zemích vlády republiky v další regulaci hospodářství. Dvojí devalvace koruny, obilní monopol, státní podpora exportu, rozšíření systému veřejných prací a další vládní opatření zasadily další rány zpochybňovanému ekonomickému liberalismu. Politické reprezentace, ekonomové i intelektuální elity nehledě na masy občanů začaly volat po daleko větší státní ingerenci a dohledu na chod ekonomiky.

Postupné zavádění státně monopolistických praktik a regulačních opatření nalezlo pochopitelně ospravedlnění v době reálného socialismu. Ve skutečnosti tomu bylo ale naopak. Nucené syndikalizace a kartelizace celých výrobních odvětví za účasti státních zástupců okopírované z neblahého New Dealu podvazovaly přirozenou konkurenci a samoregulační tržní mechanismy. Právě masivní vpád státu do ekonomiky zapříčinil, že jí dařilo zmátořit se tak pomalým tempem.
Roli státu v ekonomice rovněž posilovalo rostoucí zbrojení, kterými československé vlády v druhé polovině třicátých let reagovaly na rostoucí tlak ze strany hitlerovského Německa. Bohužel, i tuto bolestivou, leč nezbytnou investici odepsaly čtyři podpisy pod Mnichovskou dohodou a kapitulace domácí politické reprezentace v čele s prezidentem Benešem.

Hitlerův socialismus
Propagandistické záběry vojáků Wehrmachtu rozdávajících na náměstích českých měst z kotlů „eintopf“, proběhly všemi filmovými týdeníky. Ti samí vojáci se ale mimo záběr okamžitě jako kobylky vrhaly na každou českou cukrárnu či lahůdky. Aby ne. Jedno z prvních okupačních opatření bylo zavedení nuceného kursu koruny vůči marce v poměru jedna ku deseti, ačkoli reálný kurs byl cca 1 RM ku 6–7 Kč. Samostatná ekonomika byla naprosto likvidována, majetek československých občanů židovského původu byl arizován, zbývající se dostal pod úplnou kontrolu válečného hospodářství. Jakákoli ekonomická aktivita mimo zákonný rámec, jako byl černý obchod, byla nemilosrdně trestána koncentračním táborem či přímo smrtí. I přes drakonické tresty se však Němcům příliš rozbít černý trh nedařilo. Podle jejich odhadů šla mimo přídělový systém až třetina produkce, především agrární. Boj proti „spekulantům a šmelinářům“ beze zbytku využili po únoru 1948 k boji proti pozůstatkům soukromého vlastnictví komunisté. Stejně tak jako nástroje postupné kolektivizace vesnice, která měla zlomit páteř národa. Plány, které objevila Rudá armáda v archivu říšského protektora, předala komunistickému ministru zemědělství Juliu Ďurišovi, který je beze zbytku převzal – včetně agentů gestapa, kteří se přes noc změnili v nejhorlivější organizátory socializace vesnice.

Když jsme měli, co jsme chtěli
A opět to byla světová válka, která radikalizovala názory na ekonomiku a účast státu v ní. I přes hrůzy právě prožitého lze říci, že československá ekonomika vyšla s porovnání s ostatními evropskými státy z válečných útrap poměrně nejlépe. Nacionální socialismus rovněž i přes direktivní řízení a centrální plánování nesáhl kromě židovského majetku na princip soukromého vlastnictví. Na druhé straně však ve všech evropských státech po válce vzrostla nedůvěra ve volné působení tržních sil a zásady soukromého vlastnictví. Znárodňovacím procesům a plánování se nevyhnula ani kolébka a dosavadní bašta liberalismu Velká Británie. Zvláště tíživě nové pohledy na úlohu státu a trhu dopadly na státy, které spadaly pod sovětskou sféru vlivu. Přestože Košický vládní program hovořil pouze o zestátnění majetků Němců, Maďarů, kolaborantů a nerostných zdrojů, postupně byl rozšiřován na další oblasti hospodářství, včetně peněžních ústavů. Roli trojského koně přitom sehrála sociální demokracie a především ministr průmyslu Bohumil Laušman, podporovaný komunistou Lubomírem Frejkou, později popraveným v procesu se Slánským. Výrazem prvních poválečných znárodňovacích snah se staly dekrety z 24. října 1945, podepsané Edvardem Benešem v den výročí vzniku samostatného státu. Znárodnění klíčového průmyslu a finančních institucí bylo o dva roky později provázeno druhou pozemkovou reformou.

Spolu s první znárodňovací vlnou se začaly formovat i centrálně plánovací instituce. Ironií bylo, že obnovený stát je přejal beze zbytku jako dědictví Třetí říše. Nemenší ironií ovšem bylo, že komunističtí plánovači využívali stejně tak i svých zkušeností získaných v exilu z britského válečného hospodářství.

Přerod československého hospodářství na satelitní přívěšek Moskvy probíhal o něco pomaleji než přerod politický. Od roku 1950 ale neustále sílila závislost ekonomiky na sovětských imperialistických ambicích, což znamenalo především preferenci těžkého průmyslu na úkor ostatních odvětví národního hospodářství. Spolu s militarizací ekonomiky šla ruku v ruce exploatace všech surovinových i výrobních zdrojů, jejímž výrazem bylo vyplenění zásob uranu. Do poloviny padesátých let byly likvidovány všechny zbývající prvky soukromého vlastnictví především ve sféře místního hospodářství a služeb. Utrpení statisícům lidí pak přinesla nucená kolektivizace venkova, skrze níž komunisté dokončili to, co nestačil Heydrich. A opět nezbývá než připomenout ještě jednu historickou paralelu. Stalinův článek v Pravdě Závrať z úspěchů na počátku třicátých let, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci, vedl k rozpadu kolchozů a k následným ještě tvrdším represím. U nás stejnou roli sehrál projev prezidenta Antonína Zápotockého při otevření klíčavské přehrady v srpnu 1953. Mírou postátnění ekonomiky se tak Československo zařadilo hned za Sovětský Svaz.

Krize vyvrcholila 31. května 1953 provedením měnové reformy, která znamenala prakticky státní bankrot. Protesty veřejnosti, především násilné uchopení moci na krátkou dobu nespokojenými občany v Plzni prokázaly, že komunistický režim ztratil oporu i mezi doposud věrnými sociálními skupinami, především dělníky. Nesmělé pokusy o řešení kvadratury kruhu, tedy o reformu socialistické ekonomiky v mezích zákona, probíhající od druhé poloviny padesátých let zákonitě musely skončit nezdarem, a to nejenom kvůli sovětskému zásahu v srpnu 1968.

Reformní proces v oblasti hospodářství byl především spojen se jménem Oty Šika. . Zaměstnával neortodoxní přemýšlivé spolupracovníky, kteří se po roce 1989 prosadili jako tvůrci české ekonomické transformace. Stačí připomenout Václava Klause či Tomáše Ježka. Právě Klaus však již v druhé polovině šedesátých let patřil k ojedinělým osobnostem, které pochopily nedostatečnost a polovičatost Šikových reforem.

Jiné bitvy stejné války
Hledání třetích cest, dosažení něčeho mezi kapitalismem a socialismem určitou dobu po pádu komunismu zápolilo s projektem radikální transformace československé ekonomiky. „Dnes už se to sice zdá téměř nepochopitelné, ale touto cestou – alternativou komunismu – pro většinu lidí u nás tehdy nebyl kapitalismus. Byly hledány a propagovány různé utopické třetí cesty a to ve všech klíčových oblastech našeho společenského života,“ konstatoval k patnácti letům budování kapitalismu u nás Václav Klaus. Nápady jako prodej podniků do rukou podnikového managementu či přímo zaměstnancům, byly stejně absurdní jako hledání strategického investora pro každou jednotlivou fabriku. Liberalizace cen, vnitřního i zahraničního obchodu, uvolnění kurzu koruny, postupné snižování firemních daní a především masivní privatizace posunuly opět českou ekonomiku směrem k liberálním tradicím.

Dnes jsou již spory mezi zastánci tzv. šokové terapie a gradualistického řešení spíše problémem historiků. Na počátku devadesátých let však sehrály významnou roli při hledání filosofie, o níž se měl opírat náš hospodářský vývoj. To neznamená, že veškeré úvahy o svobodě, o míře působení tržních sil a státních zásahů touto diskusí utichly. V jiných kulisách a jiném obsazení je můžeme sledovat v diskusích o ekologických limitech rozvoje ekonomiky či v reglementacích daných členstvím v Evropské unii. Plíživý vliv státu na ekonomiku a boj proti němu tak zůstane nepochybně jedním z určujících prvků společenské diskuse přinejmenším v střednědobém horizontu dalšího vývoje našeho samostatného státu.



Dušan Šrámek
 
  Přístupy: 11270 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA