Sarajevský atentát – konec české belle epoque

Dušan Šrámek

Před deseti lety došlo k události, která svým přesahem ovlivňuje události na politické scéně v podstatě dodnes. Při státní návštěvě Chorvatska vyzvali dva místopředsedové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip k odstoupení svého předsedu a tehdejšího premiéra Václava Klause k odstoupení. V reakci na to vystupují krátce nato v ten samý den z vlády lidovci, a nakonec i nejmenší vládní partner – ODA. Během několika hodin tak skončila vláda, která vládla České republice od parlamentních voleb v roce 1992, a která stála u základu jak české národní svrchovanosti, tak ekonomické a politické transformace.

Lux útočí
To, že se k něčemu schyluje, bylo známé prakticky od oznámení volebních výsledků v červnových volbách 1996. Volby dopadly pro dosavadní koalici katastrofou. Získala totiž pouhých devadesát devět mandátů. Koalice středopravicových stran, která do té doby disponovala pohodlnou většinou pěti hlasů, se tak najednou ocitla v menšině. Předseda sociálně demokratické opozice, který postavil svou politiku na radikální negaci dosavadní ekonomické transformace, se stal předsedou sněmovny. Bylo evidentní, že menšinová vláda to nebude mít jednoduché. Už jenom proto, že dosavadní koaliční partneři začali hledat cestu, jak získat politické body i na úkor nejsilnější vládní strany. Zlomem v této „emancipaci“ se staly první podzimní volby do senátu, v nichž ve druhém kole veřejně vyzval předseda KDU-ČSL Josef Lux k podpoře všech jiných kandidátů, než byla ODS. To bylo v prozatímní politické soutěži, kdy strany vládní koalice vůči sobě zaujímaly pozici neútočení, něco naprosto neslýchaného.

Revolta zevnitř
Spory ale začaly ovládat i nejsilnější vládní stranu. I z dnešního odstupu je těžké posoudit, do jaké míry byli jednotliví aktéři vedeni idealistickými či programovými pohnutkami, a do jaké míry jim šlo pouze o uchvácení moci. Určité vysvětlení motivace některých protagonistů však mohla být událost, která prakticky ani nespatřila světla médií. Tehdejší předseda Úřadu pro státní informační systém Igor Němec na podnět premiéra vypracoval návrh, jehož stěžejní myšlenkou bylo soustředění resortních informačních systémů pod jeden ústřední. Tehdejší ministři vnitra Jan Ruml, financí Ivan Pilip a sociálních věcí Jindřich Vodička se však společně proti návrhu postavili. Protiklausovská fronta ve vládě tak poprvé udeřila. Pod pokličkou držené spory uvnitř ODS vyvřely na povrch odchodem v té době druhého muže ve straně, Josefa Zieleniece, z postu ministra zahraničí a z vlády. Tehdy z jeho úst padlo poprvé obvinění z nejasností při financování ODS.

Bylo to spiknutí?
Posledním, byť Pyrrhovým vítězstvím se pro koalici stalo schválení rozpočtu na rok 1997, díky dvěma poslancům z ČSSD. Aby toho nebylo málo, přidružily se k čím dál tím více napjaté politické atmosféře i problémy ekonomické. Jejich naprosto neadekvátní řešení ze strany ČNB a přijetí dvou úsporných balíčků vládou celkovou krizi ještě urychlilo. Stejně jako v případě sarajevských atentátníků se ještě dnes můžeme ptát, zda šlo v případě postupu ČNB a jejího tehdejšího guvernéra Josefa Tošovského o neznalost situace, či o plánovaný akt, který měl zdiskreditovat celou Klausovu transformaci. Jistým vodítkem je je však i zde personální východisko, konkrétně jmenování právě Tošovského premiérem poloúřednické vlády. Známý Havlův projev v Rudolfinu pak dává tušit cosi o roli, kterou v celém scénáři vládního převratu sehrála tehdejší hlava státu.

Poučení z krizového vývoje
Pokus o přesměrování historie nakonec nevyšel. Politici, kteří zorganizovali protiklausovskou vzpouru a odešli do Unie svobody, se nepoučili z historie a z osudu Občanského hnutí. Opět se ukázalo, že ani masivní mediální podpora bez odezvy ve stranické základně a hlavně bez solidního ideového a programového ukotvení neznamená trvalý politický úspěch. Do dnešního dne však ozvěn výstřelů druhého Sarajeva zní českou kotlinou. Ať již v podobě nepřekonatelné propasti mezi tehdejšími aktéry, což doposud rozděluje českou pravici, či v neustálém opakování mýtu o dosud nevyřešených podezřeních z tehdejšího financování ODS. A to i přesto, že následný forenzní audit, ani důkladné vyšetřování sponzorských darů neodhalilo nic jiného než jeden na polovinu rozdělený dar od Milana Šrejbera. Otázkou rovněž je, do jaké míry ovlivnila výměna elit v čele ODS samotnou nejsilnější pravicovou stranu, její ideologické směřování a metody mocenské působení.

Konec české belle epoque
Závěrem budiž cosi řečeno o samém pojmu „sarajevský atentát“. Odpůrci tohoto pojmenování hovoří o zneužití tohoto termínu. Není to však jenom podlost a místo, kde došlo ke spáchání útoku, co evokuje tuto reminiscenci. Stejně tak jako výstřely na následníka rakousko – uherského trůnu ukončily v roce 1914 tehdejší evropskou belle epoque, českou belle epoque budování kapitalismu ukončily „výstřely“ na Václava Klause v listopadu 1997.

Vyšlo v 51PRO