Problémy, kauzy, … ? Ale jděte!

Petr Havlík

Lidé, kteří nežijí uzavřeni v zapařeném skleníku vysoké politiky začínají být nyní vůči těm nahoře ještě kritičtější, než tomu v nedávné minulosti bývalo. Stačí si zajít do hospody, jet taxíkem či vlakem a nebo vystát frontu třeba na poště. Z mnoha ohlasů cituji jediný : „ Jako by ti nahoře zkoušeli co my dole ještě vydržíme“. A jsou to hlasy voličů všech stran. Jsou mezi nimi pasivní konzumenti velké politiky, ale i dobře informovaní pozorovatelé.

Již zase slyšíme dělení na ty mocné z Malé Strany a na ty ostatní. Často slýcháme nářky, že nebude koho volit. Je to přirozený stav v mezivolebním období a nebo stojíme na počátku větší krize důvěry? Pojďme se pokusit pojmenovat několik málo možných příčin tohoto stavu. Prostě a jednoduše není možné nevidět některé těžko obhajitelné příklady neprofesionality, neumětelství, osobních selhání i zneužívání pozic správců našich daní.

Někdo přispívá na neprůhledné občanské sdružení, mimo jiné z výnosů různých kasin, a potom to chladnokrevně háže na svojí čerstvou exmanželku. Někdo jiný zase adresuje svou „charitu“ na golfové mejdany, které financují firmy, jež čile obchodují se státem. Jiný docela šikovně restituoval několik domů v centru města. A někdo další zase přišel záhadně díky švagrovi k hezkému bytu. Jinému neznámý štědrý věřitel výhodně půjčil na stavbu luxusního domu. Další šikula ukládá miliony z igelitek do různých bank a pobírá při tom sociální podporu. A co teprve levný nákup cenných akcií od kamaráda a jejich následný prodej se ziskem z říše snů a pohádek. Zapomenout nelze ani na kakaového krále. Údiv vzbuzuje i okázalá výše majetku mladých všestranných poradců, kteří však vykazují ze svého „legálního“ byznysu jen nepatrný zisk či dokonce ztrátu. Stamilionové odměny manažerů ve státem řízeném monopolu by v jiné zemi byly v kategorii scifi. Co jsou proti tomu atraktivní milenky a nemanželské děti. Copak mohou mít naši vyvolení na takové „prkotiny“ vůbec čas?

Tradiční hodnoty, úcta k řádu a pořádku? Co to je? Že neumíme čerpat evropské dotace, které navíc sami platíme? Ale jděte, to jsou jenom zlé manipulace některých nepřejícných médií! Zdá se vám, že se některé velké státní zakázky točí v uzavřeném kruhu, že čas od času dostane bývalá firma vysoce postaveného politika nějaký super kšeft? Ale jděte, to je přeci jenom náhoda. A i kdyby, tak to bylo už dříve, tak o co jde?

I v ostatních zemích funguje různá forma propojení ekonomiky a politiky. Vyvážené korektní vztahy mezi světem politiky a světem byznysu, založené na principu vzájemného respektu a důvěry, jsou jistě užitečné a prospěšné. Na rozdíl od jednostranné závislosti. Právě ta forma tohoto vztahu je rozhodující, neboť klíčová jsou nejen psaná, ale i nepsaná pravidla této hry. V USA před časem odstoupila z vlády tuším ministryně zemědělství jenom proto, že se odhalilo, že se opakovaně nechala služebním vozem zavést ke svému kadeřníkovi. Ve Švédsku nedávno odstoupila jiná ministryně jenom proto, že se zveřejnila informace, že neplatí koncesionářské poplatky. Jsou jistě jiné země, kde to chodí jinak. Ale o tom to celé je – jakou zemi chceme mít, jaká pravidla chceme mít, jak je chceme dodržovat a vymáhat a jakou politickou kulturu chceme pěstovat.

Vláda v letech 2002 až 2006 byla také koaliční, pro připomenutí v ní nechyběli lidovci, místo Zelených v ní figurovala Unie svobody. I tehdy vzal původní program koaličních stran těsně po volbách za své. Takže ani v tomto ohledu nic nového. Pouze Špidlu vyměnil Topolánek, protože se voliči lekli možného spojení Paroubka s komunisty. Výsledek? Z volebního programu ODS nezbylo v praxi téměř nic. Zahraniční politiku vlády řídí lidé z okolí exprezidenta Havla. Finance drží pevně zkušený hráč Kalousek. Na předsedu vlády má největší vliv přítel Martin, toho času Zelený. Ti z ODS, kteří se dostali do úzké skupiny těch, kteří dostali nějaký vlivný post, se vezou na vlně mocenské krátkodeché euforie. Na té vlně, která může v první třídě pomyslného vláčku spolurozhodovat o přerozdělování státních financí, o prodeji zbytku státního majetku, o financování státních institucí atd.

