Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Pozérství intelektuálních elit

Jefim Fištejn

51 PRO

Bezstarostnost, se kterou Spojené státy nedokázaly dohlídnout na poslední okamžiky Saddámova života, je zarážející. Působí totiž problémy samy sobě. Podobně jako Německo, které se nedokáže zbavit přebujelého Bismarckova sociálního odkazu.

Jak zbabrat popravu


Poprava Saddáma Husajna nám umožnila nahlédnout do dvou naprosto rozdílných patologických postojů. V Evropě většina komentátorů oběšení diktátora hořce litovala. „Trest smrti,“ napsal levicový deník The Guardian, „je nepřijatelně surové a naprosto neobvyklé potrestání, dokonce i v Iráku.“ Opravdu až tak neobvyklé, chtělo by se zeptat, v zemi, kde se za Saddáma popravovalo po tisících, ale i po něm se tento trest vykonává za zločiny mnohem menší, než byly ty Saddámovy? Londýnské Timesy podporují svržení „iráckého řezníka“, ale s jeho fyzickou likvidací nesouhlasí. „V Evropě, zejména ve střední třídě, panuje pocit, že trest smrti je z etického hlediska stejně odsouzeníhodný jako zločiny, které vyvolaly rozsudek.“ Když mluví o střední třídě, má britský komentátor očividně na mysli lidi, které potkává na recepcích. Podle průzkumu veřejného mínění, jehož výsledky uvádí pařížský Le Mond, většina Španělů, Němců, Francouzů, ale také Britů Saddámovu popravu schvaluje. Přitom krajané autora článku ve svém nadšení pro oběšení Saddáma mnoho nezaostávají za údajně barbarskými Američany: ve Spojeném království se ve prospěch trestu smrti pro něho vyslovilo 69 % dotázaných, oproti 82 % v Americe. O jakých Evropanech píše německý deník Die Zeit, když konstatuje: „Evropané svorně odsuzují trest smrti pro Saddáma“? Určitě nemá na mysli většinu Němců, Francouzů a sedm z deseti Britů. Mluví jménem politicko-mediální elity, pro kterou je to vysoce abstraktní scholastický problém, naprosto nesouvisející s životní realitou. Dokud opravdový diktátor fyzicky existuje, problém nikdy není beze zbytku vyřešen. Za života pro takovou osobnost nikdy neplatily žádné morální, náboženské nebo justiční zábrany - proč by soudní rozhodnutí mělo být účinnější?

Evropští politici se dopouští těžkého hříchu pokrytectví, když dělají, že to nechápou. Mohou si to dovolit jen proto a jen tehdy, když se to netýká přímo jich, podle principu - z cizího krev neteče. Před třemi lety ministr obrany Jejího Veličenstva Sir Geoff Hoon prohlásil, že i kdyby britští vojáci v Afganistánu zajali Usámu bin Ládina, Británie by ho Spojeným státům nevydala bez záruky, že nebude popraven. Nějaký úředník State Departmentu mu prý tehdy řekl: „Fajn, tak si ho tedy nechte. Postavte ho před soud třeba v Old Bailey a pokud se najde dost živých porotců, aby vynesli rozsudek, strčte ho na doživotí do vězení v Brixtonu nebo Pentonvillu. A pak už jen tiše přihlížejte, jak uneseným britským občanům budou uřezávat hlavy na území od Palestiny po Pákistán, jak britské konzuláty a banky budou vyhazovány do povětří v Kuvajtu, Saudské Arábii nebo Malajsii. Pokud vám i pak vydrží vaše bohorovné pozérství, můžete svůj postoj přesvědčivě vysvětlit truchlícím pozůstalým vašich občanů.“ Po této nabídce prý britský ministr obrany rychle změnil názor.

Morální pozérství evropských elit je spíše odrazem jejich vlastní psychologické izolace, než návodem na praktickou politiku v případech války nebo džihádu. Z něho potažmo pramení všechny problémy, s nimiž se Starý svět potýká, přebujelými sociálními sítěmi počínaje a odcizením muslimské populace konče.

Čistě teoreticky Saddámova poprava mohla být vrcholným okamžikem zadostiučinění pro Bushovu vládu. Čistě teoreticky genocidální vrahouni všude na světě při pohledu na televizi si měli pomyslet: „Wow, tak ten kovboj to přece jen dokázal! Přišel, vykopal doživotního prezidenta z jeho pozlaceného záchodu, strčil ho do basy a teď ho i oběsil jako obyčejného lupiče.“ To všechno čistě teoreticky, protože skutečnost byla jiná. Američané vydali odsouzence iráckým úřadům, které se moc úředně nezachovaly. Tucet vymaštěnců v gangsterských kuklách a černých kožených bundách vykonal spíše akt pomsty, než rozsudek, v nějaké mučírně Saddámovy vlastní tajné policie. Vítězoslavně na něho pokřikovali „Muqtada, Muqtada!“ Saddám nechtěl věřit vlastním uším: „Kdo je Muqtada?“ Muqtada al-Sadr je vůdce bagdádských šiitů s vlastní početnou domobranou, syn bezvýznamného šítského mulláha popraveného Saddámem před mnoha lety. Víc než jako úsvit irácké demokracie, celý akt popravy vypadal jako pomsta nového zloducha na starém zloduchovi. A přitom to bylo tak jednoduché: stačilo dohlédnout na to, aby se poprava konala v jiném prostředí - třeba na vězeňském dvoře bagdádského letiště, stačilo zajistit, aby lidé kolem měli na sobě aspoň nějaké uniformy, třeba uniformy hlídačů z nejbližšího parkoviště, aby za sklem byl hlouček truchlících příbuzných, fotogenických sirotků a vdov popravovaných, nikoli drsní zabijáci Muqtady al-Sadra. Zkrátka, poprava Saddáma a jeho věrných měla vyslat světu signál: „Je na čase se dívat dopředu, to vzkazuje vláda svobodného Iráku.“ Místo toho se podařilo vyslat jiný signál: „Čubčin syn dostal, co mu patří.“

