Patnáct let ODS

Petr Havlík

Občanská demokratická strana má dnes patnáct let. Já sám bych její existenci rozdělil na čtyři etapy.

Ta první končila volbami v roce 1992. Mimochodem ODS v nich ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění získala téměř 34 procent hlasů, což je její historické maximum. Druhá fáze života ODS končí tzv. sarajevským atentátem na konci roku 1997. Třetí lze vymezit smluvně opozičními lety 1998 až 2002. A ta čtvrtá se naplní volbami v letošním roce.

Rád bych se zastavil zejména u té první. ODS lze vyčítat při zpětné reflexi mnohé, a nutno říci, že ne vždy neprávem. Mezi zásadní pozitiva však i skalní kritici řadí samotný vznik ODS. Tímto byla završena a ukončena názorová diferenciace uvnitř národně frontovního politického hnutí Občanského fóra. Zní to dnes banálně a samozřejmě. Ovšem je třeba si uvědomit, že několik měsíců po listopadu 1989 bylo obtížné rehabilitovat v očích veřejnosti pouhý pojem „politická strana“. Scénář příběhu byl následující – nastavení standardních parametrů, ukončení revolučního provizoria a pak se čestně utkat s názorovými oponenty v rovné politické soutěži.

ODS byla na počátku parta nadšenců a odvážlivců, kteří v sobě našli, kromě dostatečné porce odvahy, i další předpoklady pro normální fungování – kázeň, trpělivost, sebevědomí, ale i pokoru. Bez těchto atributů by se ODS nedožila ani prvních narozenin.

Poté přišly na pořad dne další výzvy které tento politický novorozenec zvládl důstojně. Mám na mysli budování nových institucí a v neposlední řadě poklidné dělení Československa na dva samostatné státy. ODS se tak stala vlivnou a silnou. Bohužel čas od času to bylo více v proklamacích než v konkrétních činech. Od roku 1993 se začaly objevovat trhlinky na jinak dokonalé fasádě. Já si s odstupem času myslím, že vrchol krize v ODS v roce 1997 nezpůsobila ani tak reformní past tzv. české cesty, ani nedostatečná loajalita koaličních partnerů, ale především vlastní nedůslednost v samotném chodu stranického provozu, zázemí a také personální práce. To je totiž ten základ, na kterém se musí stavět. Při jeho absenci se stavba začne samovolně hroutit, ať se to komu líbí nebo ne.

Přeji ODS sílu k sebereflexi. Chce-li politická strana uspět, pak musí mít stabilní organizace zahrnující celou zemi, stabilní ztotožnění se členů s vlastní stranou, tedy jejím programem, vůdci i způsobem fungování. Teprve pak může nejenom získat, ale i udržet stabilní voliče. Platilo to v roce 1991 a platí to i dnes. Mějte na paměti, že budovat a tvořit je vždy obtížnější než bořit. ODS bych chtěl tímto vzkázat – nezapomínejte na své kořeny a važte si jich.

Petr Havlík, spoluzakladatel ODS.