Mezitím se na lid obecný řítí jedna nepříjemnost za druhou. Domácnosti jsou zadluženy v souhrnu v řádech stovek miliard. A to v době, kdy bude dražší pivo, chleba, máslo, nafta (nesmyslně ředěná řepkou olejkou), topení, nájmy, poštovní služby, jízdné, léčba nemocí atd. Čas od času osvěží naše média nějaká ta telenovela z temného světa podsvětí. Vrátí se pirát z Baham a nebo že by Radovan z Afriky? Najde se Pitr? Kdo a proč zabil bývalého náčelníka pražských veksláků? Odpovědi se nedočkáte. A to ani v renomovaných drahých právních kancelářích.

Ve výčtu podivností, hrůz a nejasností by bylo možno pokračovat ještě dlouho. Recept na to, jak z dnešní neutěšené situace ven, by nám to ale nepřineslo. Já si myslím, že prazáklad dnešních potíží je možno nalézt už ve výběru současných špiček politických stran. Od listopadu 1989 uplynulo už poměrně dost času a politické strany by měly být při generování svých vůdců náročnější a obezřetnější. Aby se pak nestávalo, že největší problém není v nějaké jasné kauze vysoce postaveného politika, ale v tom, že jsme se o tom dozvěděli. Obávají se některé dnešní politické superstars svého vlastního příběhu - opravdu nemáme vědět, za co si pořídily nové bydlení, nové vozy, s kým a jak podnikaly, co zprivatizovaly, jak restituovaly, jak studovaly, jestli náhodou někomu nezařídily státní dotaci či zakázku, jestli řádně danily své příjmy? To je zásadní omyl. Naši lídři jsou pouze správci našich daní a tudíž bychom měli vědět kdo je kdo. Jinak hrozí skoky do tmy, což nyní zažívají lidovci se svým předsedou. Nad ztrátou soukromí nelze hořekovat, protože ta k profesi špičkového politika patří také. Dámy a pánové by s ní měli počítat již na startu svých strmých kariér.

Vysokou politiku, která je kromě jiného také reprezentací státu, by měli dělat lidé s jasně definovanou osobní identitou. Měli by to být lidé zkušení, vzdělaní, pokud možno moudří, pokud možno slušní, s dispozicemi vést ostatní, bez diskvalifikující újmy ve svém předchozím osobním i profesionálním životě. Měli by být ekonomicky i vztahově nezávislí a tudíž také přiměřeně zabezpečeni. Zdá se vám to nemožné, nereálné, idealistické? Nemyslím si, vždyť si své politické reprezentanty sami platíme. Pokud při výběru lídrů na tato kritéria politické strany nemyslí, pak si mohou být jisté, že se jim to v budoucnu velmi nevyplatí.

Pokud bych se měl zamýšlet nad největší vládní stranou, pak bych jí asi poradil co nejdůslednější návrat k programovým i procesním kořenům. Také větší vnímavost a citlivost vůči veřejnému mínění , se speciálním zřetelem k voličskému jádru ODS z devadesátých let. Za strategický, ale zároveň urgentní cíl bych stanovil změnu volebního systému. Opakované modely křehkých koalic ideově nesourodých partnerů, které navíc drží přeběhlíci, nikdy nemohou dopadnout dobře. Zbytečně posilují opozici. Devalvují základní programové teze. Relativizují výsledek voleb. Náklady za budoucí ztráty nese nejsilnější strana a případné zisky menší partneři, kteří se při následné změně poměrů bez sentimentu přidají na stranu soupeře. Nechce se mi věřit tomu, že to ti dnešní vůdcové národa neví. Nechce se mi ale ani věřit tomu, že je jim to jedno. Nemluvit o problémech, tvářit se, že neexistují a nebo dokonce debatu o nich tabuizovat či zcela potlačit je neprozíravé, hloupé a ve svých důsledcích velmi nebezpečné. V krajním případě může takové jednání a konání vést k živelné proměně politické mapy.