Kalouskovo nanebevzetí

Jana Dědečková

Lidová tvořivost se na osobě Václava Klause nikdy tolik nevyřádila, jako na jiných politicích. Těch vtipů bylo vždy poskromnu a když už nějaký vznikl, byl spíše milý než vyloženě urážející. Jaký je rozdíl mezi Bohem a Klausem? Bůh si nikdy nemyslí, že je Klaus.To byl snad jediný vtípek, který se týkal Václava Klause a který se dával k dobru na různých „modrých“ setkáních. Titulek dnešního článku v souvislostí s tímto vtipem mě ovšem napadl právě ve chvíli, kdy jsem četla Klausovo vyjádření, že by rád v nové vládě viděl i ministra financí Kalouska. Čím si asi Kalousek vysloužil to nanebevzetí? Určitě tato nově projevená prezidentská přízeň není projevem vděku, jak spekulují novináři. Pochybuji, že V.K. tento lidský pocit vůbec zná. Mnohem spíše je to další políček Topolánkovi a demonstrace mající deklarovat prezidentův nadhled. Akce určená pro média, která po tom také okamžitě skočila.

I přes toto mediální divadlo však není sporu o tom, že Miroslav Kalousek je velmi dobrým ministrem financí. Tak dobrým, že sociální demokraté, kteří bez skrupulí povalili vládu v době hospodářské recese by jen uvítali, kdyby ve své funkci pokračoval. Jejich včerejší kategorické a halasně vytrubované odmítnutí ovšem přišlo až po tom, kdy se svou úpěnlivou žádostí neuspěli u Kalouska. Ten jim dal jasně na srozuměnou, že s žádostí by musel přijít premiér Topolánek. A Topolánkovému strohému NE snad dostatečně rozuměl i pan prezident. Domnívám se, že Topolánkovo NE znamená jediné. Kalouska není možné vystavit profesní likvidaci ve vládě, která bude díky dohodě, ke které politiky svým spěchem a neústavním požadavkem na 101 podpisů dotlačil pan prezident, nehorázně zadlužovat občany ČR. Na šrotovné, na třinácté důchody, na dvacetitisícové porodné, atd.atd….. , na to vše si vláda bude muset vypůjčit. Kalousek tomu momentálně zabránit nemůže, ale měl by velmi ztíženou pozici až po vyhraných předčasných volbách znovu usedne do křesla ministra financí. Po volbách vyhraných ODS, dodávám pro všechny méně chápavé.

******

Už dlouho jsem se tak z hluboka nezasmála, jako když jsem četla slova poslance J. Schwippela:
„Mí poradci mi sdělili, že kdybych jel na hlasování vlakem, tak bych se mohl dočkat různých výsledků. Například toho, že by mne ve vlaku obstoupilo pět lidí, kteří by mě násilím opili a potom nechali vyvěsit fotky na příslušných webových stránkách, aby mě znemožnili,“

Kdo zná pana poslance Schwippela osobně, musel při čtení těchto slov prožívat stejné veselí jako já. Alkohol ano, nikoli však násilím litý do útrob. Jeho poradcům tentokrát moc záleželo na tom, aby opravdu dojel na to správné místo a neocitnul se po jednom pivě např. v Ostravě. Proto ho na místo raději odvezli. ,

*****

Včera probíhalo v poslanecké sněmovně veřejné slyšení kandidátů do Rady České televize. Přestože byl časový limit k představení kandidáta dvě minuty, nebylo výjimkou ani dvacetiminutové řečnické cvičení na téma „veřejná služba a její poslání“. Občas jsem měla dojem, že zapáleni řečníci neusilují o funkci radních, ale kandidují rovnou na generálního ředitele. U nově kandidujících mohu omluvit jejich zvýšenou představivost o důležitostí této funkce, jakož i o svém předpokládaném přínosu na chod veřejnoprávního média (ačkoli ze zákona o ČT si pravomoci radních mohli poměrně lehce odvodit), ale u těch, kteří svůj šestiletý mandát končí a kandidují opět, mi podobné řeči přišly poměrně legrační. Víme moc dobře, že Rada ČT může pouze jednou za šest let zvolit generálního ředitele a odsouhlasit mu ředitele brněnského a ostravského studia, jednou ročně zkontrolovat rozpočet a jeho plnění (a to ještě musí dát na názor pětičlenné finanční komise, protože ekonomickým otázkám nemůže nikdo z nich rozumět), a zabývat se stížnostmi, které jim koncesionáři adresují. K dlouhodobým strategickým plánům a koncepcím se Rada ČT vyjadřuje na základě odborných analýz a posudků, kde vlastní tvůrčí činnost nepřichází v úvahu.

Být radním veřejnoprávního média je především záležitostí společenského ocenění a společenské prestiže. Tato činnost je dnes slušně honorovaná a do této funkce by měli být voleni lidé, kteří nejen požívají veřejné úcty, ale kterým naše společnost díky totalitní minulostí hodně dluží. Jsou to lidé, kteří prokazatelně nemohli vykonávat svou profesi a své postoje nevyměnili za drobné či větší výhody. Občanské sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů, jehož jsem místopředsedkyni, do této funkce navrhlo pana Josefa Mlejnka, který je 62 let stár a ještě před normalizací stihl na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudovat filozofii a češtinu. V sedmdesátých letech nechtěl a ani nemohl pracovat v oboru a po práci v knihovně v okresním městě od začátku osmdesátých let vystřídal řadu dělnických povolání. Podepsal Chartu 77, podílel se na vydávání a obsahu samizdatových časopisů (Komunikace, Střední Evropa a další), publikoval v domácí neoficiální kultuře i v zahraničí. Po Listopadu pracoval jako redaktor ve svobodných médiích. Nejprve v Lidových novinách jako redaktor kulturní rubriky, později v Mf Dnes. Od roku 2003 byl na volné noze a stále spolupracuje s kulturní rubrikou MFD a její přílohou Kavárna a s časopisy jako Divadelní Noviny, Týdeník Rozhlas, Proglas, Souvislosti, s Českým rozhlasem 3 a dalšími, kde kromě kritik, rozhovorů, překladů publikuje také politické eseje a komentáře. Z polštiny a francouzštiny přeložil celkem 25 titulů (próza, poezie, eseje, divadelní hry), vydal sedm vlastních knih. Příležitostně se podílel i na několika televizních pořadech. Z toho, co v posledních čtyřiceti letech dělal, snad alespoň nepřímo vyplývá, že mu osud médií, včetně veřejnoprávních, není lhostejný.

Jana Dědečková
Bývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů