Topolánek píše katastrofické scénáře
Petr Havlík
Čas od času se každý z nás ocitne jako aktér či pozorovatel v té či oné mezní situaci, která nás přinutí klást si otázku: proč někdo koná a činí rozhodnutí, které je ve svých důsledcích nesprávné a škodlivé. Nabízí se vysvětlení, že tak činí ze zištných důvodů, aby získal profit na úkor někoho jiného a nebo tak činí proto, že je v dané oblasti nedostatečně fundovaný, nedostatečně vzdělaný, bez patřičných profesionálních a osobních zkušeností. Pokud je výsledek v rozporu s dobrými mravy a veřejným zájmem, pak je skoro jedno, co tento výsledek zapříčinilo. Nejhorší situace může nastat, když dojde ke kombinaci těch nejméně přijatelných motivů a příčin. Obávám se, že se něco obdobného odehrává v naší současné politické telenovele.
Neustále jsme přesvědčováni o tom, že předseda ODS slavně vyhrál šestero voleb a získal pro ODS tolik hlasů, o kolika se jen snilo Václavu Klausovi v nejlepších letech, což je mimo jiné přesná citace z článku Martina Komárka „ Je čas jít ?“ z 8.1. t.r. v MfD.
Tak tedy na upřesnění několik faktů. Lídrem ODS ve volbách v roce 1992 byl Václav Klaus a kandidoval do tehdejší Sněmovny lidu ČR ve Federálním shromáždění. Měsíc před volbami měla ODS v průzkumech veřejného mínění 20% podporu, ale volební výsledek byl nakonec 33,9% hlasů, s obrovským náskokem před druhou stranou v pořadí a s celkovým počtem 2 200 937 odevzdaných platných hlasů. V červnu 2006 získala ODS 35,4% , ale „jen“ 1 892 475 hlasů. Václav Klaus drží z voleb i rekordní výsledek v preferenčních hlasech, přesto, že nekandidoval v Praze, ale na nelehké severní Moravě. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale jen nabádám k určité opatrnosti při používání tzv. absolutních argumentů.
Poté, co ČSSD vyměnila ve volebním období 2002 – 2006 tři předsedy vlád, byla zmítána vnitřními rozbroji a neblahými příběhy různých šibalů, nelze téměř volební remízu považovat za triumfální úspěch. Zvláště poté, co se největším mediálním těsně předvolebním hitem stala nečekaně důvěrná zpráva jednoho elitního policejního důstojníka. A navíc volební průzkumy v mezidobí favorizovaly ODS ne rozdílem 2%, ale rozdílem třídy.
Kdybych měl seřadit motivace voličů ODS ve volbách v roce 2006, pak by pořadí bylo následující: negativní volba vůči osmiletému vládnutí ČSSD, vůči Jiřímu Paroubkovi, negativní volba proti hlasovacímu tandemu ČSSD – KSČM, volba nejmenšího zla, volba jistého hlasu, volba tradice, síly a zavedené značky, volba symbolu Václava Klause, ocenění práce ODS na municipální a regionální úrovni, podpora veřejně známých osob, program strany, osoby krajských lídrů a kandidátů, a na závěr osoba superlídra. Vítězem voleb tedy není pouze Mirek Topolánek, ale hlavně a především ODS. Toto pořadí ještě více platí pro evropské, krajské a komunální volby, které jsou vítězstvím nejenom ODS jako značky, ale především konkrétních kandidátů.
Po červnových volbách se nabízelo několik variant řešení. Každé z nich by mohlo či nemuselo být spojeno s předčasnými volbami. S tím, že by dohoda na celé volební období i případné zkrácení volebního období měla být výsledkem většinové shody a doplněna eventuálně prosazením změny volebního systému. Nabízela se tedy duhová koalice, úřednická vláda, velká koalice nebo menšinová vláda vítěze voleb. Místo toho se předseda ODS pustil do nejriskantnější varianty menšinové koalice. Již na počátku bylo zřejmé, že tento model neřeší konkrétní pseudopat a nenabízí dlouhodobou perspektivu. Naopak přispívá k vyhrocené polarizaci společnosti, permanentnímu předvolebnímu boji a zároveň smazává ideologické fundamenty některých stran. Tento model apriori rezignuje na získání legitimní většiny, zaměňuje přirozený vícestranný kompromis za kompromis nevynucený a iracionální. ODS se v tomto modelu stává hromosvodem všech obtíží. Daří se ji udržovat levici v jednotném šiku a oslabený lídr ČSSD získal čas na rekonvalescenci a utužení pozice ve vlastní straně. Koaliční lídrovství je pro ODS nevýhodné a nevyvážené. ODS dosáhla toho, že nemá většinu ani ve vládě, ani v parlamentu a dobrovolně tak rezignovala na prosazování svých programových priorit. A nejen to, doslova před očima se proměňuje její obraz. Liberálně konzervativní základ dostává jinou fasádu. Fasádu, která sklouzává až k proletářským manýrám – neúcta k tradičním hodnotám, absence společensky přijatelného chování, nevzdělanost jako falešná ctnost, a to vše je nahrazováno intuitivním rádoby selským rozumem.
Topolánkovi a spol. by se chtělo slovy klasika vzkázat: opustíš-li základní ideologická východiska ODS, pak věř, že ODS nezahyne, ale zahyne někdo úplně jiný. Hádej, kdo ? A poznámka na závěr – zelení nejsou nikde v Evropě součástí pravicového politického bloku, bývá tomu přesně naopak, patří spíše ke krajní levici. Problém je asi v tom, že stará dobrá parta z Občanského hnutí má k tradičním ekologickým aktivistům stejně daleko, jako Topolánek ke konzervativnímu politickému jádru. Elastickým lidovcům to problém nečiní, neboť jejich hlavní zásadou je být u toho. Nestačí tedy pouze něco proklamovat. Modrá šipka stojí v hustém lese, zmatená ze spleti jiných barev. Kam půjde dál? O tom si musí ODS rozhodnout sama, neboť jí reálně hrozí, že ji voliči vystaví v následujících volbách nemilosrdný účet.
Petr Havlík
Spoluzakladatel ODS
Petr Havlík