Naprosto nevolební ...

Jana Dědečková

Ten, kdo počítal s tím, že si pod mým článkem ještě naposledy před vhozením lístku do volební urny rozpumpuje adrenalin, toho pravděpodobně zklamu. Nehodlám v dnešním příspěvku psát o volbách, ani vás nabádat k tomu, kterou stranu volit. Volte koho chcete. Já to tak dělám už dvacet let, přestože před tímto datem jsem se voleb neúčastnila. A přestože už 20 let k volbám chodím a téměř stejně dlouhou dobu volím ODS, nikdy jsem k volebnímu aktu nepřistupovala pasivně. Tím mám na mysli, že využívám preferenční volbu a doporučuji i vám, abyste preferenční volbu využili. Je to stále smysluplnější, než hodit svůj hlas ministraničkám, které tříští pravici a jejichž volební zisk bude marginální.

Před nastávajícím víkendem mám na srdci dvě srdeční záležitosti.

Jednou z nich je poděkování režisérovi Martinu Vadasovi za cyklus o Miladě Horákové. Vím, kolik úsilí v posledních 10 letech vynaložil a kolik překážek musel překonat, aby cyklus mohl zdárně dokončit a následně také uvést na obrazovce veřejnoprávní České televize. Vzhledem k rodinné minulosti se mě cyklus osobně velmi dotýká a pomáhá mi nejen pochopit, ale částečně se i vyrovnat s některými dodnes nepřekonanými traumaty v souvislostí se smrtí otce v 50. letech.

V současné době probíhá v České televizi výběrové řízení na generálního ředitele. Od doby televizní krize se televizních ředitelů vystřídalo už několik. Nikdo z nich nebyl a není vhodnějším kandidátem na tuto funkci než Martin Vadas, který roli veřejnoprávnosti nejen velmi dobře chápe, ale dokázal by ji i naplnit obsahem. Ale lidé jako on šance nedostávají. Na to je v naší postkomunistické společností příliš málo odvahy. Kdo sleduje práci Martina Vadase, ať již to je cyklus o Miladě Horákové, zdokumentování případu V. Hučína nebo jeho profesní zájem o bratry Mašíny, ví, o čem mluvím. Hlasy, které se dnes veřejně ozývají proti vysílání cyklu, jsou typickým signálem, že ani po dvaceti letech nemůžeme odkládat ostražitost.

Na vyjádření úcty není potřeba hodně slov, proto jen docela prostě, díky, Martine Vadasi.

Tou druhou srdeční záležitostí je Jarek Nohavica, který se teď stal svými pravidelnými popěvky spolutvůrcem mého serveru. Jarek byl v 80. letech jedním z mála umělců, kteří mi pomáhali a posilovali mě v mém protirežimním vzdoru. Dodával mi odvahu nejen svými písničkami, ale především svým otevřeným postojem. Ačkoliv už byl v té době velmi známým a uznávaným písničkářem, přesto režimu otevřeně vzdoroval, vysmíval se mu a riskoval. Otevřený a jasný postoj této známé osobnosti, a ještě k tomu z mé milované rodné Ostravy, mi pomáhal nesklonit hlavu ani v životních okamžicích, které nepatří k těm, na něž ráda vzpomínám.

Dnes se to již může někomu jevit jako směšné, ale kolik našich umělců bylo schopno dlouhodobě zastávat jasné postoje? Ani při našich výpravách na demonstrace v letech 1988 a 89, a to už bylo jen skomírání komunistické moci, jsem tam neviděla jediného. Až 19. listopadu 1989 z nich byli hrdinové.

Vím, co znamenaly výslechy STB, a přes poučení, které jsme dostali od pana Václava Bendy, jak vypovídat v případě zadržení, jak říkat jen obecně známá fakta a nesnažit se popírat zjevnou pravdu, jak vzdorovat výhrůžkám a psychickému nátlaku, jsem po každé akci byla týden mrtvá strachem, kdy si pro nás přijdou. Až když jsem organizovala demonstrace v Semilech v listopadu 1989, jsem se dověděla, že nás měli tři roky pod dohledem. Mé čtyři děti však byly i pro StB nepřekonatelnou překážkou a za ten poprask, který by způsobili, jsem jim nestála.

Přestože bývalí disidenti moc dobře věděli, že nějaké spisky získané výslechem sledované osoby (navíc nikdy tou osobou nepodepsané) nemají žádnou validitu a už vůbec neznamenají spolupráci s STB, v době mediální štvanice na Jarka Nohavicu, kterou před volbami v roce 2006 rozpoutal Respekt, mlčeli. Někteří si dokonce i přihřáli vlastní polívčičku. Jsem proto vděčná paní Evě Kantůrkové za její slova, že Jarkovi hodně lidí dluží omluvu, která pronesla v rozhovoru u příležitosti udílení cen Akademie literatury české na stanici Vltava někdy v dubnu loňského roku, kdy Jarek získal cenu Boženy Němcové. Ten dluh je splatný stále. A nejen pro diskutující na tomto webu.

Mé druhé poděkování tedy patří Jarkovi, kterému u příležitosti jeho nedělních narozenin přeji hodně zdraví, krásných písniček, optimismu a lásky.

Jana Dědečková
Bývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů