Kunderovo zpochybňování hodnot

Aleš Knapp

Po vydání souboru tří textů s názvem Můj Janáček (viz 51PRO, 2004/5) přišlo nakladatelství Atlantis s další knihou Kunderových esejů. Ta krom pojednání, jehož název je shodný s titulem, obsahuje jeden další text: projev Román a Evropa pronesený francouzsky v roce 1985 při převzetí ceny v Jeruzalémě.

Oba dva jsou součástí francouzsky psaného souboru Umění románu z roku 1986, vyšly rovněž počeštěny autorem v časopisu Host.

Román se zrodil z humoru

Čtenáři bývají zmateni a nevědí, co vlastně Milan Kundera napsal česky a co francouzsky, které eseje vyšly v kterém souboru a zda je možné přečíst si je i v češtině. Proto zopakujme. Po knize Umění románu - neplést se stejnojmennou Kunderovou studií o Vladislavu Vančurovi z přelomu padesátých a šedesátých let - vychází v roce 1993 soubor Zrazené testamenty psaný rovněž francouzsky. Eseje z těchto dvou knih autor už léta postupně převádí do češtiny pro časopis Host. V eseji Slova se Kundera například vyjádřil k pojmům, které považuje za významné pro svou poetiku; Několik poznámek inspirovaných Náměsíčníky je věnováno autorovi románové trilogie Hermannu Brochovi; esej Kastrující stín svatého Garty kritizuje svévolné zacházení Maxe Broda s životopisem Franze Kafky - v hrubém rozporu se skutečností totiž Brod v románu o Kafkovi učinil ze slavného pražského autora světce a náboženského myslitele.

Je možné se ptát, proč Atlantis nevydal v jednom souboru všechny Kunderovy do češtiny přeložené eseje. I tak se ale zdá, že texty Román a Evropa a Zneuznávané dědictví Cervantesovo nebyly vybrány náhodně. Oba vypovídají o autorově pojetí osobnosti romanopisce a o práci s románovou formou - tak jak ji Kundera důsledně uplatňuje i v praxi. V projevu Román a Evropa trvá na tom, že by romanopisec měl „zmizet za svým dílem“. Odmítá roli spisovatele coby veřejné osobnosti, jelikož se může stát, že dílo pak bude považováno jen za přívěšek autorových gest a prohlášení. Snadněji tedy pochopíme, proč Kundera už dvacet let až na výjimky odmítá poskytovat rozhovory nebo proč střeží zejména před novináři své soukromí natolik, až to může vypadat jako přehnaná úzkostlivost.

V eseji Zneuznávané dědictví Cervantesovo se zabývá otázkou podstaty románu. Na rozdíl od filozofie se román podle Kundery nezrodil z ducha teorie, nýbrž z ducha humoru. A právě ve chvíli, kdy je řeč o humoru, se můžeme zamyslet nad příčinami někdejších protikunderovských výpadů českých kritiků dotčených třeba tím, že autor ve Valčíku na rozloučenou ironizuje plození potomků nebo že v románu Nesnesitelná lehkost bytí znevažuje český disent. Romány zůstávají podle Kundery nepochopeny z toho důvodu, že lidé - a nutno podotknout, že často i profesionální literární kritici, zejména v Česku - nechtějí v románu hledat otázky, nýbrž morální stanovisko. „Člověk si přeje svět,“ píše Milan Kundera, „kde by dobro a zlo bylo zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat. Na této touze jsou založeny náboženství a ideologie.“

Dílo patří jen autorovi

Autor, milovník Rabelaisova díla Gargantua a Pantagruel, má hrůzu z lidí, jež Rabelais nazývá slovem „agelasti“, tedy lidí beze smyslu pro humor. Vedle Zneuznávaného dědictví Cervantesova je o nich řeč i v česky dosud nevydaném eseji s názvem Den, kdy nás už Panurgos nerozesměje. „Salman Rushdie byl odsouzen k smrti těmi, kdo nenávidí vše, co se netváří vážně, “ napsal Kundera, pro něhož podstata humoru spočívá ve zpochybňování hodnot a román jako model světa založený na mnohoznačnosti není slučitelný s totalitním universem.

Současně vyšel v pařížském nakladatelství Gallimard letos i další, dvousetstránkový soubor Le Rideau (Opona ), v podtitulu označený jako „Esej o sedmi částech“. Ještě důsledněji než předtím se v něm Kundera zasazuje za svébytnost románu i za to, že s dílem si nemůže kdekdo činit, co chce: „Co autor vytvořil, nepatří ani jeho tatínkovi, ani mamince, ani národu, ani lidstvu, ale patří jen jemu samotnému.“ Francouzská kritika označila Kunderu za brilantního esejistu a deník Le Monde zdůraznil, že soubor je autorovou odpovědí na některé výhrady, jež ke Kunderovým francouzsky psaným románům chovali někteří (dodejme, že i čeští) kritikové. I v této knize je řeč o humoru v tom smyslu, že humor musí tnout do živého. Humor musí být znesvěcením. Stalo se nesporným, že cesta k pochopení Kunderovy románové tvorby je otevřena především tomu, kdo se dokáže smát i ve chvíli, kdy mu hrozí nařčení z cynismu a rouhačství.

Milan Kundera: Zneuznávané dědictví Cervantesovo (Atlantis, Brno 2005)



Praporek: Cesta k pochopení Kunderovy románové tvorby je otevřena především tomu, kdo se dokáže smát i ve chvíli, kdy mu hrozí nařčení z cynismu a rouhačství.