Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Čtyřicáté výročí traumatu normalizace

Michal Petřík

Revue Politika 5/2009

Nepříjemné události bývá zvykem vytěsňovat; snažíme se na ně zapomenout nebo se je pokoušíme s odkazem na jiné události překrýt. Tak se formují názory, reflexe a interpretace, jež pak ve společnosti přetrvávají a bývá velmi obtížné se jim vymknout, upozornit na něco nového a možná i podstatnějšího než to, co bylo dosud opakováno a připomínáno. Ani datum 17. dubna 1969, kdy v naší zemi převzal vedení komunistické strany po Alexandru Dubčekovi Gustáv Husák, není prosto schematismů.

Připomeňme, že šlo o změnu v osobě nejvyššího představitele politické strany, jež měla zajištěn jak nominální (tedy ústavní a právní), tak reálný mocenský monopol, byť v té době poněkud otřesený a zrelativizovaný událostmi roku 1968.<


Normalizační období


Normalizací v úzkém slova smyslu se rozumí období od 17. dubna 1969, kdy byl Gustáv Husák zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ, do 11. prosince 1970, kdy bylo coby základní programový dokument přijato „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ" podávající totalitní, v podstatě neostalinský, zájmům tehdejšího SSSR odpovídající a poté celým stranickým i státním aparátem vnucovaný a vynucovaný výklad období let 1967-1970.

Máme-li se pokusit o elementární etapizaci normalizace, lze ji vidět následovně.

První etapa


První (před)období začalo již vojenskou invazí 21. srpna 1968. Svá místa byli nuceni opustit ti, kteří tehdejšímu vedení SSSR vadili nejvíce: předseda Národní fronty František Kriegel, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevský protokol legalizující pobyt vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy na území ČSSR, ministr zahraničních věcí Hájek, ministr vnitra Pavel a několik tzv. progresivních či proreformních představitelů v rámci komunistické hierarchie, spojených zejména s tzv. Vysočanským sjezdem a pražským městským výborem KSČ.

Druhá etapa


Druhé období trvalo od 17. dubna 1969, kdy ve vedení KSČ nahradil Alexandera Dubčeka Gustáv Husák, do konce roku 1969. V květnu 1969 byla přijata tzv. realizační směrnice zohledňující tehdejší sovětské požadavky a došlo k úspěšnému ovládnutí médií (viz sebekritický pamflet „Slovo do vlastních řad"). Následovalo kruté potlačení občanských nepokojů k prvnímu výročí vojenské invaze (za pomoci armády, Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí) a přijetí tzv. zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění z 22. srpna 1969, jež zpřísnilo represe za projevy politických postojů a dalekosáhle omezilo výkon občanských práv (kupříkladu zadržení orgány SNB mohlo trvat až tři týdny).

26. září 1969 bylo zrušeno usnesení předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968 odsuzující vstup vojsk a tzv. Vysočanský sjezd byl prohlášen za nelegální; částečně byl přehodnocen i vývoj v roce 1968. Alexander Dubček byl odvolán z funkce člena předsednictva ÚV KSČ i předsedy Federálního shromáždění a v prosinci 1969 přijal post velvyslance v Turecku. V květnu a v září 1969 proběhly čistky jak v ÚV KSČ, tak ve Federálním shromáždění, ČNR a SNR (všem těmto zastupitelským sborům bylo „výměnou" prodlouženo funkční období).

Třetí etapa


Třetí etapa trvala od ledna 1970 do prosince 1970. Zahájil ji dopis prvního tajemníka ÚV KSČ krajským a okresním výborům KSČ kritizující jejich nedostatečnou aktivitu a vyzývající k výměně stranických legitimací v prvním pololetí roku 1970. V únoru a březnu 1970 se uskutečnily pohovory ve středních patrech stranické hierarchie, od dubna do srpna 1970 pak proběhla rozhodující etapa pohovorů v tzv. základních stranických organizacích - za mimořádného stavu, jejž vyhlásilo předsednictvo ÚV KSČ 14. dubna 1970 a který znamenal, že do září 1970 nebyly v zájmu plynulého a snadného provedení čistek v platnosti některé části stranických stanov.

Na začátku akce výměny stranických legitimací měla KSČ 1 535 537 členů. Novou legitimaci nedostalo 21,7 % tehdejších členů; za závažnější prohřešky proti stranické disciplíně bylo 4,5 % členů vyloučeno, 17,2 % členů bylo členství zrušeno (byli „vyškrtnuti"). Nešlo přitom o první vnitrostranickou „očistu". Hned po únoru 1948 prověrky ukončily členství 4,5 % komunistů, v roce 1950 8,4 % členů.

Čtvrtá etapa


Čtvrtým obdobím (léta 1971 a 1972) bylo dokončení očisty společnosti od posledních zbytků politické opozice; nikoliv politickými prostředky, ale prostředky trestněprávními. Šlo o sérii politických procesů ústících v četné nepodmíněné tresty odnětí svobody.

Zajímavé je, že komunisté s touto etapou původně nepočítali - s výjimkou ultralevého křídla KSČ a tehdejšího vedení SSSR, které si před započetím mezinárodního jednání směřujícího k helsinskému procesu chtělo zajistit nepošramocený obraz „svého" východního bloku, a proto umlčovalo ty, kteří vydávali kritické zprávy o politické situaci v zemi a o zacházení s těmi, kteří měli konflikt s politickou mocí.

Šlo především o konkurenční levicová hnutí a skupiny skládající se převážně z bývalých členů KSČ (výjimkou byl například Petr Uhl a pronásledovaní studenti). Patří sem výzva marxistům Československa k založení (ilegálního) Svazu komunistů Československa, různá socialistická hnutí, autoři Malých akčních programů a podobně. Často se zde opakují myšlenková schémata budovatelů nového společenského řádu - jen jiného než toho, který právě vznikal.

Pro přesnost dodejme, že nastupující režim se přece jen pokoušel distancovat od nejzřetelnějších analogií s procesy padesátých let: bylo proto zdůrazňováno, že nikdo není stíhán za své občanské projevy v roce 1968 (opatření by se totiž muselo vztahovat i na mnohé členy nového vedení země v čele s Gustávem Husákem), že jde o činy, jichž se odsuzovaní dopouštěli přes varování ze strany mocenských a bezpečnostních orgánů, že nejde o uměle vykonstruované věci (ačkoliv šlo o činy, které v demokratickém státě nejsou - a z principu ani být nemohou - důvodem k trestnímu postihu).

K ukončení procesů přispělo krom četných mezinárodních protestů i znepokojení evropských komunistických stran, jimž konání jejich „bratské strany" komplikovalo úsilí ve sbližování se socialisty a zvyšování šancí na získání podílu na moci (např. ve Francii, kde spolu komunisté a socialisté po deseti letech Mitterandova úsilí v roce 1981 po vyhraných volbách zasedli do vlády). Otevřený rozkol v rámci „mezinárodního dělnického a komunistického hnutí" nevyhovoval ani tehdejšímu sovětskému vedení.

Monopolní zaměstnavatel


V souvislosti s pohovory roku 1970 a následnou vlnou čistek na všech pracovištích i mezi nekomunisty připomeňme dnes sice poněkud opomíjenou, ale naprosto zásadní skutečnost: všichni v té době byli zaměstnanci monopolního zaměstnavatele - tehdejšího totalitního státu. Samostatné podnikání možné nebylo, jiné prostředky k obživě (například renta z majetku nebo kapitálu) také ne. Ten, kdo zaměstnání ztratil, mohl být navíc stíhán pro trestný čin příživnictví. Loajalita k vojenské okupaci země se proto stala základním kritériem pro další život i míru útisku a (ne)svobody po následujících dvacet let.

Normalizace, kterou sami její strůjci v letech 1969-1971 nazývali „konsolidací", zcela zásadním způsobem zasáhla každého občana této země a na dlouhou dobu poznamenala životy milionů těch, kteří byli nuceni z politických důvodů opustit svá zaměstnání, kterým nebylo umožněno pracovat ve svém oboru, studovat obory odpovídající jejich nadání a schopnostem a kteří byli rozličnými způsoby utiskováni, perzekvováni a šikanováni.

Co hůře, normalizace nepostihla jen jednu, ale rovnou dvě generace: na přihláškách na vysoké školy a dalších podobných formulářích byly v takzvaném „krizovém období" let 1968-1969 zkoumány i politické postoje rodičů. Politická spolehlivost jako základní předpoklad k využívání elementárních občanských práv (zaměstnání, studium, cestování atd.) byla totalitním režimem definována jako dědičný znak. A naše společnost se těmito praktikami fakticky vrátila do první poloviny padesátých let; do období srovnatelného leda s feudální stratifikací společnosti.


Metapolitika


Při zkoumání období let 1968-1969 se nejčastěji nacházíme v rovině metapolitiky, politiky o politice, v období neustálého politického komentování politických záměrů, programů, představ, plánů a úmyslů. Právě to je pro celé tuto dobu nejcharakterističtější: začteme-li se do různých prohlášení, článků, projevů, rozhovorů či petic z let 1968-1969, překvapí nás míra obecnosti, deklaratornosti, poloha „náčrtu" ideového záměru. Nehrály všechny tyto výzvy a deklarace - nejčastěji k nezrazování polednové politiky - v poloze nenáročných a jak se záhy ukázalo téměř ničím nekrytých symbolů právě tu roli, že se svým neustálým opakováním vyprázdnily? Ti, jejichž jména ještě v prvních měsících roku 1969 zdobila transparenty (Alexander Dubček či Oldřich Černík), se koncem téhož roku snažili uchránit si co nejdéle co nejvyšší funkce a byli sami připraveni zcela převzít a poslušně realizovat ty požadavky sovětského vedení, se kterými ještě rok předtím zásadně nesouhlasili. Vzdali se podpory lidí a nezůstalo jim nic, o co by se mohli opřít. Následoval ústupek za ústupkem.

Tento defekt je možno vnímat jako obžalobu předcházejícího období padesátých let, které přispělo ke zformování (nebo spíše zdeformování) schopnosti lidí nezastrašeně, bez obav, přímo, ale také neagresivně, efektivně a věcně projevovat své skutečné občanské postoje. Zdeformovalo schopnost lidí snášet tolerovat vedle sebe i nositele odlišných pohledů na svět a vést s nimi věcný dialog prostý antagonistické potřeby odnímat protistraně prostředky ke svobodnému vyjadřování.

Vojenskou invazi z 21. srpna 1968 a nástup normalizačního vedení KSČ ze 17. dubna 1969 lze postavit do kontrastu. Zatímco první mezník je symbolem aktu agrese z vnější vůle, projevem zájmů tehdejšího Sovětského svazu doprovázeného dalšími čtyřmi zeměmi Varšavské smlouvy, mezník druhý zahajuje období samoagrese, série ústupků, kapitulantství a kapitulace, četných příběhů bezpáteřnosti, účelové změny názorů o 180 stupňů, účinnosti výhrůžek, nedůstojné prohry, sebeponížení.

To vše v (důsledku) prostředí, v němž nebyli dostatečně zastoupeni ti, kteří zásadně odmítali stávající nedemokratické společenské zřízení, jež bylo v zemi instalováno v letech 1946-1948. (Perzekvovaní a v letech 1971-1972 i trestně stíhaní se ve své většině obvykle hlásili k myšlence samosprávné, „nebyrokratické", demokratické a sociálně spravedlivé společnosti, přičemž kapitalistický režim či buržoazní demokracii zemí západní Evropy zcela jednoznačně odmítali.)

Vzhledem k tomu, že bylo dobře patrné, že nastupující normalizační vedení země nedisponuje kromě mocenského zájmu žádným pevnějším ideovým zázemím (opakování frází z učebnic marxismu-leninismu jím být nemohlo), nedisponuje ničím, co by se mohlo opírat o skutečnou podporu v české společnosti, stalo se třídícím znakem životů všech, kteří procházeli normalizačním obdobím let 1969-1970, trojí kritérium:

- míra osobní soudržnosti s těmi, kteří v důsledku událostí získali prakticky nekontrolovatelnou moc;

- odpor k volání po větší svobodě a demokracii z let 1968-1969 (včetně odporu k volání po konkurenčních politicích, kteří dané období symbolizovali);

- loajalita k zájmům okupujícího Sovětského svazu.

Následujících dvacet let úpadku, často nepřesně označovaných jako normalizace (ta byla ve skutečnosti dokončena už začátkem 70. let), pozměnilo českou společnost způsobem, jenž neměl v jiných socialistických zemích obdoby. Nástup státem organizovaného násilí v letech 1969-1970 si proto dnes naše bližší zkoumání rozhodně zaslouží.









Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta
 
  Přístupy: 638 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA