Kapitalismus bez kapitálu

Jefim Fištejn

Spojené arabské emiráty se nakonec vzdaly svého záměru přikoupit šest velkých amerických přístavů, ale spor o tento obchod byl vskutku zábavný: odpůrci se strachovali o národní bezpečnost Spojených států, zatímco stoupenci „velkého kšeftu“ poukazovali na to, že žádný kus hmotného majetku nepřejde do vlastnictví Arabů – ti že získají pouze právo na technické provozování přístavních budov a zařízení. Přítel-podnikatel mě poučil: „Tak to dneska chodí všude. Já jsem kupříkladu developer a zrovna spouštím projekt za půl druhé miliardy. Ale vlastní peníze v tom nemám a ani bankovní úvěr nikdy nikomu nebude ve skutečnosti převeden. Jsou to jen virtuální peníze, které projdou účtárnou a zmizí v důsledku vzájemných zápočtů.“

Jo, dříve to chodilo jinak. Takový Baťa byl opravdovým vlastníkem budov a zařízení. Sám rozhodoval, kdo na něj bude pracovat. Technologická složitost linek a úspory pramenící z velkovýroby činily Baťovo hospodaření mnohem účinnějším než příštipkářství drobných obuvníků. Přímé vlastnictví bylo zdrojem moci podnikatelů. Stát vyžadoval přiměřenou kapitalizaci podnikání. Výrobní struktura rozhodujícím způsobem definovala strukturu obchodní. Kapitál řídil práci a jeho majitelé řídili námezdní síly. Průmyslová revoluce pozměnila ekonomiku a politika ji musela následovat. Dnes jsme svědky začínající éry kapitalismu bez kapitálu.

Kancelářské budovy patří specializovaným správním společnostem nebo fondům. Při dnešním stupni vývoje složitých finančních nástrojů a schémat není možné zjistit ani to, komu patří stoly a počítače v kancelářských místnostech – museli bychom najmout „pinkerto-ny“, abychom zjistili, kdo je formálním vlastníkem technického vybavení, neboť vše je pronajato. Kompetence manažerů není žádným způsobem vázána na vlastnictví aktiv, nýbrž vyplývá z jejich postavení v hierarchii. Manažeři nabývají svou moc asi tak jako kněží, šlechtici nebo vojevůdci: pomocí osobních nebo rodinných vazeb nebo díky vlastním společenským dovednostem.

Při formování struktury společnosti dnes hrají obchodní korporace roli, kterou dříve zastávaly církevní farnosti nebo vojenská správa. Svět Karla Marxe, kde kapitál určoval třídní strukturu společnosti a zdrojem moci bylo vlastnictví výrobních prostředků, se ukázal být jen krátkým intermezzem v lidských dějinách. Tento svět zanikl v souladu s Marxovou předpovědí, avšak naštěstí ze zcela jiných důvodů a se zcela jinými následky, než předpovídal. Ač je to paradoxní, mnozí stále myslí v Marxových kategoriích, když mluví o ekonomice. O akcionářích uvažují, jako kdyby byli spolumajiteli podniku, ačkoli není snadné určit, co ve skutečnosti vlastní. O zisku mluví, jako kdyby to by výnos z vloženého kapitálu, i když spíše máme co dělat s ekonomickou rentou – neboli s výnosem z obchodní značky, z duševního vlastnictví, z know-how, z tržní pozice společnosti. Dnešní obchodování s cennými papíry není ve skutečnosti kapitálovým trhem. Ba co víc, rozdíl mezi výdělečností akcií a klesající výnosností podnikových dluhopisů nutí firmy k vyvedení kapitálu z podnikání. To zase tlačí zisky z akcií vzhůru. Společnosti se zbavují nemovitostí: obchodní prostory již nepatří obchodníkům, pivovary nevlastní hospody a hoteliéři nevlastní budovy svých hotelů.

Vývěsní štít dnes poukazuje na jméno operátora, nikoli na jméno majitele kapitálu. Název letecké společnosti na trupu letadla nebo logo na korbě náklaďáku nic nevypovídá o majitelích těchto aktiv.

Jefim Fištejn