Ve vyjádření vlády České republiky Ústavnímu soudu na první pohled zaujme to, že vláda buď neví, nebo chce před soudci Ústavního soudu zatajit, že Lisabonská smlouva je mrtvým, zamítnutým dokumentem. Vyjádření, ačkoliv je předloženo několik týdnů po Irském referendu, vychází z textu Lisabonské smlouvy, ačkoliv je zřejmé, že tento text již nemůže být ratifikován a přijat všemi členskými státy Unie.

Není to jediný problém s textem, stejně závažným faktem je i to, že srozumitelný text Lisabonské smlouvy jako takový v českém jazyce prostě neexistuje. Existuje (od 17.12.2007) text, publikovaný v Úředním věstníku Evropské unie pod číslem 2007/C 306/01, který je oficiálním zněním přijatých změn textu Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství. Můžeme si jej nalézt na stránkách Evropského věstníku, což budou muset udělat i Ústavní soudci. Příliš nám to ale nepomůže, tisíce odkazů a paragrafů o doplnění jiných paragrafů o slovo „AAA“, či záměně slova „XXX“ za slovo „ZZZ“ v n-tém odstavci hlavy „H“ textu „CCC“ v doprovodném prohlášení „PPP“ je pro porozumění smlouvě téměř nepoužitelný. Oficiální Konsolidovaný text, totiž text smluv, které spolu tvoří to, co je známo pod jménem „Lisabonská smlouva“, po zapracování přijatých změn v češtině není k nalezení. Existuje (zde) jen kompilace vyrobená úředníky Úřadu vlády a Sněmovny, za jejíž text vláda odmítá ručit:

„Toto neoficiální konsolidované znění smluv bylo vytvořeno především pro pracovní účely státní správy a Parlamentu České republiky. Texty uvedené v této publikaci nejsou právně závazné, mají čistě dokumentační povahu. Autoři, Úřad vlády České republiky ani Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nepřebírají žádnou odpovědnost za jejich obsah.“

Nebyla to ovšem jen naše vláda, které se nechtělo zpřístupnit smlouvu pro veřejnou diskusi. Dokonce i Rada Evropské unie publikovala - rovněž neoficiálně - na svých stránkách (zde) konsolidované znění až 15. dubna 2008. Ani Rada za něj nechce nést odpovědnost. I jeho „Úvodní poznámka“ stojí za přečtení:

„ ÚVODNÍ POZNÁMKA

Tato publikace obsahuje konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, včetně jejich příloh a protokolů k nim, v nichž jsou zapracovány změny učiněné Lisabonskou smlouvou podepsanou dne 13. prosince 2007 v Lisabonu. Tato publikace rovněž obsahuje prohlášení připojená k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu.

Dosud probíhá ratifikace Lisabonské smlouvy členskými státy v souladu s jejich ústavními pravidly. Uvedená smlouva vstoupí v platnost - jak stanoví její článek 6 - dnem 1. ledna 2009 za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, nebo nestane-li se tak, prvním dnem měsíce následujícího po uložení ratifikační listiny tím signatářským státem, který tak učiní jako poslední.

Tato publikace je prozatímní povahy. Do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost mohou být provedeny určité opravy jednotlivých jazykových znění tak, aby byly napraveny případné chyby, které budou v Lisabonské smlouvě nebo ve stávajících smlouvách nalezeny.

Tento text je dokumentačním nástrojem a orgány Evropské unie za něj neodpovídají.“

Je jasné, že smlouva v platnost nevstoupí. Ustanovení článku 6 nebude díky irským voličům nikdy naplněno.

Předkládací zpráva vyjádření vlády České republiky pro Ústavní soud, který na žádost Senátu České republiky zkoumá soulad dokumentu s Ústavou české republiky, ani úvodní část materiálu, věnovaná historii Lisabonské smlouvy, nezmiňuje irské referendum. Historie v očích vlády končí den před Irským referendem, a znovu začíná den po něm. Vyjádření vlády přehlíží to, že se situace po irském referendu změnila a ustanovení článku 6 Lisabonské smlouvy nemohou být naplněna. Pro vstup Lisabonské smlouvy v platnost je vyžadován jednohlasný souhlas všech členských států a jeden z nich již Smlouvu zamítl. Je tedy zřejmé, že ať už bude výsledek zkoumání Ústavního soudu jakýkoliv, smlouva nemůže vstoupit v platnost.

Vláda založila své vyjádření pro Ústavní soud na tom, že jednala v dobré vůli a že věří, že Lisabonská smlouva v celém svém rozsahu je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Svou důvěru, jak vyplývá z textu „Vyjádření“, staví vláda na tom, že sporné články Ústavy jsou sice v nesouladu s ústavou, ale jde jen o formální nesoulad. Smlouva jako celek je v souladu s „materiálním jádrem Ústavy“.

Myšlenka jakéhosi „materiálního jádra“, dělící Ústavu na dvě části podle nějakého pomyslného kriteria, z nichž jedna, tvořící ono „materiální jádro“, je „imanentní“, tedy hodna ochrany a druhá je subjektem volného nakládání s jejím výkladem, je nepřípustná. Všechny části Ústavy jsou částí jednoho celku, žádná z nich není více důležitá než jiná a teprve všechny dohromady zaručují to, čemu říkáme „podstatné náležitostí demokratického právního státu.“ Každý článek Ústavy je proto stejně chráněn jejím článkem 9., což konec konců dokládá i jeho plné znění:

Článek 9

(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Důležité není, zda smlouva vyhovuje myšlence „materiálního jádra Ústavy.“ Důležité je, zda vyhovuje Ústavě.

Pokud přijmeme výklad vlády, pak například nemusíme měnit ústavu pokud chceme změnit volební systém. Jak poměrný systém, tak systém většinový jsou demokratické, neporušují princip kontroly státní moci a neohrožují princip ochrany občanských svobod. Jeden i druhý jsou užívány zeměmi, které jsou nepochybně demokratické a jejich parlamenty jsou stejně legitimní. Volební systém tedy nepatří mezi ty, které leží za pomyslnou hranicí „ústavně imanentních mezí.“ To ale neznamená, že se vláda a parlament mohou rozhodnout ignorovat Článek 18 (1) Ústavy, který zní:

(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.

a uspořádat beze změny ústavy příští volby do sněmovny podle zásad většinového systému, aniž by přitom v České republice došlo k úplné hodnotové přeměně ústavního systému. K té by došlo - a to právě proto, že nebyl dodržen ten z „materiálního hlediska méně důležitý“ článek 18.

Ústavnost v tomto, stejně jako ve všech dalších případech, není dána tím, jak se návrh jeví z nějakého hlediska, ne tím, zda odpovídá „duchu“ jednoho článku, ale tím, zda návrh je v souladu s Ústavou - se všemi jejími články. Pokud Ústavě neodpovídá, nepomůže dělení článků ústavy podle „teorie imanentních mezí.“ Ta může vstoupit do hry, pokud chceme Ústavu měnit, nikdy ale pokud její stávající znění chceme vykládat a zvláště ne pokud její pomocí chceme oprávnit její porušení.

Odstavec 9. vládního prohlášení zní: „Identita ústavy by byla narušena, pokud by základní politické rozhodnutí ústavodárce bylo zrušeno, přičemž za základní politické rozhodnutí českého ústavodárce lze považovat princip právního státu a ústavní demokracie.“

Podle svého vlastního prohlášení vláda postupuje neústavně. Svým návrhem ruší základní politické rozhodnutí ústavodárce rozdělením Ústavy na články hodné ochrany a ty, které podle ní nejsou hodny zařazení do jejího pomyslného „materiálního jádra.“ Identita ústavy je tímto postupem vlády narušena.


Půvabný je i článek 15 vládního vyjádření pro Ústavní soud: „V prvé řadě je vláda ČR přesvědčena, že vymezení a klasifikace pravomocí zavedená Lisabonskou smlouvou neznamená, že by tím Evropská unie získávala jakékoliv atributy federálního státu. Pro federální státy totiž není charakteristická samotná klasifikace pravomocí, včetně kategorie výlučných pravomocí, ale především skutečnost, že takový federální útvar je nadán tzv. Kompetenz-Kompetenz. S ohledem na princip svěření pravomocí však Evropská unie jednoznačně nedisponuje Kompetenz-Kompetenz, jak judikoval např. Spolkový ústavní soud SRN. Dle názoru vlády ČR tudíž není odůvodněná obava, že klasifikace a vymezení pravomocí na základě Lisabonské smlouvy by Evropskou unii činilo srovnatelnou s federálními státy.“


Vláda ve svém prohlášení tvrdí, že Lisabonskou smlouvou Unie nezískává „jakékoliv atributy státu“. Zcela přitom pomíjí to, že Lisabonská smlouva dává Evropské Unii hned několik velmi zřetelných atributů státu - právní subjektivitu, prezidenta, vlastní zahraniční politiku a diplomatickou službu, a v neposlední řadě i výlučné pravomoci, které spolu s atributy, které již Unie měla, např. pravomoc vydávat pro členské státy závazné právní předpisy, tvoří velmi hmatatelné a konkrétní atributy typické pro federální stát.


Vláda nepovažuje klasifikaci pravomocí, včetně pravomocí výlučných, za atribut federálního státu. Za ten považuje jen tzv. Kompetenz-Kompetenz, tedy právní princip, který dává federálnímu státu pravomoc rozhodovat autoritativně o rozsahu svých kompetencí, aniž by k tomu potřeboval souhlas jednotlivých federaci tvořících států. Podle vlády Unie takové právo nemá, což je sice snad alespoň teoreticky zatím pravda, ale bohužel vláda pro toto své tvrzení předkládá zvláštní argument - odvolává se na staré judikáty německého Spolkového ústavního soudu. Jak se z jeho citovaného rozsudku ze dne 12. října 1993, ve věci Brimner v. Vertrag über die Europäische Union (Maastricht Urteil), BverfGE 89,155 ff. (1993), dá vyvodit, Unie takové právo v roce 1993 neměla a tak pan Brimner svůj spor s Unií vyhrál. Zda by jej vyhrál i po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy vládní právníci zřejmě neví. Alespoň nejsou ochotni, nebo schopni, to doložit nějakým více relevantním argumentem. Spokojí se tím, že věří, že nehrozí nebezpečí, že by budoucí smlouva zakládala něco jako federální stát, protože v roce 1993 nic takového neexistovalo, což dokládá ten starý výnos Spolkového ústavního soudu. Jasné?