Bismarckovi vnuci


Ve večerních zprávách občas vídáváme obrázky z německých měst, kde v těchto dnech pravidelně zaplňují náměstí nespokojení lékaři a zdravotnický personál. Nevím, jestli je už na první pohled srozumitelné, s čím jsou vlastně naši západní sousedé nespokojeni. Je ale důležité pochopit, kam až Němci dospěli v oblasti zdravotní péče, proč ji nyní musí reformovat a proč čím více reformují, tím hůře na tom jsou.

Byl to „železný kancléř“ Otto von Bismarck, kdo jako úplně první na světě zavedl ve svém sjednoceném Německu celonárodní systém zdravotní péče. Za uplynulých 123 let posbírali Němci v této oblasti tak nepřeberné zkušenosti, že se nedají vykládat na různé způsoby. V posledních dvou desetiletích se třetí největší světová ekonomika snaží vybojovat bitvu proti sílící byrokracii a stoupajícím nákladům, leč stojí, zdá se, na ztracené vartě. O poslední reformu v řadě se Německo pokusilo teprve v říjnu loňského roku a již nyní jsou experti všeho druhu zajedno, že to bylo šlápnutí vedle. Byrokratické struktury v oblasti systému národního zdravotnictví se snáze budují, než odbourávají. „Bezplatné“ zdravotnictví stojí každého průměrného Němce až 15 % hrubé mzdy, přičemž polovinu z toho hradí zaměstnavatel. Snaha zaměstnavatelů vyhnout se nezaslouženému ekonomickému postihu je srozumitelná, jakož i důsledek takové snahy - dvouciferná nezaměstnanost po dlouhá desetiletí. Čím více nezaměstnaných, tím větší jsou výdaje na péči o ně, a tím vyšší jsou i daně, které musí zbylí pracující odvádět. Vzniká bludný kruh, který politici neumějí rozpojit.

Reformní balíček, který vstoupil v platnost v říjnu, měl dát prostor tržním silám, avšak dle názoru odborníků „porod se nezdařil a dítě se narodilo mrtvé“. Státní zdravotní fond, jehož zřízení mělo být jádrem reformy, spíše nový problém vytváří, než by vyřešil starý. Nelze snížit náklady dotud, dokud mezi 250 polostátními pojišťovnami nevznikne konkurenční prostředí. Nová administrativní struktura jenom přidá ke stávající byrokracii další hordy úředníků. Aby mohli být zaplaceni, bylo třeba už teď o další půl procenta zvýšit odvody z mezd. Ukazuje se, že ve svém reformním uvažování neumějí Němci vybočit z vyježděných kolejí sociálního inženýrství: vždyť od začátku 70. let mzdové odvody na zdravotnictví se doslova zdvojnásobily.

Stejný přístup prokazují berlínští i v reformování důchodového systému, což je druhý pilíř Bismarckova sociálního státu. Minulý týden vláda velké koalice zvýšila věk odchodu do důchodu na 67 let. V zemi, kde funguje tzv. průběžný důchodový systém, což znamená, že důchody jsou vypláceny z peněz pracujících, a kde porodnost klesá do volného pádu, poměrná velikost důchodu se stále snižuje. Nyní činí 52 % průměrného hrubého platu, avšak v roce 2020 to bude už jen 46 %. Zato odvody do důchodového systému svižně rostou. Letos činí 19 %, napřesrok to bude o procento víc a v roce 2030 už 22 %. I přesto je zdravotní a důchodový systém Německa tak náročný, že pouze z odvodů již dávno nemůže být provozován a stát na něho doplácí z rozpočtu.

Němci jsou zvyklí platit tyto daně, aniž by je mohli odečíst z příjmu. Nemají žádný důvod snažit se na doktorech něco ušetřit. Žádné pobídkové instrumenty nejsou do systému zakomponovány. Polostátní zdravotní pojišťovny, jež pokrývají devět z deseti Němců (ten desátý je pojištěn soukromě), nevědí, co je konkurenční boj, nemají potřebu zápasit o přízeň klientů. Na každou prkotinu mají úředníka a není divu, že jejich celková zadluženost přesahuje 4 miliardy eur. Ani uvnitř lékařského stavu není žádná konkurence, která by popoháněla jedny ve snaze být lepší než druzí. Lékařské komory, jakési středověké cechy, v naší době zcela anachronické, omezují výdej nových licencí a znemožňují ordinacím soutěžit v ceně léčby.

Nejhůř na tom jsou nemocniční doktoři, neboť veřejná zdravotnická zařízení se snaží šetřit, kde mohou. Pracovní doba se prodlužuje, což zlevňuje práci v hodinovém přepočtu. Poslední údaje svědčí o tom, že nemocniční lékař v Německu má roční plat řádově kolem 40 000 euro. To je méně než čtvrtina příjmů u srovnatelných povolání ve Spojených státech a dokonce méně než polovina průměrného platu dobrého nemocničního lékaře ve Francii.



Jefim Fištejn
 
  Přístupy: 9930 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA